DMD č. 16. pro 16. 4. 2020. Téma: My se nedáme

"DOBRÝ VEČER VESPOLEK!"

Kolem vysoké postavy v černém plášti se táhla náhorní plošina, posázená za běžných okolností řídkými shluky keřů, ale v tuto chvíli hlavně hustými shluky končetin, hlav a k nim náležících těl v různých stupních separace.

Nad jedním z takových shluků se vznášelo šest postav, které vypadaly jako předloha pro mírně morbidní puzzle pod nimi. Podle zbrojí tvořily postavy dvě skupiny bojovníků z opačných stran bitvy. Jeden z nich postoupil vpřed a pohlédl do nitra černé kápě.

"Ještě není náš čas. Svatá válka neskončila!"

"ŘEKNĚTE TO SVÝM NOHÁM, PŘÍTELI. JEDNU JSEM MYSLÍM ZAHLÉDL TÁMHLE POD TÍM BEZHLAVÝM GENTLEMANEM."

Když mu synovec zavolal, procházel zrovna po nástupišti. Překvapilo ho to, neviděli se víc jak rok.
„Ahoj,“ pozdravil David.
„Ahoj. Proč voláš?“
„Chtěli jsme se se ségrou na něco zeptat. Pořád chodíš na dialýzy?“
Automaticky přikývl, než mu došlo, že ho nevidí. „Pořád.“
„Napadlo nás, jestli by ti jeden z nás nemohl darovat ledvinu,“ řekl David vesele, jako by o nic nešlo, „jsme mladí, zdraví, my se jen tak nedáme.“

Zastavil se. Dav kolem něj proudil dál, rodící se naději nebylo s kým sdílet.
„Nevím, jestli by to šlo,“ odpověděl nejistě.
„A pošleš nám kontakt na svého doktora?“
„Jo, určitě.“

POSLANCTVI DO STINADEL. MY SE NEDÁME JEN TAK ODRADIT OD NAŠICH VIPRAV DO STINADEL. MI DOKAŽEM VINDAT JEŽEKA Z KLECE, ALE NEŘEKNEME JAK. TO JE TA ZÁHADA! MI CHODIME TAJNĚ NA VAŠE OBŘADY. MI VÍME VŠECHNO CO CHCETE PODNIKAT A TAKI VÍME ŽE JE VOLBA VELKÉHO VONTA. MI VIME TAKI O JEDNOM VCHODU DO KOSTELA SVATÉHO JAKUBA. VIME TAKI, ŽE JE NAVŽDY STRACEN HLAVOLAM JEŠKA V KLECI V JEDOVATÝM BAHNU. JEŽEK V KLECI SE DÁ ROZDĚLIT NA DVĚ POLOVINY. DALŠÍ DRABLE POKUD BUDOU PŘÍZNIVÝ TÉMATA A KOUPÍME DRUHEJ DÍL RYCHLÝCH ŠÍPŮ, TAK VYMYSLÍM DALŠÍ DRABLE NA RYCHLÉ ŠÍPY. ŠTEFÍK BASULTO.

O Jožinovi se říká, že je prokletý. Ročně absolvuje v průměru 13 nehod. Všechny jsou nezaviněné. Berou ho zleva, zprava, zepředu i zezadu. Jediný směr, kterým do něj ještě nic nenarazilo, je seshora dolů.
„Jožine, včera to byla dvaadvacátá zneprovozněná tramvaj,“ pověděl mu jednou ráno vedoucí. „Takhle to dál nejde.“
„A můžu snad za to, že se Mongol rozhodl odbočit na šipku přímo?“
„Nahoře si myslí, že se tomu dalo zabránit.“
„Jak? Nechat ho zmizet?“
„Já vím, že za to nemůžeš, ale já to musím nějak řešit.“
„Takže sbohem odměny?“
„Ne. Dostaneš patnáct stovek navíc a necháš si vyčistit čakry.“

Nepodlehnu. Tvoje touha ničit a brát životy nikdy nemůže být silnější, než láska a přátelství a touha ochránit to, co je mi na tomhle světě drahé. Jsi ve mně, ale já nejsem ty.

Nepodlehnu. Strach není silnější než moje touha poskytnout pomocnou ruku a ujištění. Než potřeba napravit spáchané křivdy a obnovit přátelství. Nemůže být.

Nepodlehnu. Neuteču ze břehu, ačkoliv mě pohled na momentálně klidnou hladinu děsí k smrti. Ani nevstoupím do vody a nenaruším to, co se tam právě děje. Bojím se, ale ne o sebe.

Nepodlehnu. Neotočím se a nepůjdu zpět. Pomsta je moje. A je tak blízko...

Hradčany o druhém březnovém týdnu vypadají ještě skoro jako obvykle. Pro náhodného návštěvníka, který neví, že tudy obvykle proudí davy ku Hradu.
Dnes je chodců pomálu.
Dosud nezahalené tváře odrážejí tíseň. Strach z plížící se choroby. Hrůzu z nadcházejících dnů, úzkost lidí ztrácejících půdu pod nohama.
Slunce lhostejně svítí na ten drolící se svět.
Na Novém světě však sedí veselá dvojice v družném hovoru.
A na stráni kvetou fialky.
Náhle zazní loretánské zvony. Jako každé poledne...
Stříbrné tóny plují vzduchem, líbezné jako snad nikdy.
Na okamžik se úzkost rozplyne. Naděje ožívá.
Snad přece nebude tak zle.
A jednou to přejde.

Tolikrát ho odmítla. On se naopak odmítl vzdát naděje. Knox se šťastně usmíval, když si odváděl Chris zavěšenou do jeho rámě.

Charlie věděl, že z toho průšvih, když Camerona praští. V ten moment ale nešlo udělat nic jiného.

Konečně věděl, co chce. Přestože to znamenalo, že se bude muset vzepřít otci. Neil chtěl žít svůj život. A když nesměl...

Toddovi se strachem třásla kolena, když stoupal na lavici. Bylo to to nejmenší, co mohl pro pana Keatinga udělat.

...

Společnost je chtěla osekat a vecpat do svých škatulek.
Ale oni odmítli vzdát se možnosti žít naplno a vysát všechen morek života.

Nemáme objetí, a tak nemáme ani obětí. A k čemu vlastně? Pro koho ronit svůj život po kapkách, když jsme obklopeni stejně jenom samými spolutrpiteli nebo dozorci... Před kým nasazovat svou bytost, když se stejně všichni dívají jen do země? My nejsme zbabělí, jen nejsme hloupí. Blázen, kdo chce pořád ještě umírat za dobytek s vyhaslýma očima. Ano, vyhasly nám, a přece vidíme holou pravdu.
Ne, my se nedáme, utemujeme každou skulinu, neuvidíte ani kapku našeho nitra, koho trápí, že stojatá voda zapáchá, námi záhony nikdo zavlažovat nebude, i kdyby z nich měl růst třebas heřmánek na všechny bolesti světa...

V zahradním domku se šeřilo. Slábnoucí světlo pronikalo malým okénkem i škvírami ve stěnách.
„Mamka nás nechtěla pustit,“ stěžoval si blonďáček rozmrzele. „Může se zbláznit z bráchových můreček!“
„Já nemám můžečky!“ bránil se čtyřletý. „Jenom blouky.“
„Já vím,“ prohlásil blonďák a prohrábl bráškovi vlasy. „Však jsme tady.“
„A je to dobře,“ řekl desetiletý, který byl jedináček. „Sešli jsme se, protože naši rodiče těm příběhům nevěří. Zahajuji schůzi klubu Svět Venku.“ Dramaticky se odmlčel.
„Rodiče to neradi slyší. Myslí si, že vykládáme lži. Ale my se nedáme!“ zadeklamoval. „Svět Venku existuje!“
„A myslíš, že jsou všechny ty příběhy pravdivé?“ napadlo dívku.

Naslouchali křiku vesničanů.
„Musíme něco udělat!“ nevydržela to Hermiona a vyrazila ke dveřím.
Severus ji zadržel surovým stiskem paže.
„Ty nebudeš dělat vůbec nic. Nejsi imunní vůči viru Y.“
„Mám od tebe protilátek dost!“
„Dobře víš, že nemáš. Nehodlám o tom s tebou diskutovat.“
„A já tu nehodlám nečinně přihlížet, jak umírají! Potřebují vydržet ještě čtrnáct dní. Musíme léčit symptomy, zavést podpůrnou léčbu! Musíme s tím bojovat!“
Vytrhla se mu. V očích jí plál oheň.
Znovu ji uchopil. Tentokrát jemněji.
„Máš pravdu. Jestli ale bude někdo bojovat, tak já a Clara. Ty zůstaneš v laboratoři. Je potřeba připravit spoustu lektvarů.“