DMD č. 16. pro 16. 4. 2020. Téma: My se nedáme

„A my se nedáme, nedáme se kdo co, my, nedáme se komu čemu, nikomu,“ prozpěvoval Myšák.
Ale Sovátko už mělo hlavu pod křídlem.
„Dáme si koho, co, pauzu,“ zahoukalo ospale, „ať mi kdo, co, všichni, dají svátek. Na každý pád.“
„Svátek podle vzoru pátek,“ prohlásil Myšák.
Sovátko pootevřelo jedno oko.
„Pátek není vzor, navíc je čtvrtek, a ty, Myšáku, koukej spát, nebo uvidíš, co ti dám!“
„A koho co mi dáš, Sovátko?“
„Tohle,“ hodilo Sovátko po Myšákovi polštářek.
Byl měkkoučký, vyšívaný a s nápisem Dobrou noc, Myšáčku.
„Jé,“ řekl Myšák, stulil se na něj a usnul.
A já taky jdu.

Pražské povstání, osvobození Prahy, oslavy vítězství… To všechno známe, o tom všem jsme se učili, to není nic nového.
Tak jenom pár jmen: Generál Sergej Nikolajevič Vojcechovskij (zemský vojenský velitel v Brně). Kníže Petr Petrovič Dolgorukov (politik). Geograf Petr Nikolajevič Savickij (člen eurasijského hnutí). Kníže Konstantin Alexandrovič Čcheidze (spisovatel). Plukovník Sergej Alexejevič Fjodorov (publicista). Architekt Nikolaj Pavlovič Paškovskij (projektoval například kostel sv. Anežky a patronů českých v Praze na Spořilově).
Ve skutečnosti byly po osvobození Československa do SSSR odvlečeny stovky emigrantů (z nichž část měla československé občanství (!)). Vrátily se jich řádově desítky. Někteří později spolupracovali s STB. Jiní raději zemřeli.

Chlad oholil větve stromů do pahýlů, když se Anděla znovu zastavila u kořenářky. Do štucle pečlivě zabalila její zvláštní mazání pro ovce a rozloučila se, aby se ve dveřích prudce otočila a vyhrkla:

„Takhle to dál nejde, teta! V mlejně nejni k vydržení, mladá chodí jak stín, noví mleči někam mizej, nad mlejnem kráká hejno havraní, a i ten mizera mlynář jakoby se den vode dne před vočima ztrácel! V mlejně nejčko ten divnej myslivec poroučí. Přece ho nenecháme! Musíme něco udělat.“

„Přiveď Stázi,“ vydechne kořenářka ztraceně, „musíš ji nějak přesvědčit. Ona jediná nám může pomoct. Má k němu nejblíž.“

Setkání Gertrudy a Muriel po pětačtyřiceti letech proběhlo v Doupěti.
Předcházely mu tři série čisticích kouzel, neustálé přesouvání nábytku, přerovnávání knihovny, výměna koberců a hádky s omladinou, která se odmítala vzdát svých práv provozovat obvyklé aktivity.
„Přece kvůli její artritický kámošce nezrušíme odpalování prvního letního ohňostroje!“ zařval George a mířil s bednou plnou výbušnin na dvorek.
„Přesně tak!“ přizvukoval mu Fred. „Ať si daj rande v čajovně.“
„Pro dámy jejich věku už se některé věci na veřejnosti nehodí,“ pronesl smířlivě jejich otec. „Buďte tak hodní a odpalte to zítra. Můžete hned ráno. Aspoň se Gertruda vzbudí brzy a udělá snídani.“

„Harry, nesmí se dostat k věži!“ křikla Hermiona varovně. Nejslavnější bitva v historii Bradavic byla v plném proudu a rozhodně se nechýlila ke šťastnému konci.
Ron se tvářil soustředěně. „Ještě to nemůžeme vzdát.“
„Pottere, tentokrát nemáš žádnou šanci!“ Voldemort láskyplně pohladil Nagini a přímo s potěšením sledoval Harryho rozhodování.
„Copak to nevidíš, Harry? Je to past.“ Hermiona nervózně zatínala ruce v pěst. „Voldemort má plán!“
Harry nevypadal, že by si dělal nějaké starosti. „Tohle zvládnu, neboj se.“
Ron zavřel oči – neměl to srdce se dívat.
Lord Voldemort se vítězně zašklebil a vyhodil dámou Harryho věž ze šachovnice.
„Šach mat, Pottere.“

Dobrý den, vážení studenti. Vítám vás ve školním depozitáři. Doufám, že jste připraveni na všechno. Místní poltergeist je dnes v mimořádně kreativní náladě. Celý den přesouvá exponáty depozitáře z jednoho místa na druhé a pokouší se z nich sestavit různá diorámata.
Některá z nich jsou docela povedená, například aranžmá z kostry králíka a lišky, avšak surikata vypadá mezi akvarijními rybičkami poněkud nepatřičně.
Domnívám se, že tato šelma z čeledi promykovitých vskutku není vhodným obyvatelem akvária. Patří na savanu či do polopouště. Tady jeden člen kolonie hlídá, zatím co se ostatní klidně pasou. Je to takové surikatí ´My se nedáme, dravci!´

Když skládala lékouzelnickou přísahu, byl to největší závazek jejího života. Věřila, že radši zemře, než aby ji porušila.

V nemocnici byla pravidla jasná.
„Rozhodujeme sami, léčíme každého, nedáme se ovlivnit. Ať se venku děje cokoliv, jsme tu. Pamatuj si to a budeš tady vždy vítána,“ řekl jí ředitel první den. Nadšeně souhlasila.

Jenže pak přišla válka.
Procházela ulicí, skrytá kouzlem, hůlku v rukávu. Pak si všimla krvácející hromady šatstva na rohu. Okamžitě se rozeběhla, za cesty zkoumala životní funkce. Ale potom ho uviděla.
Byl tam. Zabíjel děti! Naše, bradavické. On tam byl!
Ani jednou se neohlédla.
Zemřel o hodinu později.

"Neboj, lásko, já tě nedám!" Řekl skoro omluvně Marek
a usmál se na Paťu. Políbil ho.

"My všichni se nedáme!" Na to sborově ostatí hoši.

"Tak ruku na to!" Nadhodil Strike.

"High five!"

"Jelito, kopyto, platí to!" Ozývali se postupně.

Poté, co si plácli, barometr jejich nálady se postupně otáčel k vyšším číslům.

"Takže chlapci, " ozval se konečně dosud mlčící policajt,
zavezu vás hezky buď domů, nebo do práce, jestli teda písklata jako vy
nějakou maj. Kdepak bydlíte?"

"Na kolejích, MatFyz, elektrotechnika!" Odpověděl Honza.

Zbytek, hnán zaujetím, se svezl spolu.

"Ty se mi hrabeš v poznámkách?"
Vyhrkl vytočeně na Kvida.

„Nás z podhůří první mrazík nespálí.“ říkali si, když poprvé opouštěli svůj domov, s věcmi sbalenými ve dvou kufrech.
Když je o půl roku později vytrhlo ze spánku v jejich provizorním obydlí dupání vojenských bot a povely, vyštěkávané do nočního ticha, šeptali si, že je, z podhůří, bouře z kořenů nevytrhne.
Když se po letech vraceli, děti už nebyly dětmi a dočasní dobyvatelé kvapně opouštěli jejich obydlí. Už zase chodili po své zemi. Noví pánové s ní ale měli plány a z hor postupně ukusovali černé zlato, aby nasytili svá volata. „My z podhůří se nedáme.“ mumlali, už trochu unaveně.

„Konečně jsi tady. Tak dlouho jsem na tebe čekala!“
„Přece jsem ti slíbil, že se vrátím.“
„Ano, vím, věřila jsem ti. Všichni chtěli, ať na tebe zapomenu, ale já jsem vytrvala.“
„To je dobře. Splnila jsi, cos mi slíbila.“
„Naši lásku bych přece nezaprodala. Nedáme se, obhájíme si ji.“
„Moc jsem se na tebe těšil.“
„I já. Ale proč tam tak stojíš ve tmě, pojď přece za mnou.“
„Víš, ten stříbrný křížek na krku...“
„Co je s ním? Přece jsi mi ho sám dal.“
„Mohla bys ho na chvíli sundat?“
„Když ti to udělá radost…“
„Ano.“
„...Proč máš červené oči?!“