Statek je rodu ženského

“Nikam nejezdi. Zůstaň se mnou. Podívej, byt mám dost velký. Ty do práce nemusíš, kam chvátáš? Zůstaň…”
Na vyhřáté náměstí padal letní soumrak. Jindřiška zadumaně hleděla na Angela. Itálie ji vždycky lákala. Navíc ji opravdu nic k návratu do Čech nenutí. Dcera je dospělá… Jenže copak to může udělat kamarádkám?
“Nemůžu,” řekla tiše. “Musím jet s holkama dál.”
Angelo se k ní naklonil. Políbil ji. V té chvíli Jindřišku všechny pochybnosti opustily. Hlavou jí bleskla myšlenka, že vlastně nemusí nic. Nikam nejede. Zůstane.
“Víš co?” řekl Angelo. “Dokonči s nimi tu vaši dovolenou a pak se mi vrať. Budu čekat.”

“Dneska už na žádnou výstavu nejdu! Mám plné zuby obrazů, soch, mečů, brnění a historie vůbec! Chci vidět něco živého! Co kvete a voní!” vzbouřila se nazítří Anna.
Karolína se zamračila. Tohle nečekala. Podívala se na ostatní dvě ženy. Mlčky přikyvovaly.
Co teď? Žádnou oranžérii nebo zahradu v plánu zahrnutou neměla. Zadívala se do mapy.
Rosalio? Hm. To by možná šlo.
“Dobře. Nasedat, jedem!”

Když vystoupily před obrovskými dveřmi, Anna se zarazila.
“Oceanario? Tam budou nějaké kytky?”
“To mělo být…” Karolína začala horlivě ťukat do mobilu. “No… jsme kousek jinde, to se omlouvám. Ale hele… mořské sasanky, co? Nestačily by?”

“Už jsme tady sedm hodin! Viděli jsme zrozenou Venuši, nahatou Venuši, medicejskou Venuši, urbinskou Venuši! A tobě je to pořád málo a taháš nás zas na další! Mám hlad!” úpěla Jindřiška.
“Kotníky mám jak konve!” zhroutila se na nejbližší kamenné sedátko Marta. “Já už nemůžu!”
“Ale holky,” žadonila Karolína. “Ještě jsme neviděly kompletní expozici Leonarda da Vinciho!”
“Nechci da Vinciho, ale víno! Nebo vodu! Mám žízeň jak trám!” přidala se k odboji Anna.
“Tak aspoň ještě toho Brueghela!”
“Já už fakt nikam nejdu! Chci koukat na tuhle bílou stěnu. Ta je tak úžasná! Protože na ní nejsou vůbec žádné obrazy!”

“Takový trapas! Skoro jako když jsem ministrovi připálil lasagne!” Angelo, hromádka neštěstí, seděl v kuchyni své sestry Francesky.
“Ale jdi. Vždyť se skoro nic nestalo!”
“Už mě nebude chtít vidět!”
“Naopak. Jestli ji zajímáš, tak bude chtít vědět, jestli jsi v pořádku!”
“No právě, jestli ji zajímám…”
“Ty? Takový skvělý chlap? Talentovaný, pohledný, urostlý…”
“Jo, až moc. Hlavně přes břicho!”
“Kuchař bez břicha není kuchař! A ty jsi skvělý kuchař! Ten nejlepší!”
Franceska se na svého mladšího bratra zadívala s láskou. Její Angelo! Tolik by mu přála, aby konečně potkal tu pravou!
“SMS! Enrichetta!”
“Vidíš!”
Angelo zbledl. “Navrhuje jít běhat!”

9:00 Sděluji holkám, že nás Angelo všechny pozval na večeři.

9:05 Anna tvrdí, že nemá co na sebe. Odchází do boutique.

9:06 Karolínu zděsily odrosty. Gůglí nejbližší kadeřnictví.

9:06 Marta se urazila. O její služby a barvu z obchodu není zájem.

9:07 Zneuznaná kadeřnice otevírá láhev chianti.

12:00 Usínám hladová, Marta ovíněná. Ostatní dvě se ještě nevrátily.

14:00 Marta se ukřivděně probírá, a otevírá další láhve.

15:00 Já, Anna a Karolína dopíjíme rozpité láhve po Martě.

16:00 Víno dělá své.

19:00 Do restaurace dorážíme jako čtyři rozhádané trosky.

Chudák Angelo.

“Někde tady to je!” Karolína pobíhala mezi stánky.
Ostatní ji nevnímaly.
“Docela hezký šaty!”
“Sýry! Jestlipak mají mozarellu? Pravou, italskou, tu miluju!”
“Ne, tady to bude!”
“Oni mají mortadelu, ne mozzarelu!”
“Za tou sochou už nic není? Došlo nám chianti, měly bychom si koupit!”
“Tady to je!” Karolína zbožně vzhlédla k soše. “Takový velikán a takhle skončil, chudák!”
“Kdo?” zeptala se Anna, přebírající haldu sýrů.
“Přece Giordano Bruno! Tady stála hranice, na které ho upálili!”
Marta zvedla oči k soše. “To je on, co řekl ‘A přece se točí’?”
Karolína zalomila rukama: “V muzeu Galilea Galilleiho jsme už přece byly!”

Jindřiška vyběhla posledních pár schodů. V hloubi před ní se do dálky táhlo rozvlněné moře, laškovně pableskující zlatem a stříbrem.
Připadala si báječně. Nemít domácího průvodce, nikdy by tak krásnou vyhlídku neobjevila. Chtěla mu poděkovat, ale když se ohlédla, strnula.
Angelo zhrouceně pololežel ve stínu, potil se, přerývaně dýchal.
Infarkt! blesklo Jindřišce hlavou. Uvolnit dýchací cesty!
Vrhla se na muže a začala z něj rvát oblečení.
“Teď ne, miláčku,” zachroptěl Angelo. “Nech mě… vydýchat!”
Ulevilo se mu, až když proklaté stahovací tílko povolilo pod ostřím Jindřiščina nožíku a na světlo světa se vyvalila jeho zrzavě ochlupená hruď.
O pupku nemluvě.

“Jdi do toho, Angelo,” povzbuzoval se lehce korpulentní muž před zrcadlem. “Taková sympaťačka! Taky po tobě kouká!” Sjel svůj obraz od hlavy až k patě. Zarazil se. Něco by to chtělo. Hm. Zítra zaběhne k Nicolovi do barber shopu a nechá si upravit vlasy i vousy. Ta - Jindržiška? - eh, Enrichetta - vypadá moc pěkně, musí na ni udělat dojem. Zatím ho viděla jen v kuchařském, tak se vyfikne. Jenže to břicho! To neschová! Co teď?
Že by konečně přišel čas na vánoční dárek od sestry? Sice ho děsně urazil, ale...
Ponořil se do skříně a po chvíli vítězoslavně vytáhl… stahovací nátělník.

Karolína rozmrzele usrkla kávy: “Ani do muzea s námi nešla!”
“A koupat se s náma taky nechodí!”
“Co koupat. Ani nakupovat! Prý ji to nebaví. A pamatujete v Miláně, tam nás protáhla všemi obchody na hlavní třídě!”
“Za tím bude beztak ten kuchař.”
“Jo!”
“A my Jindřišku do toho ještě tlačily! Nány! Prej zkus to! Kouká po tobě!”
“Copak nás mohlo napadnout, že tak zblbne?”
“Znáš to, stará stodola… “
“Víte, co je na tom nejhoršího? Ona se kvůli němu snad učí i vařit! Ona! Včera se vyptávala, jak se dělají český kynutý buchty!”
“Tak to jsme, milé dámy, v pytli.”

Buch buch.
“Moment!”
Jindřiška stojí před zrcadlem v koupelně, jak ji pánbůh stvořil, a dumá.
Hm. Prsa teda měla větší. Ale břicho taky. Venuše jedna namalovaná… Ale mně se teda moje břicho líbí víc. Ale ty prsa… ty by potřebovaly přifouknout. Jenže - má to vůbec smysl, v mém věku? A nakonec - koukal ten kuchař vůbec po mně, nebo ne? Ale holky maj ty svý chlapy, přece…
Buch buch.
“Dělej! Já taky musím!”
Trhni si nohou, včera jsi byla v koupelně půl večera ty. Tak co s tím kuchařem? On má takový krásný oči…
“Jindro! Ven, nebo se tu vopravdicky poseru!”