Statek je rodu ženského

Pod podrážkami se mi rozstříkl písek.
Požár se po kmeni staletého dubu vyšplhal až ke krovu statku.
Osvětlil řadu mrtvých těl.

Ze stodoly vyběhl muž, ozbrojený po husitsku kosou a sudlicí. Můj meč zavířil a zkřížil se s kosou. Upadla i s rukou. Co nadělá kosa proti meči! Ruka je plná krve. Meč plný žízně!
Nic mě nezastaví!
Ani ruka se sudlicí!
Ani ta šílená ženská s pletací jehlicí a nahýma kozama!
Ani ta koza s rohama!

Písek mi uhnul pod nohama.
Prdelí kadí hadi mor!
Slova zaklínadla přehlušila hukot požáru. Resonovala mou myslí a bušila a bušila a bušila…

Tmou se tiše pohybovaly čtyři postavy.
„Vole, ty punčochy děsně škrtěj!“
„Masky byly lepčí! V tomdle se nedá dejchat!“
„Se nediv, funíš jako hroch!“
„Ticho, chlapi! Slyšíte to? Tady vrčí nějaký psisko!“
„Pes ne! Psa se bojím! To tam nejdu!“
„Ehm... to jsem já...“
„Tak proč na nás vrčíš, vole?“
„Nevrčím, kručí mi v břiše, dementi!“
„Ty držíš půst? Velikonoce už byly!“
„Majda je v práci a lednice je prázdná, co já s tím?“
„Tušíš něco o existenci obchodů?“
„Prachy, vole, kasu drží stará!“
„To ti nedá ani na svačinu?“
„Volové, jdem na akci, nebo budem kecat až do rána?“

„Šéfe, nám někdo vykradl sklad!“
„Jak, vykradl! Našli to nějaký fakani! Lítají v tom nahastrošený po celý vesnici!“
„Ale co teď? S holou hubou strašit nejdu! Víš, co dalo práce sehnat ty masky?“
„Musíme přitvrdit,“ vzpomněl si šéf na instrukce. „Věc jde pomalu! Jestli to nedopadne, přijdu o prachy! A vy taky!“
„Tak já vypustím Kovandům kola vod traktoru. To se blbě fouká!“
„Maj kompresor, vole!“
„Tak to kuchnu nožem!“
„Už si někdy kuchal kola vod traktoru, vole?“
Šéf nevěřícně sledoval probíhající debatu. Pak sáhl do kapsy, vytáhl cigarety a významně cvaknul zapalovačem: „Fakt vám musím napovídat jak ve škole?“

Maruška našla Darju u počítače se studeným kafem.
„U snídaně nepracuj, není to zdravé,“ usmála se.
„Podívej, Maruško!“
„Na ten flek? Co je to?“
„Zabarvila jsem na katastrálních mapách statky, které jsou už buď prodané, nebo se prodeje chystají. Nebo se tam dějí divné věci.“
„Jak to víš?“
„Včera jsme měli sezení s kolegy z jihočeských realitek. A slovo dalo slovo. Tolik najednou se tu nikdy neprodávalo!“
„Kdo je kupec?“
„Pokaždé někdo jiný… Ale to neznamená, že za tím nemůže být někdo další. Navíc, když koukneš, dávají dohromady obrovskou ucelenou oblast.“
„A tohle vykousnutí?“
„To je právě váš statek, Maruško.“

Starostu s košíkem hub málem porazilo hejno rozjívených dětí.
„Co se tu děje?“ obrátil se s úsměvem na Annu.
„Udělaly jsme s děvčaty vnoučatům bojovku,“ pochlubila se Jindřiška.
„Koukejte! Obr BRRR ztratil brýle!“ ukázala starostovi Veronika „tajnou zprávu“.
„Všechno vyluštily. Teď hledají poklad,“ doplnila Tereza.
„Šikovný babičky,“ ocenil starosta. „Nechcete udělat podobnou hru i na obecní dětský den?“
„Proč ne,“ pokrčila rameny Anna. „Něco vymyslíme.“
„Babí, máme ho!“
„Poklad, super, koukej, babi!“
„Byl v seníku, zahrabanej, ale my ho stejně našli!“
„V seníku?“ zarazila se Anna. „Vždyť…“
Z křoví se vyřítila banda kostlivců se svítivě zelenými parukami.
Starostovi spadla brada.

Anička položila telefon, oči navrch hlavy.
„Představ si, Maruško, Václavíková se rozvádí!“
„Vždyť se vdávala sotva před rokem!“
„Právě! Já říkala od začátku, že to nedopadne. Vždyť ten její je o dobrých dvacet let mladší!“
„Kde k němu přišla?“
„Uhnala ho, když jí opravoval střechu. A ona najednou šatičky, botičky, minisukýnky, dokonce na plastice byla! My si říkaly, co jí šíbe, a on chlap! A představ si, zblbla natolik, že na něj po svatbě přepsala celý statek! Netrvalo dlouho a vykašlal se na ni.“
„Páni… Co teď bude dělat?“ vyděsila se Maruška.
„Co asi? Půjde z domu s holým zadkem!“

„Cos nás svolala tak narychlo? Co se děje, že to nesneslo odkladu? Kyne mi doma těsto!“ mračila se Veronika.
„Někde hoří?“ zajímala se Tereza.
„Nehoří, ale už mi zapaluje!“ prohlásila vítězoslavně Anna.
„Cože?“ ozvala se Jindřiška.
„Sedněte si. To musíte vidět!“ Anna plácla o stůl kusem papíru.
„Tohle poletovalo na návsi jak motýlek. Víte, jak nesnáším binec. Takže to seberu, jdu ke koši, ale nedá mi to a začtu se. A jen zírám. Však koukněte samy. Já z toho byla úplně štajf.“
Nad papír se sklonily tři hlavy.
„Skupina? Razantnější přístup? Nespokojený zadavatel? Proboha!“ vyjekla Tereza. „My tu máme mafii!“

Vážený,

takto jsem si naši spolupráci opravdu nepředstavoval. Dostal jste dostatečně zaplaceno na to, aby věc pokračovala mnohem rychleji. Máte též moji plnou podporu (vy víte kde), abyste mohl efektivněji využívat vaši znalost regionu, která byla hlavním důvodem, proč jsem vás oslovil.
Podle plánu už mělo být získáno daleko více, než se vám dosud podařilo. Skupina, kterou řídíte, je zjevně málo výkonná. Doporučuji razantnější přístup.
Víte dobře, že pokud tuto záležitost neuzavřeme do stanoveného termínu, celá akce padne a jak vy, tak já přijdeme o velké peníze. A věřte mi, že já si své zájmy ohlídat umím.

Váš nespokojený zadavatel

„Tak podívejte,“ práskla Anna před Smrčka složkou fotografií.
„Vy chcete podat na pana Veverku trestní oznámení? Za co? Za zničené růže? Nebo za obnažování na veřejnosti?“ probíral se zmatený Smrček hromádkou.
„Ne!“ štěkla Anna. Zapíchla prst do poslední fotografie. „Vidíte? To je ta sebranka, co tu ničí kde co! Ty měl Houba najít a zavřít!“
Smrček vyvalil oči. „A co já s tím? Dyť maj na hubách masky! Jedna smrtka jako druhá! Koho mám asi tak zavřít? Ty fotky máte odkud? Z kamery? Fotopasti?“
Anna přikývla.
„Tak to máte problém. Hele, koukejte zmizet a buďte ráda, že na to zapomenu!“

Nad počítačem se skláněly čtyři hlavy. Anna proklikávala obrázky, zachycené fotopastí.
„Někdo tam jde!“
„Hele, starej Veverka, jde z hospody! Ježišmarjá, vidíš, co dělá? Dyk von vytahuje…“
„Chlívák jeden, na naše růže! Pak se divím, že nerostou!“
„Ale dobrý rozlišení to má, holky, vidíte?“
„Hele, zase někdo! A je jich víc!“
„Zvětši to!“
„Vrať to!“
„Na Veverku???“
„Ale ne, na tu poslední… tyhle neznám! To budou voni, ta sebranka, co tady škodí!“
„Sakra, nemůžou se obrátit? Nevidím obličeje! Hej, obrať se, vejre!“
„Už se otáčí!“
„Ježíšikriste!“
„Moje srdce!“
„To snad ne!“
„Fuj, ty vole!“
Pohlédly na sebe, v očích zděšení.