DMD č. 17. pro 17. 4. 2019. Téma: Přísně tajné

Pracovní postup.
Obtížná chemická rovnice.
Do vědy emoce nepatří.
A proto sedí Severus Snape uprostřed noci v laboratoři a přemýšlí. Zamknuté dveře a uzavřená mysl, překrytá zdáním spánku.
Jsem vedle Lily a spím.
Na jedné straně – dítě. Předurčené, bystré, talentované, přesto však především sedmileté dítě.
Náhodné dítě, pouhý prvek v rovnici, zaúpí myšlenky v sebeobraně.
Na druhé straně – mocný politik, nepřemožený kouzelník, bezskrupulózní vrah.
Nepřemožený neznamená nepřemožitelný.
Ale může ho přemoci myšlená holčička?
Rovnice se převažuje na stranu zla.
Musí být cesta, jak to zvrátit.
A musím být připraven na všechny možnosti.
A utajit to před každým, krom vlastního svědomí.

Vedoucí nahlédla do kanceláře.
„Už jste s tím hotová?“
Rozpačitý pohled. „No, skoro…“
„Tak si pospěšte.“
Jakmile dveře zaklaply, sto slov bylo konečně dáno dohromady. Jenom tohle se ještě musí vypilovat…
Zase je nějaká pomalá a nesoustředěná, uvažovala vedoucí. Už několik dní. Ovšem, zase to jaro. Jako vloni a předloni zhruba touhle dobou. V dubnu.
Musí na ni občas dohlédnout. Zatím to jde. Obvykle ji ta jarní indispozice tak do měsíce přejde.
Pak už zapadla do své kanceláře a zavřela dveře. Dneska je práce méně, a tak může konečně chvilku uvažovat o tom, co napsat na to dnešní prapodivné téma.

Ze začátku si myslel, že přistál na celkem fajn planetě. Trošku zapadákov, to jistě, ale pořád fajn. Nikdo sice nesměl vědět, co tady doopravdy dělá, ale to mu nebránilo si alespoň užít trochu zábavy.
Až tak po týdnu si uvědomil hlavní problém všech zapadákovů.
Totiž, že nikdo jen tak obyčejně neproletí kolem.
Po roce se mohl ukousat nudou. Přesto odolal, neukousal se, a postupně zapadl do zdejší pravěké, nešťastné a velmi, velmi líné společnosti. Stále však s nadějí vzhlížel k nebesům.
Avšak den, kdy se na nebi objevily lodě, které se ale vůbec nepodobaly cihlám, mu přinesl jen další problémy.

O Češích jsme věděli jen málo, jen že jsou to Slovani, sportovní národ, že vaří znamenité pivo a mají zbrusu nový samostatný stát.
Což, jak sami jistě uznáte, byla bída. Ale kde jsme, prosím pěkně, měli k nějakým znalostem přijít? V ruských školách se o Československu neučilo (jak taky, když ten stát existoval druhým rokem) a knih na tohle téma také nevycházelo nijak závratné množství (přesněji řečeno, vycházely životopisy Karla Čtvrtého a Jana Husa).
Vlastně je s podivem, že při všech nákladech na Ruskou pomocnou akci nevydalo Československo nějakou příručku. Praha není ve Vídni a byliny patří do čaje například.

Všechno se to dělo v poklusu. Někdo mi vrazil do ruky desky s nápisem Project Greenshoot. Jen tak tak jsem stihla proběhnout jejich obsah. Klopýtala jsem za šéfem a nadávala si za ty zatraceně hezký lodičky, ve kterých jsem sem před pěti dny přišla a už neodešla.
“Vrtulník čeká na střeše,” houkl na mě.
Proběhla jsem chodbou. Ležely pod schody na střechu. Maryiny tenisky. Vždycky o polední pauze třikrát vyběhla do desátého patra a zpátky.
Stejně jim neutekla.
Vyklouzla jsem z lodiček. Mary už nikam nepoběží. Greg jí prostřelil mozek dřív, než se stihla proměnit. Mně se třeba budou hodit.

Nesmělé paprsky podzimního slunce na stole tvořily dlouhé stíny. Porcelánový hrníček i talíř sušenek ležely netknuty vedle krabičky. Petunie dlouho jen seděla, než se odhodlala sáhnout dovnitř. Nechtěla na to vzpomínat.
Dudley se v pokoji díval na televizi a Vernonovi řekla, že jí není dobře. Tyhle chvíle byly jen její.
Jeden paprsek zabloudil i na roh černobílé fotky. Petunie ji zvedla a něžně si ji ve zlatavém světle prohlédla. Ruka se jí roztřásla, když na ni dívka z fotky šťastně zamávala. Musela zavřít oči a několikrát se zhluboka nadechnout, než obrázek uložila zpět. Úsmála se a nevšímala si žádných slz.

„Nehádejte se, ukažte, co to máte?“ Křičí pracovník na Babu Jagu, která se tahá o předmět s Jezinkami.

„Co to tady čtete?“

„To je přísně tajné,“ piští čarodějnice a hází po něm perníkem.

„A něco na tom musí být,“ praví Voldemort, „všechny děti to čtou jako divé.“
„Ale i z donucení,“ oponuje Sauron. „Kdyby si radši hráli s magnety,“ povzdechne si Magneto. „A je v tom prý i kněžna,“ usmívá se Rumburak. „Ale žádný Jedi,“ vrtí hlavou hrabě Doku. „Stejně ji sežeru,“ prská s plnou pusou Otesánek.

„Tak už mi tu knihu dejte," řekne důrazně pracovník.

„Cože? Božena Němcová - Babička?!"

U lidských maminek se těhotenství sleduje opravdu pečlivě. Kravičky nechodí na ultrazvuk, neposlouchají tlukot srdce na kardiotokografu ani nemusí pít nechutně sladkou vodu při orálním glukózovém tolerančním testu, zda nemají cukrovku. Proto je vždycky do poslední chvíle velkým tajemstvím, jestli se narodí býček nebo jalovička. Kravičky si pečlivě střeží svá tajemství. Až když začnou lézt kopýtka, zjistí farmáři, zda je tele malé či velké a tedy těžší porod nebo zda je poloha obrácená a tedy velký problém. V nejhorším případě se zjistí torze dělohy, to je pak průšvih jako vrata od stodoly.
Někdy čeká i příjemné překvapení, dvojčata. Dvojnásobná radost.

„Hlášení velitele Elánia k vraždě v ulici Pokřiveného čtvrtměsíce.“
„Děkuji Važuzle.“
„Přepisoval jsem ho celou noc.“
„Vskutku? Myslel jsem, že jej psal kapitán Karotka.“
„Z výskytu výrazů jako „pazgřivý kolohnát“, „ženština podivně klenutá“ a „ten blbě křivý mrňous“, se dovoluji vyvozovat, že mu pomáhal seržant Tračník.“
„Aha.“
„Vlastně jsem hlášení opravoval hodinu. Zbytek noci jsem probděl hrůzou nad představou, že příště velitel požádá o pomoc Nóblhócha.“
„Chápu. Založte spis do archivu.“
„Nechtěl jste s obsahem seznámit Dolního krále, Diamantového krále trollů a naše... ehm... přátele v Überwaldu?“
„A, správně. Označte spis jako „Přísně tajné“. Alespoň se k nim dostane rychleji."

Večeře na Lesohradě.
Ryko a Samuel na sebe nenápadně kývli. Samuel se omluvil a odešel. Camilla se začala ptát hraběnky Elisy na počasí a někdy v průběhu rozhovoru ze stolu zmizela miska oříšků. O chvíli později z místnosti zmizel Ryko. Z chodby bylo možno zaslechnout šepot a cinkání skla. Camilla brzy poté řekla, že si jde odpočinout.
Luthomar a Elisa přešli k oknu a sledovali tři postavy, jak se kradou šerem směrem ke stromovému domku v zahradách.
„Pořád si myslí, že nevíme, že se tam scházejí?“ zeptal se Luthomar.
„Pst,“ napomenula ho Elisa. „O přísně tajných setkáních se přece nemluví.“