DMD č. 17. pro 17. 4. 2019. Téma: Přísně tajné

Při narození dostaneš velikánskou obálku. Červeně je na ní napsáno Přísně tajné, abys ji snad neotevřel příliš brzy. Ale zakázané ovoce chutná nejlépe, a tak se z obálky pomalu sypou slova i zážitky.
Když ti je pět, vysype se papírek s kratičkým textem. Dárky nosí rodiče.
Když ti je osm, vysype se mezi řečí zaslechnuté slůvko. Neznáš ho, a tak se zeptáš uprostřed plné tramvaje. Mami, co to znamená sex?
Když ti je deset, vysype se jedno obyčejné poznání. Svět není spravedlivý.
Některé věci by v té obálce přece jen mohly ještě chvíli zůstat.
Pro dobro dětí i klid rodičů.

Když se ráno probudila, dům byl tichý a plný tmy. S námahou se posadila na posteli - jako kdyby překonávala gravitaci někde na Jupiteru. Jenže její mysl už pracovala na plné obrátky. Nezbývalo než vstát.

Potichu vyklouzla z pokoje. Druhé tělo na posteli se pootočilo kolem své osy, ale jeho majitel se neprobral. Proplížila se kolem dětského pokoje, kde lampička vrhala barevné odlesky na sklo dveří. Na chodbě si obula papuče a vkradla se do sklepa.

Když ji obklopila země a beton, oddechla si. Tohle bylo její tajemství. Poslední kousek vesmíru, který měla docela sama pro sebe.

Zapnula počítač a psala.

Na domaci hodine anglictiny.

"Kamile, jak se rekne: Jaka je tvoje adresa?"

"Nevim."

"Ale no tak, trosku se snaz, vcera jsme si to opakovali."

"Nevim, ja si to proste nepamatuju."

"Tak znovu. Jaka je tvoje adresa? Doslovny kostrbaty preklad je Co je tvoje adresa? No, co se rekne jak? W... Wh..."

"Nevim."

"What. Opakuj po mne: what. What. No tak dal. Je se rekne?"

"Nevim."

"Je se rekne is. A tva adresa?"

"Nevim."

"Your adress. Takze cela otazka bude?"

"Nevim."

"What is your adress. No a jak zni odpoved na tu otazku?"

S dokonalym britskym prizvukem:

"It is top secret."

"Pozdrav Pámbu, hostinský," kývla hlavou na Ondřeje, opírajícího se o pilíř hospodské verandy.
"Dejžto, holka. Jdeš od Peška?"
Znovu kývla.
"Domluvil ti ty dodávky od Vojcka z Kohelnice. Můžou začít příští týden, stačí dát slovo," řekla a ztišila hlas. "Ale prý máš dát pozor, Hanuš a Diviš si várečná práva hlídají jako ostříži. Jejich sládci mají víc očí a uší než královská stráž."
Ondřej odpověděl nahlas.
"Dobře vědět. Jen doufám, že ta cena, na které jsme se dohodli, stále platí."
"Přirozeně."
"Pak je vše v pořádku. Korbel?"
Odmítla.
Musela se postarat o další věci, patřící k "neoficiální" straně mlynářského řemesla.

Konečně jsme dojeli do Hội An, které všichni tak chválí. "Naštěstí" se uvolnilo místo v tom hostelu, kam kámoška tak strašně chtěla, tak za ní nepojedu až z Đà Nẵng.

Už předchozí zastávka byla fakt "radost", oběd po cestě nebyl o nic lepší a nakonec tu tak vypadá všechno. Cenovky nikde, ani v menu restaurací a když se zeptáte, tak nerozumí. Nebo vám řeknou úplnou blbost. Cena oběda je tu prostě přísně tajná. Dozvíte se ji až z účtu. A samozřejmě to je petinásobek toho, co jinde. Ráno odsud vypadnu, ať si to tu kámoška užije, když tu chce ještě zůstat.

Aneta se odešla vzdělávat na přednášku o předsókratovských filozofech a dítě svěřila ochotné švagrové. Lina byla nadšená, byť její názory dosud nebyly založeny na žádném konkrétním argumentu, a Beatrix neprotestovala.
Sledovala ji neobratně klopýtající, lezoucí a slintající a neměla potřebu se pohoršovat nad nedostatečnou hygienou. Byly samy ve velkém bytě a rozhovory s batolaty jsou zdravé.
„Na hřbitově mám dvě takové, jako jsi ty. Miláčky příliš brzy narozené, tiché...“
Dítě něco zabrblalo v odpověď. Beatrix se na neteř usmála. „Ale to nikdo neví a ty mi, broučku, nerozumíš, takže to taky nikomu nepovíš.“
V románech by ji určitě někdo slyšel.

Jsou věci, které si člověk prostě musí nechat pro sebe, i když by je nejradši rozhlásil do celého světa. Člověk je musí opatrovat jako oko v hlavě, uzavřít je do mnoha krabiček a uložit bezpečně v hloubi vlastního srdce, aby se k nim nikdo nemohl dostat. Skoro každý má své malé osobní tajemství.
Třeba lásku. Lásku k nevhodnému člověku. Nebezpečnou lásku. Ta může způsobit, že se některé věci, do kterých jsme vkládali tolik úsilí, zhroutí jako domeček z karet.
Obvykle se nevyplatí riskovat.

Jsou věci, které si člověk prostě musí nechat pro sebe. I přes tu velkou bolest. A slzy.

"Musíme zaujmout nějaké stanovisko. Nesmíme vypadat jako slaboši."
"Třeba že jsme neměli ponětí o tom, že se potají válčilo nám pod nosem?"
"Přesně to nesmíme lidem říct. Tohle bude přísně tajné!"
"Nemůžeme lidem lhát, že jsme o tom věděli."
"To taky nebudeme dělat. Vyhneme se tomu a vůbec se k tomu nevyjádříme."
"Co jim tedy řekneme?"
"Musíme přivítat nové bytosti, nebýt k nim odmítaví, ať nemáme zbytečné potyčky na našem území. Demokracie tu je pro všechny."
"Co s magií?"
"Jsme otevřeni kompromisům a chceme ji zapojit do našich životů. Jste s tím spokojený, pane prezidente?"
"Zní to dobře, pane poradce."

Letmé pohledy, nenápadné úsměvy, tajné vzkazy, začarované jen pro oči toho druhého. Tiché kroky po kamenných chodbách, zářící hůlky, uhýbající před zraky dospělých, záchvěvy neviditelného pláště.

"Kdes byl tak dlouho?" zeptal se.
"Promiň, motal se tam Filch," vydechl jsem omluvně a sundal si plášť. Ale pak jsem se usmál. "Copak, chyběl jsem ti?"
Místo odpovědi mi věnoval jen pohrdavý pohled.
"No, jestli jsem ti nechyběl, tak zase můžu jít," pokrčil jsem rameny a otočil se k němu zády.
"Drž hubu," zamumlal, prudce mě znovu otočil a políbil mě.

Něžné pohledy, vášnivé polibky, odvážné doteky. Navždy skryté ve stínech letitých stromů.

"Hans, tohle musí okamžitě vidět Canaris!"
Zmíněný důstojník Abwehru přelétl očima zprávu, kterou mu jeho kolega třísknul o stůl.
"Ze Španělska? Řecko? Sardinie? Hmmm..."
Gruber znal Hanse a jeho 'hmm' víc, než bylo zdrávo.
"Verdammt, Hans, teď není čas na ty tvoje verrückttheorien! Co by tak Angláni asi mohli udělat?"
Hans to vzal jako pobídku.
"Sebrat mrtvolu bezdomovce, navlíct ho do uniformy námořnictva, vyrobit mu novou identitu se vším všudy, falešná přítelkyně atakdále, podstrčit mu padělanou tajnou depeši, dát ho k ledu, ponorkou ho zavézt ke Gibraltaru, vyklopit ho tam, Španělé ho najdou a pochlubí se nám?"
"Fick dich, Hans."