DMD č. 17. pro 17. 4. 2019. Téma: Přísně tajné

"Kdepak jsi je našla, maličká?" zeptala se matka něžně.
"Ony našly mě!"
Vždycky ji našly. Modraly se v dlani plné říčního písku. Zablyštěly se ve světle lucerny, když v úzkém jeskyním průlezu odloupla vápencovou krustu. Našly ji mezi hromádkou valounů na cestě. Stačilo přejet prsty po žílách v mramorové stěně a věděla, kde jsou.
"Jak? Jak tě našly?"
Řekla jí to. Matka ji chvíli zadumaně hladila po vlasech. Pak jí pošeptala, že to musí zůstat jejich tajemstvím. A proč ne? Ostatně, nikdo se nikdy nezeptal, jak věděla, které budou k vybroušení nejlepší.
Nechala si pro sebe, co jí krystaly zpívaly.

V skleníku sa zvečerilo, návštevníci odišli a cvakanie fotoaparátov okolo rozkvitnutých kaktusov ustalo.
„To vám neprekáža, že si vás stále obzerajú?“ ozval sa z rohu skleníka najnovší prírastok, Epiphyllum oxypetalum. „Kvitnutie je predsa intímna záležitosť!“
„Čo by si chcel proti tomu podniknúť?“ odpovedali ostatné kaktusy nevrlo. „Ľudia nikdy neprídu dosť blízko, aby sme ich popichali.“
„Ja mám vlastný plán,“ vyhlásil Epiphyllum. „Prísne tajný! Sledujte a učte sa.“
Hneď po zotmení začal Epiphyllum otvárať voňavé biele kvety veľké ako kávové šálky. Všetky nočné motýle z okolia sa zlietli a začali hodovať na nektári.
Ráno našli pracovníci skleníka len zošúverené zvyšky okvetí.

Vyjasnili jsme si, že do hor potřebujeme auto s vysokým podvozkem. Zbývalo si auto převzít. Ani to nebylo jednoduché.

Jedna kamarádka auto platí, druhá bude řídit. Od obou jsou vyžadovány cestovní pasy, řidičské průkazy, kreditky a málem i čísla bot. OK, to jsme překonali.

Pravým oříškem se ukazuje zadání údajů do počítačového systému…

„Odkud jste?“ táže se poněkud zoufale mladá Mexičanka.
„Česká republika.“
„Nemám vás tu.“
„Evropa...“
„Vůbec nic se mi nezobrazuje.“
„My nejsme mimozemšťani,“ vtipkujeme.

Nakonec byl zadán kód XXS (všechna další neidentifikovatelná území). Úřední šiml byl spokojen. A já jen uvažuju – opravdu je na zkratce CZE něco tajného?

Na ministerstvo vnitra dorazila červená obálka.

Malik Ermakov, ministr vnitra Sovětského svazu, tušil, co ho čeká.
Podlomila se mu kolena, málem upadl. Zalil ho studený pot.
Červené obálky byly nejhorší. Otočil ji. Nápis Přísně tajné mu vzal na okamžik dech.

Malik chvíli obálku držel v ruce a zhluboka dýchal. Snažil se uklidnit. Nešlo to.
Nakonec obálku otevřel a podíval se dovnitř.

V obálce byl pouze jeden list. Na vrchu dnešní datum – 26. října 1962. Na konci podpis – Chruščov.
V jeho středu byly dvě, stručné věty. Ty nejhorší.

„Kennedy napadl Kubu. Vyhlášen plný jaderný protiúder.“

„Takže to začalo…“ Malik se rozbrečel.

Varhany hřměly. Duněly. Burácely.
Dva muži stáli u obrazu Josefa kardinála Berana. Jediné místo, které zabírala jen dvě odposlouchávací zařízení.
„Už nemůžeme zůstat stranou. Smrt otce Jakuba byla poslední kapkou. Ode dneška s námi můžete počítat.“
„Pane kardinále, uvědomujete si, že skoro všechny části přijaly zákony tvrdě perzekvující jakékoliv aktivity, které podporují sjednocení? Zapojíte-li se do odboje, můžete počítat s pronásledováním.“
Úsměv na tváři postaršího muže byl posmutnělý. „Ano. Však už jsme si zvykli.“
---
Postava přede dveřmi katedrály nervózně přešlápla a nakonec se sama ozvala ústředí: „Tak co?!“
Slečna sňala sluchátka, zívla a lhostejně protáhla: „Ále, asi zkouší opravené varhany.“

„Dělej, dochází nám čas.“ Zrzek netrpělivě popohání tmavovlásku, nastavující kód na trezoru.
„Klídek, už to mám.“ Trhne pákou, ale nic se nestane.
„Nezadalas to blbě?“
„Sedm tři pět čtyři dva.“
Zrzek se zamyslí. „Zkus osm. Místo trojky.“ velí. Trezor vydá papír s jedním jediným slovem.
„MULOC?“ mumlá muž, porovnávajíc list s číselným panelem vedle pancéřových dveří, dělících je od svobody.
„Mám nápad!“ Vyhrkne tmavovláska a bleskově naťuká pět čísel. Světlo nade dveřmi zezelená.
„Jak jsi to ...?“
„Kámošky děcka měla podobný kód v časáku,“ zubí se úlevně. Stihli to. Venku je čeká pamětní list pro úspěšné řešitele únikové hry Top secret.

Ariana seděla na lavičce pod růžovým keřem. Nedaleko se popásala koza.
„Dlouhá léta pátrala Smrt po třetím z bratří, leč nikdy ho nevypátrala,“ slabikovala dívka.
Do zahrady brankou z ulice vstoupil Albus.
Ariana vzhlédla, pak četla dál: „Teprve když tento nejmladší dosáhl úctyhodného věku…“
Albus se zarazil.
„Čtu kozám pohádky,“ vysvětlila Ariana.
„Čti dál!“
„…svlékl si konečně neviditelný plášť a předal ho synovi.“
„To je ono!“ vykřikl Albus. „Celou dobu jsme to měli před sebou!“
„Co jste měli…“ hlesla Ariana.
Albus neodpověděl a rozběhl se pryč.
„Kam běžíš?“
„To je přísně tajné!“ křikl.
Doufal, že na matrice ještě někoho zastihne.

Hrob Jana Jakuba Ryby stíní dvojice jasanů. Sklánějí se nad rovem slavného skladatele, jakoby ho toužily chránit. Na pomníku jsou zaznamenána data narození a úmrtí, dokonce je tam i podobizna rožmitálského kantora. Z medailonu hledí tvář, která je však výplodem představ z devatenáctého století. Skutečná podoba Rybova obličeje zůstává zahalena tajemstvím.
Čtyřicet let po skonu uštvaného génia bylo přísně tajné i místo jeho posledního odpočinku. Jelikož si Ryba sám sáhl na život, pohřbili ho v polích.

„Ne!“ rozkáže egyptská královna.
Zrcadlo přirozeně poslechne gravitaci a padá vstříc zkáze. Místo třeskotu se však ozve žuchnutí, jak se odrazí od Obelixova břicha a vzápětí bez úhony přistane v rukou jeho kamaráda.
Kleopatra ztěžka popadá dech: „Vy…!“
„Jo, zachránili jsme ho,“ konstatuje Asterix. „Mizerně zabaleno, zlodějko.“
Vlčice zavrčí.
„A copak je tohle?“ diví se Asterix odchlipujícímu papyru s rudými varovnými hieroglyfy na zadní straně. Nalézá pod ním rukou psaný vzkaz. „Mé nejmilovanější královničce…“
„U Osirise, mlč, Gale!“ zvolá Kleopatra.
Rozkaz královny se má respektovat a tak si zbytek Asterix i Obelix přečtou jen pro sebe.
„…od Tvého nejoddanějšího Julka.“

To tak jednou šli do školy. Nebyla to první, ani druhá třída, ale úplně jiná škola, o které snad nikdo ani neví.
Ulice byla celá zlatá a béžová, lemovaná rozkvetlými stromy.
Když míjeli zeď porostlou psím vínem, holčička zašeptala: „Tati, řeknu ti tajemství, ale je přísně tajné, takže ho nikomu nesmíš prozradit.“
„Ani mámě?“
„Mámě trochu.“
„Chodíme sem do zahrady s holkama.“
„Ale zeď je porostlá psím vínem…“ pomyslel si táta. Proto s kluky branku už znovu nenašli.
„Je tam trpaslík,“ pokračovala holčička.
„A velryba.“
Holčička se na něj podívala. „Je to tajemství. Musíš počkat, až ti ho prozradím. Nepředbíhej.“