Statek je rodu ženského

Na prokluzujících pneumatikách se před nádraží přihnala postarší dodávka. Zabrzdila smykem.
Vyskočila z ní žena středního věku, batoh na zádech. Bez slůvka rozloučení přeskočila lavičku, prokličkovala mezi lidmi, ladným skokem se přenesla přes velký kufr a po zábradlí sjela do podchodu.
Schody na peron brala po třech, lidé jí zděšeně uskakovali z cesty. Zaslechla drmolivé hlášení a i když se zdálo, že už to nelze, ještě přidala. Na perón vlétla ve chvíli, kdy průvodčí zavíral dveře.
“Uno momento, signore!” zahulákala a z posledních sil vyskočila do vagónu.
Vlak do Říma se rozjel.

“Stihla to,” ohlásila Anna. “A my vyrážíme domů.”

“Neviděly jste některá moje plavky?”
“Se ti rozpadly v sirný lázni!”
“Nevíte, kde mám zubní kartáček?”
“Kašli na kartáček. Zuby máš?”
“Dovol! Klapáky nenosím!”
“Tak vidíš! Kašli na kartáček!”
“Vlak do Říma mi jede UŽ za hodinu!”
“Klid, Jindřiško, jede TEPRVE za hodinu!”
“Sedni mi na kufr, jinak ho nezavřu!”
“Au! Skříplas mě!”
“Proboha! Moje škeble! Rozsedlas mi škeble!”
“Sama jsi to chtěla!”
“Holkýýý! Vlak!”
“Mám sbaleno!”
“Nemáš! Támhle máš flašku s vínem!”
“Tu hodím do Bubliny jen tak!”
“Klíče od Bubliny! Nemám klíče od auta!”
“Ale máš. Házelas je do kufru. Na dno.”
“Já se zblázním!”
“HOLKY! TEN VLAK!!!”

Jindřiška se zamračila. “Mně nevisí nic. Ani doma, ani tady,” plácla se po ploché hrudi. “Tak nevím. Mám já se vůbec k tomu Angelovi vracet? Budu se mu líbit, když jsem zamlada ustrnula ve vývinu a nemám žádný prsa?”
“Prosím tě,” zareagovala Karolína. “Vždyť vypadáš dobře! Nejmíň o deset let mladší!”
“A jestli si myslíš, že ne,” potutelně se usmála Marta, “já tě vezmu do jednoho kadeřnictví…”
“Nééé!” zakvílely se smíchem ostatní.
“Ne, vážně,” vstoupila do hovoru Anna. “Co blázníš? Angelo tě přece bere takovou, jaká jsi. Tak si s tím zbytečně nelam hlavu a zbytek léta si prostě užij!”

“Vypadáš nějak smutně, Anno,” Karolína se zkoumavě podívala po kamarádce.
“Stýská se mi,” dloubla oslovená vidličkou do mozzarely. “Co ty moje sýry…” Vzpomněla si na pracovní zástěru, visící kdesi daleko splihle na věšáku, a vzdychla.
“Prosím tě, za pár dní jsme doma,” utěšovala ji Marta. “Přiznám se, že už se taky těším. Uzené, co Mirek pověsil do komína, než jsme odjely, už bude. A jaký! To si dáme! Samozřejmě vás zvu!”
“Budu ráda,” usmála se Karolína. “Mně totiž na rozdíl od tebe bude doma viset tak maximálně prach na pavučinách.”
“A co visí doma tobě?” obrátily se zvědavě na Jindřišku.

“Děvčata, musíme si vybrat, všechno nestihneme,” prohlížela Karolína bedekr městečka Saturnia.
Ostatní se po sobě podívaly. Tušily, co bude následovat.
“Stará římská silnice, k ní úžasně zachovaná brána. I další brány, ale mladší. Nebo kostel, ten bychom neměly minout, už to jméno: Santa Maria Maddalena! Taky je tu hrad - starobylá pevnost La Rocca aldobrandesca, známá též jako hrad Ciacci. A co teprve muzeum, s nálezy z etruské a římské doby!”
“Karolíno! Ty jsi úplně zapomněla, proč jsme sem jely! Jsme v lázních! Termální koupele! Na naše záda jak dělané! Jdi si kam chceš, my berem plavky a jdeme k pramenům!”