DMD č. 16. pro 16. 4. 2020. Téma: My se nedáme

„Dlouho jsem to ignoroval. Začalas toho zneužívat.“
Neřekla nic.
„Nulové následky tě povzbudily. Tvoje troufalost se stupňovala. Ale pleteš si mou lhostejnost s tolerancí.“
Jen se usmála.
„Ne s tolerancí. Hůř. S pochopením. Chyba. Nemám pochopení pro zloděje.“
Zarazil se.
„Nemám pochopení pro lidi, co berou moje věci,“ opravil se.
„Vrať ten mobil.“
Rozesmála se!
Nevydržel to a chňapl po něm.
Zamračila se. Pak se nadechla a...
Ale ne.

„Beru to tak, žes ten svůj od mé maličké, bezbranné roční dcery nedokázal získat?“ zeptal se John pobaveně, když mu půjčoval telefon.
Sherlock důstojně usoudil, že mu to nestojí za odpověď.

Král si občas si dovolil odložit masku přísnosti, zvlášť před těmi nejvěrnějšími. V takových chvílích ztrácel ostražitost. „Není snad v Kerrenu dost hezkých holek, že musíš trávit čas v knihovně?“
Tasha.
Měl-li dosud nějaké pochyby, tahle zdánlivě nevinná otázka všechny rozptýlila.
Teď nebo nikdy.
Levou rukou nahmatal za pasem rukojeť dýky.
„Bastiane!“ vzkřikl varovně král. Kdyby se rozhodl o vteřinu dřív, snad by se stihl bránit.
Dýka se ve vzduchu zaleskla. V takových chvílích rozhodují okamžiky.
Král něco zachroptěl a natáhl se pro meč. Byl to slabý pokus, předem odsouzený k nezdaru, ale hodný umírajícího krále. Takhle snadno se nevzdá.

Emíliina rodina byla docela obyčejná — kam jen její paměť sahala, všichni pracovali jako sloužící. Neexistovala žádná rodinná tajemství — ani temná (žádná podivná úmrtí), ani naprosto skvělá (ne, ani recept na tu nejlepší bramboračku pod sluncem). Nicméně…
Schopnost přesvědčit panstvo, že lepší služebnou nenajdou, a manžela, že lepší manželku opravdu nesežene, se mezi ženami napůl dědila a napůl šeptem předávala (společně s receptem na druhou nejlepší bramboračku pod sluncem).
Asi půl roku po svatbě si Emílie vzpomněla na svoji maminku. Potom přestala používat slova jako „srdíčko“ a „drahoušek“ a provedla pár drobných úprav svého chování.
A kupodivu jim to začalo klapat.

Na břehu řeky bylo poněkud rušno.
Sešli se tvorové ze všech koutů, zjištovali, co se to deje.
Byly tam záby, ptáci, ryby, plazy.

Po břehu pobehovali malí, zvláštni panáčci.
Byli neuveřitelne hlasití a mávali do vzduchu svými malými packami.
„My se nedáme, my se nedáme!“ řvali na celé kolo.
Byli ale tak malincí, že je skoro nebylo slyšet.

Zvěř to po pár hodinách přestalo bavit a rozešla se domů.
Ti malí tvorové tam pořád běhali a mávali svými pacičkami.
Nikdo si jich nevšímal.

Jestli nepomřeli, tak tam mávají dodnes.
Nikoho nezajímali. Byli naprosto zbytěční.
Stějně jako tenhle příběh o nich.

Tváří v tvář apokalypse.
Tváří v tvář svým vlastním démonům.
Když jeden z nich přece jenom padl, byl tu ten druhý, aby mu pomohl vstát a jít dál.

Chvíle, kdy se zdálo, že celý svět je proti nim.
Ztráty, bolestné až k nepřežití.
A návraty z míst, odkud by měl být návrat nemožný.

Patnáct let dlouhá cesta.
A i když teď končí, to podstatné zůstává.
Vůle bojovat. Nejen proti příšerám vnějšího světa, ale hlavně s běsy a děsy uvnitř sebe.
Jít dál.
Užívat si dobré chvíle, rodinu, ne nutně tu pokrevní, jablečný koláč, vítr ve vlasech, slunce.

Always Keep Fighting.

Vítek se pohodlně usadil na kozlíku vedle Martina a zamyšleně hleděl na rozložitá záda Plaváka.
Martin poočku pohlédl na Vítka, překvapený, že nežadoní, aby mu svěřil otěže jako jindy, když se vracejí ze mše. Chlapec byl velmi zamlklý. Ani Martinovi nebylo do řeči. Dnes sloužil kaplan Bernard a k překvapení přítomných nekázal latinsky. Křičel, hrozil, vypočítával Boží tresty. Jeho tvrdá slova dopadala na hlavy přítomných jako kameny.
Celou cestu na Cimburk bylo nezvyklé ticho. Na nádvoří řekl Vítek vážně: „Bratr Metoděj vypráví o spravedlivém Bohu, ne o krutém, o Boží lásce, ne o trestech. Takovému Bohu věřím, takového se nevzdám.“

Cyklisté jedou po chodníku, starší vepředu, blíží se k přechodu. Mají zelenou. Autobus stojí, čeká.

Cyklistům skočí červená. Starší zabere, zrychlí, přejede přes přechod. Stihne to a odjede ze scény. Mladší zabrzdí, sestoupí z kola, čeká.

Autobusu skočí zelená, pomalu se rozjíždí. Když míjí čekajícího cyklistu, řidič mu výrazně pokyne. Poděkuje, usměje se.

Cyklista to mohl taky projet - a neudělal to.
Řidič děkuje za respekt.
Za trpělivost.
Za ochotu dělat to, co je správné.

Divák tiše oceňuje tu dokonalost obyčejného. Odchází s nadějí. Ví, že se nedáme. Že dokud budou na světě respektující cyklisté a děkující řidiči, lidstvo má šanci.

„Myslíš, že tohle je konec světa?“ Harry se zeptal Hermiony.
Obloha byla temná, osvětlena jen zelenými záblesky. Slyšel řvát netvory a nad hlavou jim létali draci.
Místo ní odpověděl Dorian: „S Inkvizitorkou jsme měli takové konce každý den. Bylo mi řečeno, že jsi… z podobného soudku. Jakže se jmenovalo to roztomilé odhazovací kouzlo?“
Mlčel.
Věděl, že se nemohou porovnávat s magií Thedasu.
Hermiona pevně sevřela meč: „Porazili jsme Voldemorta, Harry, přežijeme i tohle. Dokud jsme spolu.“
Ron se pokusil usmát, Cassandra s Varricem se tvářili naopak znechuceně.

Ale všichni byli jeho družina.

Harry stiskl Bezovou hůlku a pořádně se nadechl.

Situace nevypadala dobře. Štáb nad mapou bojiště probíral alternativy. Až na Israela Putnama, který opodál dokuřoval doutník. Věděl, že Washington nakonec zaútočí. Jako pokaždé. Vyrazí proti přesile Britů, Lee začne taktizovat a on to bude lepit...
"Zdá se, že jsme v nevýhodě," oslovil Washington důstojníky. "Vojsko je nedostatečně vycvičené, hladové, decimované neštovicemi, ale nikdo se nemůže duchem vyrovnat těm, kdo bojují o svou svobodu!"
Plukovník Hamilton vyzval k přípitku. Israel zahodil nedopalek a vstal.
"Odcházíte, pane? Porada ještě neskončila."
"Promiň, Georgi, že se nepřipojím k projevům vlasteneckého nadšení," vysvětlil generál Putnam. "Ale nechci k našim problémům přidat navíc nevyspalého velitele."

Frances vedla svůj člun vstříc pobřeží s obezřetností zkušeného mazáka. Druhý ji následoval. Vlny se tříštily o zešedlé boky. Přídě statečně vzdorovaly neklidné hladině.

Každý večer za soumraku se vydávali v otevřených člunech na moře. Brousili podél pobřeží. Noc co noc troufale čelili nástrahám moře i skrytých skalisek. Ráno se vraceli pod křídla fregaty. Nabrat síly k další leči.

Nevděčná služba se stala otázkou prestiže. Každý chtěl ukázat, že se noční plavby neleká. Po podloudnících však pátrali marně. Až jednou. Na sklonku deštivé noci. Když už mysleli, že se opět vrátí s nepořízenou. Za závojem deště se zakomíhalo nesmělé světlo.