DMD č. 16. pro 16. 4. 2020. Téma: My se nedáme

Merlin s Artušem stáli před jeskyní, kde se podle všeho měla příšera, která ohrožovala obyvatele Kamelotu, ukrývat.

"Jsi si jistý, že to nechceš nechat být? Je to očividně magické."

"Na rozdíl od tebe nejsem zbabělec, Merline. Pokud chceš utéct, tak prosím."

Merlin měl chuť to udělat. Místo toho ale nic netušícího Artuše Pendragona ochránil od vážnějších zranění a mezitím, co se král Kamelotu sbíral ze země, zahnal potvoru trochou magického ohně.

"A je pryč! Vidíš Merline? S trochou odvahy se dá postavit čemukoliv - třeba i magii."

Merlin poslušně kýval, ale v duchu protáčel oči. Za tohle ho určitě dost neplatí.

Při hloubkovém úklidu domácnosti se občas vynoří nečekané věci.
Například 8 rohů, 12 hran, 6 středů — a jádro. 43 252 003 274 489 856 000 kombinací. Neboli Rubikova kostka. Funguje to ještě vůbec?
O pár minut později je všechen úklid zapomenut, zato plastové kostičky přímo létají. A cíl je stejně beznadějně vzdálen jako vždy.
Otočit, posunout, vrátit. Ne, rozhodně nefunguje.
Když natočíme nejdelší osten ježka tak, aby vyčníval z klece- Moment, špatnej hlavolam.
Zapnout výukové video a nevěřícně zírat. Algoritmy?
R‘ Uw L. F‘ není totéž, co F. Sexy Move.
Zkoušet, opakovat, nevzdávat.
Za ten pocit dokonalého vítězství, když všechno zapadne do sebe, to rozhodně stojí.

"Pst, pssst! Dámy! Viděla jsem ji!" Miss Pole se novinkou jen otřásala.
"Viděla koho?" snažila se zachovat klid mezi staršími přítelkyněmi Mary.
"Paní Burnwoodovou!"
"Ale tu jsme už přece všechny viděly," namítla zklamaně Miss Tomkinson.
"Jistě, jistě, ale... s kočárkem!"
"Oooo!" ozvalo se vícehlasem.
"Dámy, no tak. Klid. Nesmíme se nechat unést. Měla by nám svou ratolest sama přivézt ukázat," mírnila nadšení Miss Jenkyns.
Miss Pole jako by přepnula rejstříky: "No jistě, ano, hm..."
Bylo však znát, že nedočkavou zvědavostí jen hoří.
"Ale sestro drahá. Miminko!" naléhala něžně Miss Matty.
"A prý není v té společnosti jediné," mrkla spiklenecky Mary.

Nancy Blackettová, kapitánka Amazonek a postrach moří, překročila třicítku a byla už úplně dospělá. Nakonec se z ní stala advokátka (právníci a piráti měli vždycky cosi společného), nosila kostýmek, tvářila se důstojně… ale každé léto se vracela do Lake District.
Naložila Peggy do Amazonky (musely se zmáčknout, ale to nevadilo) a jezero je přijalo, jako by ho nikdy neopustily. Před nimi se vynořil ostrov Divokých koček, Nancy ucítila knedlík v krku, a když na ně ze břehu zamával John a ostatní (na udici pár vychlazených piv), vhrkly jí zcela nepirátsky slzy do očí.
Realita jim stále nesahala ani po kotníky.

Mořská voda štípala na odřené tváři, kapala z rukávů svetru. Studila do morku kostí, bolela při nádechu, zvedala žaludek.
Bylo pozdní odpoledne a ona se ještě neodvážila slézt ze střechy. Objímala si kolena a divila se, proč nepláče.
Slunce vysvitlo zpoza těžkých sněhových mraků. Pláň se zaleskla, odtud až k moři, které popřelo svůj břeh.
Změť utopených zbytků vůbec nevypadala jako Onagawa. Je to sen?
V dálce hořelo. Sirény vřískaly zoufalou modlitbu.
Muselo se to přece už někdy stát. Stává se to, ne?
Města padnou, ale jejich lidé je znovu vybudují. Zase tu musí vyrůst, její Onagawa. Nenechá se zničit.

„Poslední salva,“ pravil chmurně četař Hrrruarg. „Jediná výhoda, kterou jsme proti chitinovejm měli. Brzo budou uvnitř. Pak přijde konec.“
Kapitán Akakrrů si unaveně olízl bulvy.
„Vzdáme se,“ povzdechl si. „Aspoň někteří z nás můžou přežít.“
„Umíte hmyzácky, pane? Jak řekneme, že se vzdáváme?“
„Vyjdeme ven, neozbrojení,“ usoudil kapitán. „Budeme zpívat Rrrrkaah. Jasnější to být nemůže.“
„Ok, pane,“ seržant švihl pahýlem ocasu.

„Poté, co vystřelili poslední salvu, se posádka vyrojila z rozvalin a zpívajíc píseň o smrti se holými pařáty vrhla na voje Impéria. Byli pobiti do posledního, ale jejich hrdinství učinilo na všechny hluboký dojem.“ -ZzzzSss'Kkkst, Zápisky o válce ještěrácké

První dimenze je samá černočerná tma. Žádné pouliční lampy. Tabitha nohou hmatá po obrubníku zastávky. Nic.
Otřese se. Loni, když ji věznila Militia, několik měsíců neviděla slunce.
Karle…
Slyší ji?
Myslí na něj, na jeho hlas, na jeho doteky. Čeká na ni venku, na druhé strany, a někde v další dimenzi čeká to malé dítě. Najde je. Zvládne to. Zvládne to. Zvládne to. Tma ji nedostane.
Zavře oči, zakryje si je rukama a čeká, až přivyknout naprosté tmě.
Pak otevře oči a kolem je jen přítmí a jinak nic.
Něco ano.
Čtyři kroky nalevo se černá kulatá díra do kanálu.

„Co tady dělají ti pánové s tím divným vercajkem?“ zeptal se Kejchal. „Vyměřujou,“ odpověděl smutně Prófa. „Má tu vést královská cyklostezka. Přes naši zahrádku. Domeček se zbourá. Takhle mi to ti pánové vysvětlili.“

„Znamená to, že se budeme muset vystěhovat?“ zeptal se Šmudla. „Vždyť ani nemáme kam.“
„Ve městě je pro nás byt, v paneláku. Bez výtahu. Vysoké schody, do práce daleko. Asi se z nás stanou bezdomovci.“

„Nic nebude,“ rozčílil se Rejpal. „My se nedáme. Podkopeme cyklostezku tak, aby se propadávala. Pořád, neřád.“

Tak se také stalo. Vzhledem k přetrvávajícím potížím s propadajícím se podložím byla trasa cyklostezky změněna.

Přicházely stále pochmurnější zprávy. Napoleon dobyl Itálii, nyní potáhne na sever a nic ho nezastaví.
Obyvatelé tyrolské obce Latzfons vzrušeně probrali situaci. Cesta vedla přes jejich území. Rozhodli se, že nepřítele nikdy nevpustí.
Když Francouzi dosáhli nedalekého městečka Klausen, všechno bylo připraveno.
Před vesnicí Pardell uvítali vojenský oddíl ozbrojení sedláci. Po lítém boji vojáci zvítězili. Prozatím.
Ve vsi vypukla teprve řež. Odevšad létalo kamení a střely. Bojovaly ženy stejně jako muži. Nakonec vojáci prchali hlava nehlava, přes pole a vinice. Zastavili se až v pevnosti.
Následovala jednání. Nakonec sám generál podepsal mírovou smlouvu: Francouzi nikdy nevstoupí na území obce Latzfons.

Jaro jiskřilo smíchem, vonělo sluncem, zvonilo nadějí. Tou ve společnosti i tou v mé duši.

Vybudujeme socialismus s lidskou tváří.
Vybuduji si konečně pevný vztah.
Nedovolíme nikomu, aby se vměšoval do našich věcí.
Nedovolím nikomu, aby to pokazil.

Obavy opatrníků se zaháněly mávnutím ruky.

Vážně si myslíte, že se za nás vedení postaví? - Určitě, Dubčekovi věřím.
Vážně si myslíš, že tě miluje? - Určitě, vím to.
Co když nás Rusáci nenechají být? - No a? Tak si svou svobodu vybojujeme!
Co když se jim doma nebude Harold zamlouvat? - No a? Zvládnu ho obhájit před celým světem.

Naděje i jaro se zdály nekonečné.