DMD č. 4. pro 4. 4. 2022. Téma: Bublina

Děvčátko sedělo ve své bublině. Ten jediný svět, který znala. Vše tu bylo čisté a sterilní.

Nebyla sama... tedy ano, byla sama ve své bublině, ale stále někdo přihlížel z venku bubliny. Mohla si s nimi povídat, pokud zrovna nestudovali nějaká čísla, ale i v tom případě vždy odpověděli s úsměvem.

Úsměvem, který se nesmál, byl plný lítosti. Čeho ale litovali, když všechno tohle bylo pro její dobro? Alespoň to říkali. Neustále. Dokola. Opakovali to jako mantru.

Nerozuměla tomu, proč jen ona je zavřená v bublině a ostatní nemusí být.

Ale muselo to tak být. To věděla. Ale jak dlouho?

Když se večer Wei WuXian rozvaloval po svém partnerovi, přemýšlel, zda ta jeho domněnka nebyla jen nafouknutá bublina.
Noční lov!
Jenže na ty si bral dopis s sebou...
Měl ho tři roky prakticky bez ustání, zapomněl by?
NE.
Ovšem pokud se nemýlím a Li HuiYin už není, pak dítě musel zachránit LianFang-Zun.
V minulém životě, to poslední o co se snažil, byl útěk. Vážně by jeho první čin v novém životě byl Noční lov a cesta do Gusu?
Taky to mohla být jen zástěrka. Přijal roli učedníka a hrál ji... - dokonale.
Tak proč spadnul z meče, když nás uviděl?! Nechápal.

Pop!

Centipeder poured the champagne. Five hands rose in a toast.

Toshinori had accepted the invitation out of politeness… and because Naomasa threatened Intervention.

“…you know… Sir was the worst drunk…” Lemillion sniffled and loudly blew his nose.

“Weepy and clingy,” added Centipeder, although he didn’t seem to mind Bubble Girl draping herself over his carapace.

Izuku-kun just kept crying into his glass.

It was children’s champagne, in deference to Lemillion and Izuku-kun’s youth, and Toshinori’s health concerns.

Bubble Girl burped. A rainbow-coloured bubble gently rose to the ceiling.

The entire group burst into laughter.

Mirai would have loved that.

Každým mým kouzlem narůstala temnota v mém nitru jako bublina krmená dětským dechem. Stále jasněji jsem viděla její obrysy – kmeny v černavé zeleni smrkového lesa.
Přicházela s ní zvláštní, neznámá, divoká magie, vytlačující tu mou. Plula podhoubím, prorůstala stébly trávy, pulzovala s mízou. Nepatřila mi – kde jsem dřív nařizovala, teď jsem musela naslouchat – ale lákala mě.
Nořila jsem se do ní, učila se - zaplést plot šlahouny ostružiní, ponouknout byliny k růstu.

Jenže s každým ponořením bylo těžší se vrátit - do světa lidí a slov.
Bylo těžší najít znovu své vědomí - a hlásek tážící se Co se stane, až bublina praskne?

„Proč jsi tady, když se mnou zase nechceš spát?“
Konstantina by stejně tak mohl bodnout. Užívali si krásný večer, procházeli se po Vídni, líbali se ve stínu dubů, byli sami dva v bublině, chráněni před celým světem. A pak bublina praskla zevnitř.
„Vždyť děláme ty další věci...“ slabě oponoval a klopil oči. Antoine byl napůl svlečený a stál nad ním jako bůh pomsty i Adonis v jednom těle.
„Ty další věci? Ani to nedokážeš pojmenovat! Merde... Chci se tě dotýkat, tu comprends? Tohle nemá cenu. Běž domů.“
„Prosím tě...“
„Najdu si na to někoho jiného, když se ti tak hnusím.“

Po kapkách stéká smutek po okně duše. Za hory utekl smích, jehož volné řetězy nyní svazují a řežou mysl. Zvonění kroků štěstí utichlo v řev smůly, jež se pomalu ovinuje kolem těla a stahuje se a pálí jako řeřavý uhel. Klove datel vzpomínek do mrtvě živého a živě mrtvého, jenž se nemůže osvobodit ze zlaté klece bezstarostnosti. Tůně beznaděje je hluboká, temná a kalná, a přesto bublá. Vzdech vytrvalosti vyvstane na hladině jako křehká kupole. Praskne přec? Jezdec cválá na oři přes temný les propasti, čas se zastavil, kůň však řítí se, hlava nehlava stále vpřed. Pohlcen jest, padá vysílen.

Postarší bělovlasý muž se na louce nad klubovnou objevil jednoho jarního dne. Překvapeně zamžikal, lidské obydlí tak hluboko v lesích zjevně nečekal. Pozvali jsme ho dál.
Nejdřív posmutněle mlčel. Pak z něj vypadlo, že má dceru. Adoptovanou. "Stalo se s ní něco?" účastně se zeptala Drahoušek.
"Vdala se. Její manžel mě nemá rád." Vzdychl. "Byla mi vším. Jako by se mi přetrhl život. Není to poprvé. Jen tentokrát nemám, čeho se chytit jiného." Povzdechl ještě jednou. "Máte tu krásný sad. V mládí jsem prořezával stromy."
"Nemáme nikoho, kdo by se o něj staral," pohotově prohlásil předseda. "Nechcete u nás zůstat?"

Na první schůzku potom Rychlonožka šel poprvé s nechutí. Usedl na schody kousek od klubovny a zahleděl se do země.
Mirek k němu po chvíli přisedl.
„Rychlonožko,“ položil mu nejistě ruku na rameno.
Rychlonožka se mu prudce vysmekl.
„Mohl bys prosím jednou mlčet?“ hlas se mu nezvykle zachvěl.
„Nemůžeš... nemůžeme si to-“ ztěžka polkl. Rychlonožka v ruce tiskl Bublinovu hračku.
Jeho oči se leskly.
„Jestli tu větu dokončíš... je mezi námi konec. Rozumíš? Můžeme, musíme si to vyčítat! Čert vzal Vonty, kroniku, hlavolamy! Tohle musí být naposledy, co jsme dali v sázku tolik! Slib mi to!“
„Slibuju,“ řekl tiše Mirek.

Přijde chlapík k doktorovi a povídá:
"Pán doktor, deset děcek mám, jedenácté na cestě, poraďte mi něco proti tomu".
Doktor: "Používejte prezervativ."
"To neznám," říká chlapík a doktor mu prezervativ vrazí do ruky.
"Ako sa s tým narábá?"
Doktora už to nebaví: "Třeba ho sežerte."
Chlapík přijde za tři dny nadšený: "Zabralo to, dobre stě mi poradili pán doktor."
Doktor vyvalí oči: "Co jste s tím udělal?"
Chlapík spokojeně: "Ako stě povedali, pán doktor, zožral som to. A po dvoch dňoch keď som si usral, tak mi taká bublina vyliezla od riti, že mi hned štyry děcka pomreli od smiechu!"

Vnímal její krásu, převracel ji v sobě jako karamelu v ústech. Fascinovala ho její nahota. Provokovala jeho touhu. Hltal ji uhrančivýma očima. Nemohl se vynadívat, nemohl se nabažit.

Neopětovala jeho pohled. Měla hlavu v oblacích, proto byl přesvědčený, že přebývá v nebi.
Vlastně už žila jen v jeho vzpomínkách. To nemohl připustit. S vypětím všech sil si ji úporně vybavoval v mysli. A ona se mu zhmotňovala přímo před očima. Byla tak skutečná! Měl pocit, že se jí může dotknout, že se nerozplyne jako bublina. Připadal si, že je v sedmém nebi.

Místo toho se ocitl ve spárech černé magie.