DMD č. 15. pro 15. 4. 2021. Téma: Právo být zapomenut

Ležím tady celá staletí ponořen ve tmě, nevida světla tam nahoře. Nad slatinou se prohání vítr a ukolébá mě na mém věčném odpočinku.

Přinesl jsem oběť pro můj lid, aby se jim žilo lépe, aby se jich neštěstí pustilo a zavládl blahobyt. Kaše jako poslední jídlo. Oděn v kožené kápi na nahém těle převázané opaskem. Uprostřed severské tuhé zimy, kdy jsem kráčel po sněhem pokrytých pláních, ale já se netřásl chladem, ni strachem. Oprátka na krku. A smrt za usmíření bohů. To byl můj úděl. To byla má čest.

Měl bych snad chtít být nalezen? Měl bych snad být zapomenut?

„... nic velkého, jen menší oslava. Netrvalo by to... tak ne.“
Walon Vau zíral na Gwen, jako kdyby mu řekla, že Mirda potřebuje k obskurnímu jedijskému čarování a v náhradu si má vzít mustafarskou lávovou blechu.
Gwen v duchu proklela natřikrát toho blba, co s tím nápadem přišel.
„Dovol, abych ti něco zopakoval. Jsem Cuy'val Dar. Pokud by ses jen trochu zajímala o mando'ade (to byla podpásovka, Gwen se o mandaloriany zajímala velmi usilovně), věděla bys, že to znamená 'ti, kteří už nejsou'. Jsem mrtvý a mám právo, aby celá galaxie zapomněla i mé jméno. Což nepůjde, protože Kal odmítá zapomínat.“

Utrpení se na něm zapsalo prázdnýma očima, nepřirozeně vysedlými kostmi a nakřáplým hlasem.
"Jsem doma, miláčku."
"Co tady děláš?"
Neviděla ho pět let. Věřila, že už ho neuvidí. Řekli jí, že padl. Znovu se vdala.
"Myslela sis, že se mě zbavíš tak snadno, ty... Kurvo!"
Oba věděli, že na něj nikdy nečekala. Pohrdala jím.
"Vypadni! Mám snad právo zapomenout a být šťastná!"
"Právo?" zavrčel Grey. "Počkáme si na verdikt soudu..."
Viděl hrůzu v jejich očích. Líbila se mu. Kdysi doufal, že spolu budou šťastní.
Teď už ne.
Nebyla to láska, co ho udrželo naživu. To čirá, hrubá a nesmlouvavá nenávist.

Svého úplně prvního agresivního poplatníka nikdy nezapomenu. Ono, když na vás neustále řve do telefonu, že mu developer řekl, že ho chci okrást a jsem jen neschopná ženská, co dělá na finančáku, protože v reálném světě by neobstála, to se vryje do paměti.

Od prvního konfliktu tehdy uběhlo deset dní a tak dvacet telefonátů. Bylo sobota a s Larimem jsme vyrazili na procházku. A samozřejmě, že jsem toho pána už z dálky poznala.

Mé jediné štěstí bylo, že ten pán trpěl "ztrátou paměti z volného prostoru". Málokterý poplatník totiž mimo zdi úřadu pozná obličej své správkyně daně.

Ještě, že tak...

Míjíme rozbité vozy. V příkopech lapají po dechu ti, kteří na celodenní pochody již nemají sílu. Možná přežijí. Možná ne.
Svírá mi to srdce. Poslouchali velitele, šli bez reptání proti nepříteli. Stříleli. Bojovali. Zabíjeli. Zbylo jim jen právo na žold, a ani ten mnohdy neviděli jak dlouho.
Pak je, nemohoucí, nechali ležet u cesty jak prašivé psy.
Válka se zakusuje do země jak kosa do obilí. Je jako mlýn, který semele všechny. Mrtvé, i ty, kteří přežijí.
Jediné právo, které by mít neměli, je právo být zapomenut. Bohužel, právě toho mají vrchovatě.

K čertu se všemi odpornými válkami! Nenávidím je!

Jsem naštvanej!,” Kája mrskne školní taškou do kouta.

“Tak jo, brácha, svěř se tetě Sally,” mrkne na Káju pobaveně Adam.

“Kravajzna Šašková! Včera mě při češtině nachytala, jak si pod lavicí čtu Čtyřlístek, zabavila ho a prej že mi ho vrátí, když se na dnešek naučím a před celou třídou odrecituju pitomou básničku o pitomý holubici pitomýho míru!
.... já se tu blbou básničku fakt naučil, a vona mě dneska vůbec nevyvolala a Čtyřlístek mi nevrátila!
Prej, že na mě zapomněla a že teda tu básničku řeknu příští týden! Jakým právem?
Teď si tu debilitu musím pamatovat až do příští středy!”

Kultivující se většinou snažili zapsat do historie, aby nebyli zapomenuti. Ale existovali i tací, kteří i kdyby zapomenuti být chtěli, nikdy to právo mít nebudou…

Kráčet světem bez Jin GuangYaa bylo pro Lan XiChena minimálně stejně tak bolestné, jako bylo pro Lan WangJiho chodit světem bez Wei WuXiana. Kamkoliv přišli, lidé o nich mluvili a všechny je spojovalo pohrdání a nenávist.

Lan XiChen vždy, když na nějaké narazili, říkal, že je to v pořádku.

„Není to přeci tak, že by A-Yao ty věci nespáchal, že?“ Položil ruku na WangJiho. „Neboj se o mě.“

Přesto o něj měli oba manželé strach.

Marně se snažila vymanit. Skřivánek jí zablokoval únikovou cestu.
Kroužily kolem sebe v tanci smrti. Děla burácela. Závoj dýmu halil paluby. Štípal v očích. Kakofonie bitvy podbarvená skučením dřeva. Nepatrná šarvátka v součtu bojů. Vítězi přinese uznání. Na okamžik. Než ji zastíní další. Za rok či dva upadne v zapomnění. Stejně jako stovky před ní. Stejně jako ty které přinese budoucnost. Právo i prokletí ve stínu námořních bitev.

Trupy zapraštěly
“Záhakujte ji! A na ně!”
Zuřivý příval se přehoupl přes propast. Štěkání mušket z ráhnoví. Hrozivý ryk. Útok a odpor. Muž proti muži. Tesák na tesák.
Fošny se barvily krví.

Evelína se Severusem už vyzkoušeli všechno, co znali, ale Hagrida ven dostat nedokázali. Byli přesvědčeni, že klíčem je fotografie skleníku. Její magie byla jiná, přesto bradavickou galerii nenarušovala. Jakoby tam nebyla, ale zároveň s malbami na zdech hradu spolupracovala.
„Co Justinius? Ví o kouzelné podstatě Bradavic úplně všechno. Snad ještě neusnul,“ chytila se posledního stébla Evelína.
„Má na to právo a nic nechce víc,“ podotkl Severus.
Prastarý obraz alchymisty visel zapomenutý ve sklepení. Po tisíci letech z něj magie téměř vyprchala, stařec se nehýbal a skoro nemluvil. Většinu času spal. Až usne definitivně, z jeho kouzelného obrazu se stane obyčejný.

„Poslechni, se mi líbíš,“ říká osmanský voják stojící pobledlé ženě. „Proč nic neříkáš? Nerozumíš?“

„Ale rozumím,“ myslí si. Strach jí sevřel ústa i žaludek. Bojí se pohnout. Kdoví, co se zrodí tomu chlapovi v hlavě. Vždyť bašibozuk znamená pomotaná hlava. Ví, čeho jsou tihle surovci schopní. Jen plení, znásilňují. Bojí se o chvějící sestřičku. Její obavy a bezradnost zahalil pléd, ale před chladem neuchránil. Tak mladičká. Má právo být násilníky zapomenuta.

Tak se usměj, ne? zvyšuje hlas trýznitel.
Usmát? Vždyť sotva zadržuje pláč. Provaz se zařezává do rukou, už je necítí. Má hlad.

„Bůh s námi,“ modlí se třetí zajatkyně.