Pokud si chcete zřídit uživatelský účet, napište nám prosím na sos.hp.ff (zavináč) gmail.com. V mailu prosím uveďte zejména to, pod jakou přezdívkou u nás chcete vystupovat!
Galaxie nabízela všechny typy stravování. Na Okraji to většinou byla IV. cenová a tahle hospoda nevypadala jinak.
Vevnitř bylo obvyklé přítmí, zakouřeno a ticho, ale za chvíli se na pódiu v koutě usadili muzikanti. Do volného prostoru se vloudalo pět párů a začala tancovačka.
Gwen se málem udusila pitím, protože
"Jó, Na Marjánce, Na Marjánce
tam se tancuje a holka miluje a lásky užije"
rozhodně nečekala.
Zrovna tak nečekala
"Nepudem domů
až bude ráno
až bude na nebo
hvězdiček málo"
"Jdeme."
Republikové síly se zvedly, ale ze dveří je stejně vyprovázelo:
"My se nedáme, všechno pobouráme, zákony neznáme, pašeráci jsme!"
Doufám, že tam téma je... Hašler a moje skleróza mi udělali čáru přes rozpočet.
Amerika, Divoký západ, kolem roku 1875.
Výtah z rad, poskytovaných dostavníkovými společnostmi cestujícím:
- Za chladného počasí necestujte v těsných botách.
- Kdyby se koně splašili, nevyskakujte z vozu, riskovali byste zranění.
- Za mrazu se zdržte požívání alkoholu, zmrzli byste daleko rychleji.
- Nehubujte na jídlo na přepřahacích stanicích. Děláme, co můžeme.
- Nenechte na sebe čekat při odjezdu.
- Nekuřte dýmku uvnitř vozu.
- Plivejte ve směru větru.
- Neklejte.
- Neopírejte se ve spánku o souseda.
- Nemluvte o politice ani o náboženství.
- Neupozorňujte na místo nedávného přepadení, zejména jsou-li ve voze ženy.
- Nemastěte si vlasy, cestou se práší.
- Nemyslete si, že jedete na výlet, buďte připraveni na vše.
S námi se nebojte! My se nedáme! Do cíle vás dopravíme!
Jak se tak dívám na pravidla, sepsaná před téměř sto padesáti lety, mnohá z nich platí neustále... Ovšem v jakém stavu cestující do cíle dopraví, se společnosti radši nezmiňovaly.
Jedna z prvních dostavníkových tratí vedla z Cheyenne-Deadwoodu ve Wyomingu přes Fort Laramie, War-Bonnet Creek, Cheyenne River, Red Canyon a Custer. Zahájena byla v roce 1875 a zůstala v činnosti do roku 1900, tedy pouhých 25 let.
Kolem roku 1870 dopravní společnosti obstarávaly dopravu na pěti tisících kilometrech, měly přes dvěstě padesát dostavníků, asi tisíc zaměstnanců a přes osm tisíc koní.
Dostavník byl tažen šesti koňmi, pobral až jedenáct cestujících a jejich zavazadla. Korbu měly zavěšenou na silných kožených pružinách, okna nebyla zasklená – sklo by se vysypalo při páté či desáté obrátce kol – ale byly vybaveny záclonami ze silného režného plátna.
Ve špatném terénu se silně kymácel, nebyla výjimka, že cestující dostali mořskou nemoc.
Na střeše byla usazena hlídka, měla za úkol varovat před útokem indiánů či desperádů.
Při prvním výstřelu kočí práskl do koní a zvítězila většinou ta strana, která měla lepší střelce a lepší koně. Problém byl, pokud byl zasažen jeden z koní, ostatní v plném cvalu padali přes něj a to byla většinou pro dostavník smrtelná rána. Pokud byl raněn kočí, ujal se opratí jeho soused a jelo se dál.
Pokud byl dostavník dostižen, bandité bílé rasy většinou (pokud nebyl odpor příliš silný) většinou pobrali poštovní pytle, cennosti, šperky a zbraně cestujících (někdy i oděvy). Osazenstvo pak přijelo do nejbližší stanice pouze v košilích. Ale pořád to byl lepší případ, než když byli přepadajícími indiáni – ti většinou zavazadla vyloupili, lidi pobili a dostavník zapálili.
Doba dostavníků skončila s nástupem železnice, kde vagóny poskytovali cestujícím pohodlí – i bezpečí – v mnohem vyšším standardu a kvalitě.
Celá výprava upírala oči k nejvyšší věži hradu Ragar, snažili se zahlédnout okno, z nějž se linul smutný zpěv princezny Oglamár. Zdála se tak blízko, a přesto zcela nedosažitelná.
Před nimi ležely tři vodní příkopy. Stáli na okraji prvního, ve kterém proudil zelený jed. Přeskočit se nedal, přeletět ho zvládli jenom někteří. Rytíř, pidiďas i dámy dumali, když vtom se Pjernarkrach zvedl a strčil do příkopu ruku.
Blubka vykřikla zděšením, rytíř jej hned tahal ven, ale... nic se nestalo.
"Hmmmmm, zdá se, že nepůsobí," zaduněl kamenožrout.
"Huhú, těš se princezno! Nás jenom tak něco nezastaví!" radovala se za všechny černomůrka.
Scéna z pátrání Modrého koníka (obrazu od Franze Marca) po obrazu s jeho koňskými příbuznými, kteří se ztratili za druhé světové války.
Šedý kraj měl hlad. Ozvěna střelby v něm sice utichla a rozpukanou, rozježděnou zemi vystřídaly kopce pokryté prachem, ale vítr, který ho přesíval, občas odhalil kus děla nebo chuchvalec ostnatého drátu.
Šedý kraj navíc neodbytně šeptal: „Tady máš své stádo.“ Navál Koníkovi do nozder oblak popela. „Malá zpotvořenino. Vzal jsem si je. Vzal jsem si tvého malíře. Vezmu si i tebe.“
Modrý koník věděl, že tu nemá být. Ale detektivní instinkty u něj přebily ty koňské.
Hrábl kopytem a zanechal v prachu modrou čáru.
Zvedl hlavu. „Obviňuji tě z pokusu o maření vyšetřování.“
A rozběhl se proti tomu nekonečnému nic.
Nadprůměrné nadání a bystrý úsudek devítiletého děvčátka dvořané uznávali neradi, ale s přibývajícími lety i nejvyšší státníci museli přiznat, že nejstarší dcera císařova oplývá zázračným nadáním. Bylo jí sotva čtrnáct let, když usedla na konstantinopolský stolec, obtěžkána korunou.
Mladá augusta vedla ještě dlouhá léta celou říši jménem bratra. Když se zvedla vlna odporu mocných, znovu je přechytračila. Své sestry Arcadii a Marinu strhla svým slibem věčného panenství. V odloučení žily jako mnišky, nikomu nedaly tělo, duši zaslíbily Kristu. Augusta se sice provdala, ale žila v manželství po způsobu josefovském s mužem, kterého si sama vybrala za vůdce své velké říše.
Tak já jenom doufám, že "my se nedáme" je tam jasně vidět, prostě (se) holky nikomu nedaly.
A ona mladá augusta je východokřesťanská světice Aelia Pulcheria (sv. Pulchérie), která opravdu vládla východořímské říši polovinu 5. století. Na trůn sice usedl její mladší bratr, ale fakticky to byla ona, kdo všechno řídil, a následovníkem se nestali bratrovi potomci, ale její manžel. Pěkně mocná a chytrá mrcha, že? :-)
Brett stále ležel nehnutě, ale cítil, že již brzy dojde ke střetu. Kopr začínal ztrácet trpělivost. Což povede ke vzteku, který ho donutí udělat chybu.
O půl hodiny později, kdy se Kopr zvedl ze svého úkrytu a začal pátrat po Brettovi.
„No tak, kamaráde, kdepak jsi?“ mluvil lehce zvýšeným hlasem.
Brett nereagoval. Kopr, aniž by to tušil, se pomalu blížil k Brettově úkrytu. Když mu Brett podrazil nohy, zmohl se jen na překvapené zalapání po dechu. Brett vyskočil na nohy, a bez váhání kopnula Kopra do hlavy.
„Zapomněl jsi na první pravidlo,“ odplivl si Brett. „Žoldák se nikdy nenechá vyprovokovat.“
Téma jsem pojala tak, že "my (žoldáci) se nedáme vyprovokovat".
Všem co čekali boj Bretta a Kopra se omlouvám. Plán takový byl. Ale když on si to Brett napsal celé sám...
Zapnout bundu. Nazout boty. Omotat obličej šátkem. Ujistit se, že máš všechno, protože komu by se chtělo vracet.
Klíče. Dveře.
Go!
Na ulici ani noha, což jedině dobře. Po dvaceti metrech doleva, pak ještě kus…konečně park.
Sundat šátek. Svobodný nádech!
Zalovit v kapse. Kde je ten zatracenej…
Najednou - kroky.
Doprčic!
Narychlo natáhnout šátek přes pusu. Snad to nebudou fízlové.
Nejsou to fízlové. Z křoví se vynoří další týpek s šátkem přes pusu.
Chvíli na sebe civíte.
Pak si oba sundáte šátek.
“Díky bohu,” řekneš.
“Jojo,” přikývne týpek.
Dvojí škrtnutí zapalovače.
Dál už nemluvíte a v klidu sociálního distancu vychutnáváte cígo.
A takhle my si tady žijem, no...
(věnováno všem, co nemají balkon a doma v bytě si kouřit nechcou, tak lozí po venku a skrývají se za bukem před rouškovými bonzáky jak idioti ;-) )
„Nevzal jsem to včera za správný konec,“ usmál se omluvně K.
João odložil pastelku šarlatového odstínu.
„Trávit večer s dealerem hašiše, opít se do němoty, usnout ve veřejném parku…? Tak jsem prožil první dvě dekády svého života,“ zazubil se, „a něco vám řeknu. Tohle město nabízí spoustu potěšení. Hlučné bary, fet, macaté mamas i štíhlé nymfy… ale to je jen únik… Krásu musíš hledat pod povrchem. Jako u téhle pastelky. Musíš si ji zasloužit.“
K. se zamyslel.
„Kde ji ale hledat?“
„Není kde, ale jak, senhor. Hlavní je nepoddat se svodům. Pozorně se dívejte kolem sebe. Štěstí je snadné přehlédnout.“
No, původně jsem chtěla Geralta spolčit s dračicí, ale jsme teprve v polovině, a ještě nechci konec :) tak je tu tohle.. Marigold to zase podělal, ostatně jako vždy :D
Zpočátku jsem viděla jen toho páchnoucího po pivu, ale pak se tam objevil i druhý, ten páchl po strachu a heřmánku.
Ten heřmánkový měl loutnu a ten druhý pochvu s mečem. Byl bělovlasý a na krku měl medailon. Byl to Zaklínač.
. . .
„He, Geralte, budeš se prát? To bude, panečku balada.“ zavýskl si Marigold.
„Ztichni! Myslím, že už si nás všimla…“
Marigold ho nevnímal a začal skládat baladu.
„Myyy se needáámee. Ne, to ne. Geralt a jeho svůdný meč… Ne, to taky ne.“
zaklínač mu zacpal pusu.
„Marigolde, utíkej! Už jde!“ pustil ho a Marigold pádil, co mu nohy stačily. Zbabělec.
Abyste to pochopili, dračice slyšela Marigolda zpívat, a tak se šla podívat, kdo to tam tak ječí. A proto ho Geralt pustil zpátky. On sám tam zůstal.
Než promluví zbraně, je lepší, když si promluví velitelé.
"Ta pevnost není moc velká, nebudeme na ni plýtvat střelivem, stejně se nám vzdají."
Před opevnění přijely dvě divizní jednotky s tanky i pěšáky.
Gřeš zdvořile zaklepal na vrata hlavní tanku.
"Můžeme dál?"
Na ochoz pevnosti vystoupil feldvébl a vykřikl: "My se nedáme-"
"Tak si na vás zavoláme posilu!"
"Povídám, my se nedáme-"
"Taky to tady můžeme celé vyhodit do vzduchu."
"Hergot, my se nedáme-"
"Teče vám do bot. A bude ještě víc, když překopeme hráz rybníka."
"Sakra! My se nedáme-"
"Připravte plamenomety!"
"Nechte mě už konečně domluvit!" rozčiloval se Němec. "My se nedáme zmasakrovat jako u Stalingradu. Vzdáváme se!"
