DMD č. 16. pro 16. 4. 2020. Téma: My se nedáme

Spolubydlící se měla dobře. Ujídala mi zophobáky, vyhřívala se nad topným kamenem a narostl jí pěkný tukový límec. Člověk si několikrát podezíravě prohlížela její bříško a hledala, zda nemá zvětšené bradavky. Neměla, ale říkala, že je krmení dost a možná je načase probudit embryo a otěhotnět.
Lidé nás totiž vypustí, až když naše děti umí lítat a lovit.
Spolubydlící odletěla včera. Prý se ani neohlídla a vyrazila, jakmile ji člověk vytáhla v parku ze sáčku na rýži.
Budu mít všechno jídlo pro sebe.
Člověk bude matlat jen na mě!
Ale já se nedám a můj vzteklý ječák se ponese bytem!

Nedají se
Potopí tě až na dno
Do nejtmavšího koutu bez světla
Do nejtmavšího koutu bezcitnosti

Nedají se
Stáhnou tě dolů
A udusí nedostatkem lásky
Ale neboj - ani si toho nevšimneš

Ten, kdo jim patří
Nevidí svět, jenž ho přesahuje
Nevidí světlo věčné naděje
Nevidí tiché slzy Otce Stvoření

Ale ony tu jsou
Vždyť každý rodič pláče
Každý plakal by
Kdyby ztrácel dítě milované

Jaké to musí být?
Darovat z lásky svobodu
A pak sledovat
Jak je zaslepeně znevážena?

Cenou za hřích je smrt
Mrtvé tělo?
To je ten nejmenší problém
Láska vítězí nad hmotou

Ale kdo uzdraví mrtvého ducha?

Fred zařičel. „Brácho, jako že kde mají vypínač? Vypnout Američanům Skalisté hory? To jako fakt?“
V té chvíli to došlo i ostatním.
Exlododovala sopka. Řehot vytryskl silou gejzíru. Smýval napětí i obavy.
Nevydrželi sedět, vyskočili, prohýbali se v pase. Smáli se a smáli. Už už to vypadalo, že se uklidní, ale podívali se na sebe, a všechno vypuklo nanovo.
Utišili se, protírali si uslzené oči. Pomalu se vydýchávali. Ale vyhráno neměli.
„Může smích zabít?“ zasípal Ron.
„Ne, když se nedáme,“ snažila se zvážnět Hermiona. Zamávala brkem a významně poklepala na pergamen s poznámkami.
Marně. Jiskřičky smíchu vzplály s novou silou.

Hrozil konec světa. Už zase.
Už ani neřešila, kdo to byl tentokrát. Páni elementů, draci, přerostlí hmyzáci, obři, nagy, šílení mágové, nemrtví, staří bohové, démoni, titáni... Znovu a znovu sem lezli, hlasitě pokřikovali o pomstách, osudech a nekonečném utrpení.
Na všechny do jednoho fungovala ostrá ocel a magie.
Usekla nejbližší chapadlo a zaškaredila se, když na ní dopadlo trochu černé krve.
"Kolikrát to máme opakovat?" zakřičela. "Než konečně pochopíte, že vám všem vždycky nakopeme zadky? Je tu snad někde napsáno 'Tady jsou mírumilovní, tady zaútočte?"
Zabodla dýku hluboko do oka a stvoření se s chrchláním rozpadlo.
"Tohle je svět války!"

,,Hele, tady je to světlo, které jsem viděl!"zvolal Jeníček. Měl pravdu. Byl tam oheň. A dokonce zářil. Ale nehořel. Mařenka se nevěřícně rozhlédla po velké kuchyni.
,,Přestaňte s tím! My se nedáme!" oznámila sebejistě všem v místnosti. Nic se nestalo. Opatrně zkusila strčit do nejbližší ztuhlé postavy. Mařenka se otřásla.
,,Jeníčku, nejez to! Co když je všechno otrávené! Mně se tady vůbec nelíbí. Proč by někdo stavěl zámek uprostřed lesa a nechal ho zarůst růžemi? A pak jsou tady ti znehybněí lidé. Vždyť ani oheň neplápolá. Pojďme raději pryč." popadla Jeníčka ze ruku a táhla ho pryč ze zámku.

„Prošli jsme spolu desítky bitev. Často to vypadalo, že nemůžeme přežít,“ podotkl Křovák.
„Jednou jsi nepřežil,“ odpověděl Šumař významně.
„Ale vrátil jsem se!“
„Nevím, jestli by ses tím měl chlubit. Taková osina v zadku, že tě nechtěl ani Mistr Kápě…“ pronesl Šumař a vzápětí se oba hlasitě rozesmáli.

„Vtipkují,“ řekla tiše Spona. „Bude to dobré, zvládneme to.“
„Jsou sapéři od Paličů mostů. Nejtvrdší z nejtvrdších. Budou si dělat srandu i s ustřelenou hlavou…“ pokrčil rameny Urb.
„My taky nejsme žádný zelenáči,“ ozval se Sololiz a zatvářil se výhružně.
„Neustoupíme. Budeme bojovat!“ navázala Spona.
„Vo tom snad nikdo nepochyboval…“ uzavřela Hellian.

"My se prostě nedáme,
ten Atlantik zdoláme!"

TOHLE SMĚLÉ PROHLÁŠENÍ MĚLO VELKOU DÍRU,
KONSTRUKTÉŘI TITANIKU PŘIŠLI O SVOU VÍRU.

"My se toho nebojíme,
jádro hravě rozštěpíme."

PLÁNY NĚKDY VYBOUCHNOU A JE Z NICH JENOM DÝM,
SVÉ O TOM VÍ V ČERNOBYLU KOMPLET CELÝ TÝM.

"My Amíky překvapíme,
vzduchem se k nim doplavíme!"

OBČAS JAKO PAPÍR SHOŘÍ I TEN NEKRÁSNĚJŠÍ SEN,
PRO POSÁDKU VZDUCHOLODI HINDENBURG BYL ČERNÝ DEN.

Proč si lidstvo z historie poučení nebere?
Vždy když předem křičí hurá, tak se něco posere.

Dokud hlavou při výskoku neprorvete strop,
neříkejte, zelenáči, příliš brzy: "hop"!

Pamatujte, Murphy praví,
zpátečnictví tuží zdraví!!!

Milý deníčku, někam to napsat potřebuji a ty se mi jevíš jako nejbližší volný kus papíru (v učebnicích pro samý příklad není kam psát). Budu ti vyprávět o nespravedlnosti ve škole.
Už hodně dlouho nám paní učitelka vysvětluje, co je koronavirus, všechny ve třídě to nebaví. Ale dnes nám řekla:
„Děti, uděláme si týdenní odpočinkový projekt MY SE NEDÁME...
Budeme kreslit a vyrábět věci, ohledně krize a že ji zvládneme"
Hned první hodinu jsme se pustili do kreslení, nakreslil jsem úchvatný obraz naší Havaje, poseté malými křížky a víš co mi úča řekla???
„Ale, to má být pozitivní." Taková nespravedlnost...

"Není to napínavý," zabručel Elladan. "Musíme někdo být... Jinak jsme prostě jenom přišli domů tajným vchodem. Co je na tom hrdinského!"
Elrohir jako by mu četl myšlenky. "Budeme Isildur a Anárion! Plížíme se děsným údolím Gorgoroth..."
"... ale vládneme neohrožeností králů lidí! Strach nás nezlomí! To není k smíchu, ty... Chůvo."
"To není," odvětila Celeamin šeptem.

Děti Věže by se určitě nesmály. Všechny naslouchaly s pusami dokořán, když jim Hevrîn vyprávěla.
"Tady jste v bezpečí! U ohně, hluboko mezi pevnými zdmi. Jednou ale nastane čas vyjet a vzít si zpět, co nám patří. Zaženete Námořníky zpátky do moře, stateční haradští chlapci."

"Zaklínači!"
Geralt se ohlédl. Mířil k němu rozložitý, do oděvu učence nacpaný muž.
"Ano?"
"Vím, kam míříš! A zastavím tě! Špatné řemeslo máš! Rovnováhu porušuješ!"
Geralt měl pocit déjà vu.
"Podívej, pane..."
"Ne! Mě neukecáš! Jsem členem vznešené Společnosti záchranné! My se nedáme, zastavíme vás, ničitele, hubitele! Nebohé tvory decimujete a proč? Pro pár krejcarů!"
Muž se až dusil spravedlivým hněvem.
Geralt na to neměl náladu, ale zeugl mohl počkat.
"Měl by sis to vyřídit a městskou radou, ta najímá nás, ničitele."
"Taky že vyřídím! Poosmé mne nevyhodí!"
Měli by. Na smetiště, pomyslel si Geralt. Aspoň by nemusel shánět návnadu.