Statek je rodu ženského

“Jídlo!” zaradovala se Jindřiška.
“Domácí tortellini, to bude bašta,” přikývla Marta.
Popíjely chianti, radovaly se ze života.
“A konečně moře!” podotkla Anna.
“Kdybychom zůstaly v Pise, mohly jsme vidět-”
“Už jsme viděly dost,” přetrhla Karolíně řeč Jindřiška. “Teď chci koukat jen na toho kuchaře. Tomu ty ruce jedou, to je koncert!”
“Já myslela, že ty mrňavý potvory dělaj strojem,” řekla Marta. “Ale teda je to práce pro vrahy, já bych to nedělala ani za nic! Taková crcačka!”
Kuchař, jakoby rozuměl, na ně mrkl.
Sbalil čtvereček těsta s malinkatým kouskem masa, zahnul, zatočil, odložil.
Mravenčí práce, ano. Ale jeho to baví.

Ze zámku ‘nahoře huj, uvnitř fuj’ se vypotácely čtyři zombie.
“Nejdřív snídani!”
“A kafe! Bez kafe umřu!”

“Holky, kde je Bublina?”
“Někdo nám ukradl auto!”

“Han-no ruba-to la nostra mašina!” slabikovala Karolína.
Karabiniéři na ni nedůvěřivě koukali. “Targa auto? Numero?”
“Sami jste numera,” vrčela Marta. “Koukejte ho najít! Presto! Prestissimo! Rubato!”
Anna vytáhla doklady.
“Quella macchina è rimorchiata. Od-ta-še-né!” nahlédl do překladače policista. “Spa-tne parko-vani!” rozzářil se. Vyřešeno!

Pokuta činila 50 eur.
Taxík na odtahové parkoviště stál jako čtyři vstupenky do galerie.
“Tady jsme měly strávit odpoledne,” lkala Karolína, když projížděly kolem.
Jindřišce zasvítily oči: “Ale ta pláž támhle je zdarma!”

“Rozsviť, já na tu kliku kouknu,” nabídla Jindřiška.
“Uáááááááááááá!”
“Co je zas tohle?”
“Švábííííííííí!”
“Tady už nebudu! Jdu do auta!”
“Nejdeš, děvče,” pronesla Anna, kliku v ruce. “Druhá půlka vypadla, ven se nedostanem.”
“Jindřiško?” na technicky nejzdatnější kamarádku se upřely tři páry prosebných očí.
“Milá děvčata,” rozhodila jmenovaná bezradně rukama. “Říkaly jste: berte jen to nejnutnější. Nářadí je v autě.”
“Co budeme dělat?”
Marta ukázala na okno. “Svážem prostěradla a utečem!”
“Do vodního příkopu?”

Zbytek noci strávily na stole.
Ráno přivolaný hoteliér našel v pokoji čtyři fúrie a spoustu pozabíjených švábů.
Vypitý minibar velkoryse přehlédl, ale slevu na ubytování nedal.

“Karolíno, to se ti povedlo! Na zámku jsem ještě nikdy ubytovaná nebyla!”
“Ani já! Vidíte ty vyřezávané skříně? A ty postele! Nádhera!”
Nadšení je přešlo v noci.
“Holky, spíte? Tady něco šustí!”
“Spíš chroustá!”
“Jindřiško, nejíš něco?
“Já ne! To takoví malí roztomilí červíci v tom úžasným nábytku!”
“Červi! Tady nebudu! Ani minutu!”
“To jsou červi duboví, ti na člověka nejdou!”
“Hele… já musím… kde je tady záchod?”
“Už zas? Venku, na chodbě!”
Anna vzala za kliku, ale ta jí zůstala v ruce. “Ježíšmarjá, jak se to…?”
“Italové,” povzdechla si Jindřiška. “Červotočů plný postele, ale červík v klice jim chybí!”

“Itálie!”
“Konečně kafe!”
“Ristretto!”
“Cožeto?”
“Káva, Marto, nejlepší na světě!”
“Na pumpě?”
“Tady je výborná káva i na pumpě!”

“Co tu píšou? Closed! Záchod! A mně se zrovna chce!”
“Closed znamená zavřeno, Aničko.”
“Takže žádný kafe? Žádný záchod?”
“Tak. Jedeme dál.”

“Co je zas tohle?”
“Kolona.”
“Už stojíme strašně dlouho, mně se už děsně chce…”
“Musíš vydržet!”
“Já vydržím, můj močák ne!”
“Další pumpa za pět kilometrů, tímhle tempem za hodinu!”

“Konečně sjezd. Já snad prasknu!”
“To auto jede nějak divně, holky. Táhne do strany!”

Zoufale koukaly na vyfouklé kolo.
“Ženský, nevíte, kde má Bublina rezervu?”
“A má ji vůbec?”

“Koukejte, tenhle obytňák! S tím by se jelo! Čtyři postele, záchod, sprcha…”
“Dyk je to velký jako kráva! Má na to někdo z nás řidičák? Já teda ne.”
Zavrtěly hlavami. Nemají.
“Co třeba oktávku? Tahle by šla, že jo?”
“Tam se teda naše kufry nevejdou!”
“Tak čím pojedeme?”
Pohlédly znovu na monitor.
“Hele, co tohle? Volkswagen California, něco takového přesně hledáme!”
“Ten vypadá dobře!”
“Ale to půjčovné! Připočti hotely, v tomhle se čtyři nevyspíme!”
Smutně vzdychly.
“Děvčata!” vpadla do kuchyně Anna. “Mám auto! Bibi nám na dovolenou půjčí jejich Bublinu! Vypadá jako tenhle Volkswagen, navíc je prý nafukovací! Jaká jsem?”

“Čím pojedeme?” napadlo Martu.
“Stopem!” vyhrkla Jindřiška.
“Nás tak někdo vezme,” zchladila ji Karolína.
“Už vidím, jak stopujeme,” ušklíbla se Anna.
“A řidiči nás objíždějí obloukem!” zasmála se Marta.
“No co, báglík, karimatku a jedem!” nedala se Jindřiška. “Nám vždycky někdo zastavil!”
“Jo, před čtyřiceti lety, plus mínus,” usadila ji Anna.
“Potřebuju kufr!” zamračila se Karolína. “Veliký! Knížky a průvodce něco zaberou!”
“Tak jak teda pojedeme?”
Anna otevřela ústa, ale než něco řekla, skočila jí do toho Marta:
“Tvou dodávkou, smradlavou od sejrů, teda nejedu!”
“A víš o autě, které nesmrdí a vejdem se do něj i s kuframa všechny?”

“Karolíno, jaké máme plány?” zeptala se Anna.
“Nejdřív Florencie. Katedrála má dvojitou kopuli.”
“Dvojitou?”
“Po jedné lezeš, druhou máš nad sebou.”
“Nechci lézt po kopuli, “odsekla Marta. “Co moře?”
“Florencie je ve vnitrozemí,” zavrčela Karolína.
“Co restaurace,” zajímalo Jindřišku.
“Těch tam je,” mávla rukou Karolína.
“A obchody?” přidala se Anna.
“Jistě! Most zlatníků!”
“Chci italské šaty!”
“Což socha Davida, bez šatů?”
“Jo!” nadchla se Jindřiška.
“Davida?” zapochybovala Anna. “Já viděla obrázek. Zepředu nic moc. Ruce dobrý, ale…”
“Zadek? Ten má pěkný!”
Karolína předestřela ještě baptisérium, galerii Ufizzi…
O moři ani slechu.
Tři ženy na sebe pohlédly. Tu ukočírovat bude umění!

“Už mám sbalené kufry! Všechno nachystané! A Jiří mi řekne, že musí okamžitě pracovně odjet! Chápete to?”
Jindřiška, Anna i Marta koukaly na kamarádku s pochopením. Opravdu prekérní situace!
“Tak krásnou cestu jsem vymyslela!” lkala Karolína.
“Mirek se taky tváří, že letos nikam nemůže,” zahučela Marta.
“Naši pojedou až koncem léta,” řekla Anna. "Beze mě."
“Hele,” napadlo Jindřišku, “co kdybychom vyrazily my čtyři spolu? Itálie, Řecko, Francie… dálky volají! Pojedeme s Karolínou místo Jiřího! Když už má sbaleno!”
Zadívaly se na sebe. Anně zablesklo v očích.
“Děvčata, nakonec, proč ne?”
“Takhle bez přípravy?”
“Jasně! Tohle je přece to správné dobrodružství!”