Statek je rodu ženského

Anna, stále ještě rozčilená, vešla do vrat. Strnula. Co je zas tohle?
Vrazila do kuchyně. „Co tady dělá Ferda? Pěnkavovi už jsou dávno pryč!“
Vašek pokrčil rameny.
„Ten novej ho chtěl dát na jatka. Přišel se zeptat, kde jsou nejbližší. Tak jsem mu řekl, že to zařídím.“
„Ty povedeš Ferdu na jatka? Chudák kůň. Celej život soumaří v lese a teď má jít do salámu? Na to zapomeň!“
„Mami,“ usmál se Vašek, „za koho mě máš? Zůstane u nás. Maruška už mu zapletla hřívu a děti se těší, že na něm budou jezdit.“
Soumrak života prožil Ferda jako v ráji.

Strážmistr Houba vytřeštil oči. Je tady zas, baba princmetálová!
„Copak se děje, paní Kovandová?“
Anna mrskla o stůl fosforeskující parukou.
„Byli u nás, vandalové! Zničili plot! Zůstalo tam tohle!“
Strážmistr opatrně šťouchl do chumlu tužkou. „Není to vtip?“
Anna se nadechla.
Houba vyděšeně popadl pero.
Vandalyi zničilyi plod paní Kovandové. Zajištěn předměd dotyčný. Zelená paruka. Bude přendaná ke skoumání na obvod. Strm. Kryšpín Houba.
„Nekoukejte a podepište!“ nařídil.
Anna přejela očima text, zavrtěla hlavou, ale beze slova podepsala. Snad na to někdo kompetentní koukne…

Sotva zavřela dveře, letěl protokol do koše. Velitel přece jasně řekl, že pitomostma se zabývat nebudeme!

Anna Kovandová se otočila od kuchyňské linky.
„Večeře!“
Zamrkala. Pohlédla z okna.
„Vašku! Vidíš to, co já?“
Syn natáhl krk. „Světlušky, ne?“
„Takové velké? Tolik nikdy nesvítily!“
„To vypadá jako to strašidlo, o kterém mluvil pan Pěnkava! Těm taky něco zeleného svítilo na dvoře!“ usoudila Maruška.
„Nejspíš Zelená příšera,“ ušklíbl se Vašek.
„Mně se to nelíbí,“ řekla Maruška. „Blíží se to!“
„Tak dělej něco, Vašku!“
Vašek kouknul na matku, popadl pohrabáč a vyšel ze dveří.
Po chvíli se vrátil, na pohrabáči fosforeskující paruku.
„Někdo se tu asi vrací do divokých devadesátek. Tohle ztratil, jak nám urazil kus plotu, když zdrhal.“

"Představ si, Aničko,“ přilítla Maruška domů s očima navrch hlavy, "Pěnkavovi už taky prodali statek!"
"Cože?" zbystřila Anna Kovandová. "Jak to víš?"
"Šlo to přes Darju," vyjasnila Maruška.
"Tomu nevěřím! Stará Pěnkavová že by šla pryč?"
„Navíc prý levně a prvnímu, kdo přišel! Chtěli se ho zbavit rychle. Nechtějí tam být už ani den! Víš proč? Prý tam straší,“ vyprskla Maruška.
„Jedině tak starýmu Jarynovi ve věži,“ ušklíbla se Anna. „Kovandovy odtud nedostanou ani heverem! Nepovedlo se to ani nacistům, ani komunistům! Nějaký strašidlo se může jít klouzat! Kovandové tu budou ještě za sto let!“ pohladila po hlavě malého Vojtíka.

Dveře služebny se rozlétly. Anna Kovandová vstoupila tak rychle, že si obecní policista ani nestačil sundat nohy ze stolu.
„Koukejte je najít a zavřít, až zčernají, lumpy mizerné!“ zahromovala.
Strážmistru Houbovi upadla tlačenka na košili. „Ženská nešťastná, podívejte, co jste…!“
„Co já! To se vypere! Ale ty kapličky! Sotva jsme je opravili, jsou zas počmárané!“
Houba sáhl po papíru: „Tak to sepíšeme.“

„Tady protokol podepište.“
„Moment… Cože? Vandali zničily křýžovou cestu v banánovém háji? Co jste nasával, proboha?“
„Tak jste to diktovala!“
„Cesta byla křížová! Háj akátový! Ukažte, napíšu si to sama, pod tohle se vám nepodepíšu ani za nic!“

„Podívej,“ strčila Bibi do Alex. „Už je tady zas.“
Vyhlédly opatrně z okna.
„Copak jí donesl dneska? Minule ostružiny.“
„Ba ne, minule med. Ostružiny byly předtím.“
„Copak si tak asi povídají…“

„…tyhle jsou úplně poslední,“ předal Václav Marušce kytici aster.
„Škoda,“ zesmutněla.
„Neboj,“ usmál se. „Příští rok budou další. Taky mám pro tebe jablka a hrušky a ve studni hrozny.“
Šťastně se usmála. „Víš, když jsem tě tehdy viděla u toho rybníka…“ Začervenala se. „Nenapadlo by mě, že tě ještě někdy uvidím. Pak jsi mi přinesl bonboniéru na omluvu…“
„Tak se přece podívej do tý kytky,“ mrkl na ni.
„Vašku?!“

„Co chtějí?“ šeptla Bibi.
„Prý podepsat rozvodový papíry, ale spíš se přišel pochlubit,“ procedila Alex. „Hajzl, dotáhne tu flundru Marušce až pod nos,“ stiskla rty. „Jdu jí na pomoc.“
„Než to tady domluví, nepotřebujete něco?“
Vystajlovaná krasavice zamrkala. „Prý máte kozu… Trochu mléka? Na pleť, víte… v mém stavu…“
Maruška polkla.
„Pojďte,“ vybídla krásku Alex.

„Vypadli jak vandráci,“ smála se Bibi.
„Však. Protáhla jsem ji k Lidušce skrz dřišťál. Ze snových šatů zbyly madam jen cáry.“

Dvířka auta bouchla, ženský jekot ustal.
„S ní to teda vytrh. Podpantoflák ještě před svatbou.“
Maruška se konečně usmála. „Tak já ty papíry podepíšu!“

„Holky, upekla jsem vám buchty. Vážně se povedly,“ básnila Maruška.
„Fakt? Jaký? Nejradši mám makový!“ olízla se Bibi.
„Makové, tvarohové a povidlové. Jo a pár borůvkových. Jsou nadýchané, jedna báseň.“
„Borůvkové musí být opravdu skvělé, ale asi bych neměla, podívejte, jak vypadám…“ váhala Darja a zkoumavě si ohmatávala břicho.
„Měly bychom počkat, až pořádně vychladnou, po teplém nadýmá… ale voní náramně,“ začichala Alex.

„Pojďte svačit, už určitě úplně vystydly,“ lákala Maruška Darju a Alex asi za půl hodiny.
V kuchyni narazily na téměř prázdný pekáč a přecpanou Bibi.
„No co? Ste říkaly, že nebudete. Tak sem se pro vás obětovala.“

„Tak to co teda budem hrát?“ ptala se netrpělivě Darja.
„Co Herkules a Kerberos? Představte si… podsvětí, temná světla… to bude vzrůšo,“ nadchla se Bibi.
„Punti si zahraje rád, viď,“ podrbala psa Maruška. „Jenže jak ti přiděláme další dvě hlavy...“
„To nepůjde,“ utnula ji rázně Darja. „Nemáme Herkula.“
„Já...“
„Ty na to nemáš figuru, Bibi!“
„Já...“
„Ty neuneseš Puntiho, Alex.“
„Chtěla jsem říct, že Lukáš by to určitě dal!“
„To by šlo, svaly na to má,“ souhlasila zamyšleně Darja a koukla po Bibi.
„Vy jste se pomátly! Proč ho do toho taháte?“ odmítla Bibi, ale v očích se jí zablýsklo.

Přišly a padly.
„Myslela jsem, že jitrnice dostaneme, ne že si je budeme dělat,“ sténala Darja.
„A já? Víš co je to za hnus vyprat střeva? Voni pořád znovu, pořádně, votoč to… A to mám zrovna vegetariánské období!“ rozčilovala se Bibi.
„Mně míchat krev nevadilo,“ řekla zamyšleně Alex.
„Letos se jitrnice a tlačenky podařily!“ radovala se Maruška. „Pan Konopásek je skvělý řezník, doufám, že se mu povedou i jelítka. Jestli jim teda včas zhoustne ta krev. Alex, oni by ti trochu odlili, zkoušet v plných neckách, co udělá citrát s její srážlivostí, nebyl nejlepší nápad. Příště už nás asi nepozvou…“