DMD Bonus č. 8 pro 28. 4. 2021. Téma: Šťastné drabble

Kolikrát za den se ten playlist stihne protočit?
Kolikrát se dá číst stejná knížka, s jedinou větou na každé stránce?
Vysát stejné místo od *další* várky drobků, než se ten koberec prodře?
Kolikrát musíš něco zopakovat než to "proteče"?
Řešíš, že protekla plína, rozlil se hrneček, převrhla se lahev?
Podáváš stejnou hračku, jen aby byla opět odhozena?
Sbíráš stejné kostky, součástky skládaček, kapsle do myčky rozsypané na zemi?
Něco upustíš, aby tvoje nadlidské reflexy zabránily katastrofě?
Potřebuješ ještě vůbec mozek?
Ale pak vyznakuješ českou hymnu v ASL.
Vystřihneš tři různá drabblata za 15 minut.
A najednou jsi to zase ty.

Seděly spolu na fialkové dece, rozložené na trávníku za Bradavickým hradem. Mezi nimi stál košík s jídlem a láhev s borůvkovým vínem. Luna měla navlněné vlasy, do kterých zapletla luční kvítí. Hermiona vypadala přesně tak, jako jindy. Až teď si začínala uvědomovat, že možná něco přehlédla.
"A pak najednou začaly pršet z nebe," řekla Luna. "Myslím, že jsem byla jediná, kdo si jich všiml."
Hermiona souhlasně pokývala.
"Jsi v pořádku?" zeptala se Luna a svou dlaň položila na hřbet Hermioniny ruky.
Ta zmateně zamrkala. Tohle bylo určitě rande.

Uplynula věčnost, než se usmála.
A hned poté se naklonila pro polibek.

Po lesní pěšině přišel mladý muž. Když stanul na okraji palouku, rozhlédl se kolem sebe. Slunce svítilo vysoko na nebi, po kterém se sunuly obláčky hnané mírným větrem. Řídnoucí stromy vrhaly mihotavý stín na hustý travnatý koberec. Nedaleko šuměl potůček a voněla čerstvá pryskyřice. Byl na správném místě ve správný čas.
Normálně by touhle dobou vyřizoval telefony v kanceláři, ale dnes ne. Krosnu pohodil do trávy a zul kanady. Natáhl se na huňatý trávník a mikinu smotal pod hlavu jako polštář. Rozbití tábora, stavba ohniště a příprava jídla počká - hodinu, možná i dvě. Stáhl si klobouk do tváře a snil.

Sansa se musela opřít rukou o čarostrom. Takže Robb ji v závěti zbavil nástupnictví. Nejhorší na tom bylo, že ho chápala. Sídlo Starků nesmělo skrz ni připadnout Lannisterovi. To však neumenšovalo ten pocit prázdnoty. Robb byl její rytíř. V zajetí se vroucně modlila, aby ji přijel vysvobodit.
Když zaslechla známé kroky, otočila se.
„Už nejsem paní Zimohradu,“ hlesla.
„Pořád je to tvůj domov,“ namítl Sandor. „Rickon tě nevyžene. Můžeš mu zajistit spojenectví –“
„Už nejsem paní Zimohradu,“ zopakovala rozhodněji. „A pokud se znovu vdám, vyberu si manžela sama.“ Podala mu ruku.
„Ještě jsi v šoku,“ řekl nedůvěřivě, ale stiskl jí prsty.

Julinka nevěřícně zavrtí hlavou.
„Babí, to je ten řidič?“
Dáma s kloboukem rychle přikývne, úsměv pomalu pohasíná, jak vycítí blížící se katastrofu.
Když otec se synem přijdou blíž, chlapeček nadšeně zamává.
„Ahoj, Juli!“
Holčička pozdrav neopětuje, dokonale vážná.
„To je tvůj tatínek?“
„Jo, jasně.“
„Ještě včela... ještě včela jsi říkal, že tvůj táta je oplavdovej voják...,“ Julinka popotahuje, do očí se hrnou slzičky, „a přitom... a přitom jenom řídí autobus!“
Ticho. Dospělí stojí, vše kolem najednou tak bezvýznamné, se zatajeným dechem sledují to malé dětské drama.
„Já… vlastně jsem voják. Bojuju se silnicí. S časem. A občas s lidskou blbostí.“

„Tohle bylo varování!“ křikl kdosi rozjařeně směrem k zamčeným vratům, když se začaly ozývat nárazy. „S námi si nikdo nebude zahrávat!“
„Vrací se odboj!“ přisadil si někdo další.
„Pomstíme královnu, její sláva bude věčná!“
Všichni řvali naráz, v žilách nic než adrenalin.
„Tak to jsme celkem zvládli,“ věnovala Sara Amiasovi stranou od toho všeho pobavený úsměv. „Nakonec to s tebou nebude tak hrozný.“
„Já jsem věděl, že z nás bude tým,“ rozzářil se Amias a Sara si založila ruce na prsou.
„No abys to zase nepřehnal. Jenom konstatuju, že nejsi úplně marnej. Ne, že ti naroste ego!“
Oba se usmáli.

Děti blinkají. Poměrně často a po věcech, po nichž byste to nečekali. Takže když odejdete na minutku pryč těsně po večeři sestávající z lipánka a vrátíte se k dítěti, které je obalené v bílém (nejen dítě, ale i hračky, polštáře a koberec), vaší první reakcí je lítost.
"Ty ses poblinkal? Chudinko moje!"
Pak naběhne, již notně vytrénovaný, čich a všechno je jinak.
"To nejsou blijatyky, kde je ten Sudocrem?!"
Dítě vzalo mazání na prdku, nabralo hrst, ochutnalo, zjistilo, že nechutná, opatlalo sebe a všechno kolem.
Co mě ale dojímá nejvíc je, že zavřelo, vrátilo a myslí si, že to nepoznám!

Správce seděl opřený o strom a hleděl na hvězdy. Vítr se proháněl větvemi stromů a čechral mu vlasy. Děti spaly nedaleko schoulené v dolíku mezi keři.
Den byl překrásný. Od Habitatu urazili docela dlouhou cestu. Nevěděl, jak dlouhou vlastně, protože v Habitatu se vzdálenosti měřily stěží na kilometry. Pár kilometrů to možná bylo. Správce překvapovalo, že zde stále mohli volně dýchat. Děti běhaly kolem, honily se a lezly po stromech.
Jistý drobný problém nastal, když děti dostaly hlad. Správce toho o ekosystému vně Habitatu příliš nevěděl. Znal růže a věděl, že jsou jedlé. Naštěstí později objevil cosi nápadně podobného dýni.

"Cože se necháš?!"
Čekají na břehu Berounky, už hodiny, když se Karl odhodlá všechno vysvětlit.
"Utopit není přesný termín. Technicky jde o smrt ve vodě. Musí mě magicky spoutat, zabít, vyjmout duši, oddělit otcovu od mojí a tu mou pak vrátit zpátky do těla."
"Ale co když tě prostě jen zabije?"
"Já se toho břímě zbavit musím. A kdyby to znamenalo smrt, bude to dobrá smrt."
Matějovi potřese rukou, Veroniku políbí na čelo, a pak přistoupí k Česťovi. Obejmou se, slova jsou zbytečná. Česťa chápe.
Pak Karl dojde ke břehu a bez pozvání vstoupí do vody. A zmizí pod hladinou.

Bylo hotovo.
Petronel sice měl pocit, že většinu práce udělal on (a taky se nerozpakoval několikrát to vmést Uriášovi do obličeje), ale úkol byl splněn. Uriáš na schodech z očistce schválně zrychlil tempo tak, aby mu anděl sotva stačil a nemohl si zase stěžovat.
Nahoře se usadili bok po boku na zbytky zdi a sledovali nebe. Mlčeli. Paprsky zapadajícího slunce se prodíraly štěrbinami mezi mraky a večerní světlo barvilo oblaka do nádherných odstínů teplých barev. Takhle musel vypadat zhmotněný klid.
„Uriáši, to je stejně krása, viď?” řekl měkce Petronel, aniž by odtrhl zrak.
Uriáš se usmál pod vousy: „Je, anděli.”