DMD č. 11. pro 11. 4. 2021. Téma: Brepta

Sotva se přemístil, když k němu přiskočil rozesmátý mladík a vřele mu třásl rukou.
„Vítej! Weasley, že? Tebe bysme tu nečekali!“
„Byl jsem sem přidělen,“ odvětil bez úsměvu, ke kterému se na takovém místě nedokázal přimět. První zaměstnání a hned v pracovním táboře. Někdo se musel dobře bavit. Kolegu to ale nijak nezviklalo.
„Terry, těší mě, tak pojď.“
Svižným krokem prošli branou střeženou dozorci.
„Pucey a Moranová. Není s nimi moc řeč, ale jsou mizerní v pokeru, takže si vyděláš,“ zasmál se Terry. „Kancl máš támhle,“ ukázal, když vešli do správní budovy. „No a já sedím hned vedle. Paráda, ne?“

Sledovali toho podivného chlápka, jak se vkleče nad čímsi sklání a něco si pro sebe povídá.
„Co to říká?“
„Nevím. Něco si breptá pod vousy.“
Rozhodli se přijít blíže.
Mužovo nesrozumitelné drmolení zrychlilo. Začal se rozrušeně kývat ze strany na stranu.
Zastavili se a uviděli, že před ním leží něco červeného.
„Zdá se, že si povídá s těma věcma před sebou.“
„Asi je to nějaký blázen. Necháme ho být.“
Když odešli, muž se uklidnil. Ještě chvíli něco mumlal, pak se s obavami podíval na devět loutek v červených, zlatem vyšívaných šatech.
Možná se mu tím zaklínáním podařilo jejich moc zneškodnit.

Myslíš můj milý
Že umučení Krista
Přihlížely děti
Spolu s rodiči

Můj milý je čas
Doba velikonoční
Čas příhodný
Netřeba čekat

Velikonoce můj milý
Jsou svátky života
I když umřel Kristus
Protože potom vstal

Myslíš můj milý
Že byly malé děti
Byly s Ním
Po Vzkříšení

Můj milý snad
Ty děti si breptaly
Jak to jen ony umí
Breptaly o tajemství

Velikonoce můj milý
Jsou jedinečný Boží dar
Láska za časů korony
Vigilie v respirátoru

Můj milý tahle báseň
Je jen málo o lásce
Pokud jsi člověk zlý
Ne tak když máš rád

Můj milý
O lásce dospělých
Breptají
Děti

Bylo už pozdní odpoledne, Daniel von Drak ve svém kabinetě za sbírkami právě dokončil opravy písemných prací, když se ozvalo zaklepání na dveře. Na vyzvání vešel Jaroslav L. doprovázený svým nejmladším synem a ředitelkou gymnázia Josefou N.
"Taky máme slepičky," vyprávěl zrovna malý Toník. Ředitelka přikyvovala a hoch pokračoval. "Hrabou ve hnojišti. Tlošku moc. Je tam děr jako na Měsíci. Strejda žíkal, že to pšipomíná endoplasmatické retikulum."
"Endo co? "podivila se ředitelka.
"Endolasmatické retikulum," vyslovil hošík důrazně a čistě biologický termín, zatímco jindy si občas šlápl na jazyk. "Strejda žíkal, že je to továrna, kde ši buňky vylábí, čo potřebují."

Papoušek Lori přivítal jednoho dne svého majitele, Josefa Nováka, zpěvem písně Já mám devět kanárů. Od toho dne začal jmenovaný zvát k sobě domů slečny na produkci svého opeřence. Návštěvy opouštěly byt ráno, s naštvaným výrazem, doprovázeny Loriho křikem: „Pepí, okamžitě vyhoď tu štětku!“

Až jednou … Po bytě pobíhala v noční košilce jistá Libuška Smetánková, která zareagovala úplně jinak. Pošimrala Loriho a laskavě řekla: „Ty můj malý brepto, sám nevíš, co povídáš.“ A nasypala mu buráky. Papoušek se zmohl jen na „Lori hodný.“

Od té doby bydleli Libuška a Josef spolu. Zajímavé je, že Lori skončil s hudební produkcí, bůhvíproč.

,,Tak co Honzíku, máš už někoho?" zeptala se mě babička.
Pokud jste si prošli pubertou, tak moc dobře víte, že záludnější a trapnější otázka přijít nemohla.
Záporně jsem zakroutil hlavou a doufal, že už tato otázka dneska nepadne.
,,Kecá babičko, jasně že má," vypadlo z mé mladší sestry.
Babička najednou ožila a začala se ptát na hromadu dalších otázek.
,,Jmenuje se Tamara, je to blondýnka a je moc hezká," vyzradila sestra.
,,Ty jsi vážně hrozná drbna, nemůžeš držet jazyk za zuby?" syknul jsem.

Proč mají všichni příbuzní potřebu vyvolávat trapné situace? Chápete to někdo?
A proč sestry vždycky všechno vyžvaněj?

"Nechtěla by ses nasnídat?"
"Ne, já jsem měla panáka."*

"Co tu dělají uprostřed místnosti autíčka?"
"To jsou ministlanti a faláš. Poslouchají evangelium svatého Klista."

"Chobotnice má zuby, aby mohla jíst vodu..."

"Nesmíš přecházet sama přes silnici!"
"Nebudeme se o tom bavit, nebo se pohádáme a já budu blečet."

"Pozol na hlavu, ať ti neupadne!"

"Ježíš je mrtvý."**
"Cože? Už zase? To mě nebaví!"

"Je to doblý, táta tu není! Můžu žíkat, že jsem klásná..."

"Ukliď ty hračky na stranu, ať se dá projít!"
"Nech to na mně. Já si to vyžeším sama."

"Musíme zabít zlé žlaloky. Slyšeli jsme slovo Boží."

Ostatní posluchači se během večera postupně přesouvali k jiným hloučkům, Loki se tím ovšem nenechal rozhodit a pokračoval v sáze své několikaměsíční výpravy. „… pak jsem se musel chvíli skrývat jako dobrotivá stařenka. Nevěřila bys, ke kolika buchtám takhle člověk přijde…“
Sigyn se cítila poněkud provinile, že nedokáže příběh naplno docenit. Byl vážně zábavný, ale jí bylo nějak smutno. Už měla na jazyku „Víš, že jsi mi chyběl?“, jenomže Loki brebentil bez přestávky, do které by se ta slova vešla.
Seděl dost blízko, aby se k němu naklonila a zlehka ho políbila.
Cítila, jak se usmál.
Mlčení má taky své kouzlo.

Boj s exotickými tvory byl bonus. Vítané zpestření mezi ničením droidů, továren na ně, stanic s nimi a podobně. Plížení v krajině, sužované krvelačnými fontošrechy nebo mrazivými drukosféry, následné vystopování a eliminace dávaly Klonovým válkám nádech Dračího doupěte.
Dobrodružství má však i svou odvrácenou tvář.
Vítězství nad netvory je nutno oslavit. Jídlem a nealkoholickým pitím. Líh netřeba. Ke změněnému stavu vědomí stačily klukům sušené meruňky a správná společnost. Cestou do postele pak hovořili jazykem, kterém ani Com nerozuměl. Posléze se s Mossim, který zůstával střízlivý, shodli na kombinaci chissštiny z oblasti zaa'strchénee a jazyku chrrr'ba. Ve skutečnosti to byly brepty.

„Mami, kúpiš mi Oreo... seus?“
„Čo je to seus, Alžbetka?“
„No to je ten Oreo!“
Maminka sa usmiala. Alžbetka si občas vymýšľala vlastné slová.
„Dobre, kúpim ti Oreo.“
Keď sa však vrátila z obchodu a vyložila na stôl Alžbetkine obľúbené sušienky, Alžbetka sa zamračila.
„Ale ja som chcela Oreoseus!“
„To je nejaká nová sladkosť?“
Vtedy Alžbetka priniesla z vedľajšej izby knižku o kaktusoch a ukázala v nej obrázok chlpatého kaktusu podobného tomu, čo stál na okne.
„O-re-o-ce-re-us!“ preslabikovala pomaly.
Maminka sa celá rozžiarila.
„Kedy si sa naučila toľko nových písmeniek, Alžbetka? Tak za to si ten nový kaktus naozaj zaslúžiš!“