DMD Bonus č. 3 pro 11. 4. 2021.

Takový byrokratický moloch, jakým Ministerstvo kouzel nepochybně bylo, vyprodukoval neuvěřitelné množství dokumentů.
Všechny ty zákony, nařízení a rozhodnutí, zápisy, poznámky a oběžníky musely být na něco zapsány. Pro písemnosti z první skupiny se používal pergamen a pro ty druhé papír. Pergamen byl vnímán jako trvanlivější a tradičnější médium.
Nemůžeme se tedy divit, že nástup Rojvola Raddlea do úřadu ministra kouzel tuto praxi narušil. Raddle se nenamáhal dát svoji vůli najevo oficiální cestou. Podepsal, přečetl nebo schválil pouze to, co dostal na pergamenu.*

*V odboji se vžilo označení vláda husy a osla, ačkoli ani jedni jmenovaní si svou moc příliš neužívali.

Heja!
„Znovu, silněji, pevněji, máš povolené břicho!“
Otřela si čelo. Bylo to náročné. Cvičila už několikátou hodinu.
„Unavená?“
Uvažovala, jestli v tom byl posměšek. Zhluboka se nadechla.
Heja!
„Ale no tak, koukni se, jak stojíš?! To snad?! Víš co, pro dnešek stačí, běž si odpočinout.“
Byla naštvaná. Ne, takhle to nechtěla. Proč mistr stále není spokojen?
Vracela se na pokoj, našlapovala tiše, ale vřelo to v ní. Na druhé straně chodby viselo pět obrazů. Hněv pomalu polevoval, zůstávalo jen odhodlání. Tam ze stěny na ni shlížely její vzory. Ty, které ji ke kung fu přivedly. Mistryně zmije a mistryně tygřice.

Jsem věřící.

Věřím v zázraky.

Když vyjde slunce a trochu sprchne, i na holé skále dokáže vyrašit tráva.
Věřím v zázrak zrození a jsem unesená, když se s tím setkám.
Je zázrak,jak se dokáže zotavit tělo z nemoci i po operaci.
Věřím, že matka dokáže zabít mnohonásobně silnějšího tvora beze zbraně, aby ochránila potomka. Když shoří les, další rok se tam i tak zazelená tráva.
Z malého zrnka vytvoří něco úžasného. Propůjčuje mu svou ochranu a lásku, aby se za pár let mohlo změnit v nádherný velký strom.
Není nic mocnějšího na světě než příroda. A v to věřím!

Svoje prokletí do žabáčí podoby jako možnost, jak dát šanci své inteligenci a ostrovtipu. Konečně najde pravou lásku a zabije dvě mouchy jednou ranou. No. Jenže courat u rybníka nějak nebylo trendy. Když už se nějaká mihla kolem, měla na sobě trikot a sporttester a než stihnul kváknout něco vtipného, byla pryč. Nevadí. Zkusil moderní metody. Zakládat si účet na lidé.cz mu bylo žinantní, na žabáci.cz to moc nežilo, tak to zkusil rovnou na Tinderu, ale všechny jeho pokusy vedly doleva. Nevadí, taky sháněl spíš rosničku než ropuchu, tak to chápal. Možná že je na čase zmínit, že má království…

Po krajně matoucím setkání před dámským klubem – ten muž s ním flirtoval! je to ve Vídni běžné? Rakušané jsou blázni! – váhavě vstoupil a v menším davu žen různého věku objevil Juditu.
„Dobré odpoledne, slečno,“ usmál se na svou novou operní přítelkyni.
„Dobré,“ zazubila se rovněž. „Pojďte, tetička na vás už čeká.“
Vydali se do zadní místnosti, kde v křesle trůnila tetička Dvoraková, stará a majestátní jako mapa mocnářství.
„Stejně nechápu, proč chcete dělat účetního,“ špitla mu do ucha Judita, než ho nechala na pospas zaměstnavatelce.
Protože operního pěvce bez zkušeností najme leda blázen. Účetní si může dovolit být větší optimista.

Češtinářka přišla do hodiny neobvykle pozdě. Třídní vtipálek v první lavici sklízel novinové výstřižky pro nástěnku a ještě popichoval: „Promiňte, paní profesorko, já myslel, že je ještě přestávka.“
Nereagovala. Místo toho se zeptala: „Kdo byla naše nejlepší lyžařka?“
Ze zadní lavice sice napovídali školní trenérku Blanku Paulů, ale vtipálek sebejistě odpověděl: „Přece Květa Jeriová.“
Češtinářka zvedla výstřižek s fotkou spolužáka ze sportovní větve: „A víte, jaký je rozdíl mezi ní a tímhle olympijským medailistou?“ Rozhlídla se po třídě. „Dokázala nejen skvěle závodit, ale i studovat s vyznamenáním. Umět skvěle skákat je super, ale až do důchodu to bohužel nikoho neuživí.“

"Ježiši, Káťo, pojď se podívat, co to tady ty šneci mají?"

Běžim jak splašená podívat se, co se stalo šnečkum.

"Nééé, Zeman s Klausem se rozmnožili. To jsou vajíčka. Takhle brzo? Všude na netu píšou, že se začínají rozmnožovat až ve dvou letech. Co budeme dělat? Nejsem ještě připravená stát se... Babičkou? Vždyť těch vajíček je tady milion. Slyšela jsem, že nejhumánější je ta vajíčka vzít a zmrazit. Kájo, prosím tě, vyber je všechny, já bych to nezvládla."

Přítel hrdinně vybere vajíčka a dá je do mrazáku.

*terárko po 14 dnech*

"Ty malý vypadaj úplně jak ty velký, že jo?"

Byly zpět. Ucítila jsem je, když jsem náhle otevřela uprostřed noci oči do bdění. Vlastně jsem si nejdřív byla jista jen jednou, druhá ale stála hned za ní, někde v hlavách mé postele, ve stínu mé hlavy. Vychovávaly mě odjakživa - nejistota a obava, později se k mé formaci připojil i další z osvědčených mistrů - strach, ale najednou jsem jich už měla dost, dost té jejich prastaré mrtvé moudrosti, dost jejich vážné, tmavé podstaty, dost. Ty nejsi můj mistr, řekla jsem strachu, který vzteky zesinal, ale kříž... A jako kříž už mě děsit nemůžeš, holobrádku.
A starým babám sklaplo. Na chvíli.

Proces je veřejný, demonstrativní, lačné oči lúzy v zátylku. Obžalovaných sedm, samí duchovní.

Páter František vypovídá. Unaveně, jednotvárně. Občas ze zadrhne, opakuje celé věty znovu, snaží se rozpomenout, jak pokračovat. Ludvu zamrazí poznání: i on má výpověď naučenou, slovo za slovem, ránou za ranou.

Náhle vidí jasně, co musí udělat: doznání odvolá. Zničí tím sebe i celou rodinu, ale copak může napomáhat takové obludnosti?

Když ho odvádějí, zahlédne v davu Anežku se statečným úsměvem. Natahuje se pro dotek, ale stráž ji hrubě odstrčí, jejich dlaně se minou.

"Odpusť," chce říct, ale zní to jako vzlyk.
Neví, zda odpustí sám sobě.

“... ve chvíli, kdy se rostlina listu přirozenou cestou zbaví, měla by se magie uložená v textu projevit postupnou transformací do původní knižní podoby,” dokončil vysvětlení knihovník.
“Fascinující!” vydechl čekající čtenář. “Mohu to vidět?”
Místnost zalitá vlídným světlem. Listy se mírně pohupují v průvanu a banánovníky se prohýbají pod tíhou úrody.
“Jak vidíte, instalovali jsme kouzla, abychom urychlili vegetační cyklus rostliny. Opadání posledních listů očekáváme…”
ŽUCH!!!
Těsně vedle knihovníka dopadl trs přezrálých banánů.
“Fascinující!” vydechl čtenář, odtrhl z trsu banán, který jako zázrakem zůstal po dopadu celý a podal ho knihovníkovi.
“Dejte si banán, je to dobré na nervy,” řekl vlídně.