DMD č. 4. pro 4. 4. 2022. Téma: Bublina

Bennar vytáhl další pestrý balíček.
"Co tohle?"
Seděli v parku po nájezdu na obchoďák.
"Nevím. Neumím japonsky. Com ti přeloží."
"Nechci. Takhle je to daleko větší zábava."
Vskutku, zábava. Co by nezkušený evropan podle obalu pokládal za meruňkové koláčky, byly slané koláče s chobotnicí. Brambůrky byly jakási pasta a o zvláštnějších pochutinách neslyšeli ani na Coruscantu. Japonsko bylo... exotika.
Bylo skvělé.
Bennar roztrhl balíček, obal hodil Gwen a rval papír druhotného obalu.
"Žvejka!"
Kapitán nacpal balíček do pusy a okamžitě dělal bublinu.
"Bennare, na tom je napsáno mega-giga-pop, celý to nafukovat-"
PRÁSK!

Žvejku měl na hlavě i vedle sedící Berek.

Čistokrevná kouzelnická společnost působila dobře na pergamenu, v představách a na idylických obrázcích v Týdeníku čarodějek.
V realitě se jí dařilo o poznání hůř.

Nicméně vůle informovat ministra o bezpečnostních neúspěších prokazovala v poslední době ještě menší životaschopnost než utopie samotná.

A Raddle, mistr nitrozpytu, na drobné nepravdy nereagoval. To bylo podezřelé. Sbíral lži a číhal, kdy je použije proti vám? Nebo opravdu netušil? Ještě nedávno věděl o každém šustnutí a teď…

Pokud to bylo možné, atmosféra nedůvěry na ministerstvu ještě vzrostla. Pravda a lež se rozplynuly v šedých tónech a Raddle se zaobíral pouze věštbou, sám ve své bublině.

Edward soustředěně poslouchal plíce.
„Jak hluboko se potápěla?“
Michael Corner rozrušeně hladil vlhkem zvrásnělou dlaň své ženy Ginny.
„60 metrů.“
Susan se mračila na křivku EKG.
„Bradyarytmie.“

…

Harry vrazil na vyšetřovnu bez pláště i bez dechu.
„Promiň. Draco si musel vymyslet výlet do přírody, takže jsem neměl signál!“
Výraz Mikeova obličeje a fakt, že je Ginny odpojená od všech přístrojů, byly výmluvnými ukazateli toho, jak dopadla snaha o záchranu. Přesto pozoroval její uvolněnou, spící tvář a nemohl uvěřit.
„Ona… zemřela?“
„Masivní vzduchová embolie v důsledku dekomprese. Mrzí mě to. Nemohl jsem udělat víc.“
Edwardova potem zmáčená košile dokazovala, že nelže.

Do bytu se musel protlačit skrze odložené batohy a kufry. Vzápětí atakoval jeho uši hlasitý hlahol mnoha hlasů.
Nejprve prošel kolem koupelny, kde ve vaně naplněné po okraj pěnou popíjely šampaňské Jeanette s Carmen.
V obýváku bylo vydýcháno, zakouřeno a taky trochu přeplněno. Na stole stála hvězda večera - Nicky Arthur a recitovala svým obdivovatelům novou báseň.
Andrew se jen pousmál. Nicky mu nikdy nedal dopředu vědět, že přijedou kamarádi. Teď už ale vědel, jak na to. Ze dřezu v kuchyni si vylovil láhev šampaňského, vykroutil korek a napil se přímo z hrdla. Nickyho levičácké kamarády prostě nelze dát za střízliva.

„Občas si kladu otázku, kdo vlastně jsem,“ posteskl si.
Jeho mentor vážně pokýval hlavou. „Kdo jsem, odkud jsem přišel, kam směřuji. To jsou ty správné otázky, které bychom si měli klást, Danieli.“
„Což nechápete, otče?!“ Nakopl kamínek na cestičce. „Vše, co dělám… co umím… Všechny ty rádoby dokonalé iluze… Každá je jako mýdlová bublina. Jen na chvilku, nic trvalého. Jeden velký klam.“
„Kdepak, Danieli. Byls nadán neobvyklými dary,“ připomněl měkce. „Jenže ty nesmějí být tvým cílem a pýchou, nýbrž prostředkem, jímž cíle dosáhneš. Podobenství o hřivnách přece dobře znáš. Talenty musíš pěstovat.“
Zavřel oči. „Abych mohl stát proti zlu,“ zašeptal.

Najít Freda s Georgem nad otevřenou knihou bylo celkem neobvyklé.
„Pneumatosis cystoides intestinalis.“ Mávnul jeden hůlkou.
Nic.
„Pneumatosis cystoides intestinalis.“ Zkusil to ten druhý.
Zase nic.
Přece to musí jít: „Pneumatooosis cystoiiiides intestinaaalis.“
Nic.
„Já se na to…!“
„Co děláte?“ divila se Hermiona.
„Našli jsme kouzlo na bubliny plynu ve střevě, ale asi z toho žádná sranda nebude, nefunguje to!“
„A co to máte za knihu?“ zajímala se Hermiona.
„Prvotřídní materiál. Je ze zakázaného oddělení knihovny. Koukni,“ podal jí Fred knihu.
Přečetla titul a začala se smát. „Tak to vám fakt nevyšlo! To nejsou formule, to je nějaká medicinská kniha.“

Poslední bublina se rozvážně povalovala na dně, pak se uvolnila, ach, to vzrušení, řítila se nahoru, za světlem, výš, rychleji…a nebyla. Stačí chvíli počkat a z davu je vzácnost, uvolnit se a ze dna se dá odrazit až k výšinám. Když se ale čeká příliš dlouho, ta vzácnost vyčpí a z těch výšin se příliš točí hlava. Alkohol je příčinou i řešením všech problémů. Poslední pivo nikdy nepřichází včas, bývá buď příliš brzy, nebo příliš pozdě. Tím spíš, když zůstane nedopité, jako opuštěný němý svědek, věštící, že příští chvíli přinesou mnoho dobrého či nedobrého. Ten, kdo ho opustil, měl naspěch.

Dobrý den, vážení studenti, vítám vás ve svých sbírkách. Máme dnes poněkud pošmourné počasí, ideální čas pro práci v uličce číslo pět.
Vy jste tu poprvé, že? V uličce číslo pět jsou umístěny exempláře z kmene členovců, třídy pavoukovců a řádu pavouků.
Prosím, nekřičte. Pavouci nekoušou. Duchové by však mohli.
Všichni známí pavouci jsou suchozemští, kromě jediného. Je jím vodouch stříbřitý, který žije i na našem území. Tento pavouk si tká pavučinový zvon, který plní vzduchem. Když utká zvon, tak vystrčí zadeček z vody, zachytí vzduchovou bublinu a donese ji do pavučiny. Vytvoří si tak svou vlastní bublinu k dýchání.

"Opět šampus?" komentuje Jenovéfa situaci, kdy Pankrác přináší láhev, kterou dostal v práci od kolektivu k narozeninám.
"Opět," konstatuje Pankrác. "Jak se říká, darovanému sektu na bublinky nehleď."
Nějakou dobu již Jenovéfě nedělají bublinky dobře, pročež Zlámaljelitovi dávají při slavnostních příležitostech přednost tišším drinkům. Leč jejich okolí o tom jaksi nemá ponětí, takže se v domácnosti hromadí láhve sektu.
"No co, archivuji to," praví Pankrác ukládaje láhev do peřináče. Ve spižírně už totiž není na sekt místo.
Napadá jej, že v případě pokračování tohoto trendu by se mohli časem v tom sektu s Jenovéfou vykoupat. To by bylo zpestření života!

Zažil jsem i lepší dny… pomyslel si Sirius. Hlava mu třeštila a nedokázal rozlišit, jestli za to může alkohol nebo rána do hlavy, kterou dostal od jednoho z těch původně milých chlapíků.
Začalo to dobrým úmyslem trochu se vzdělat o velké mudlovské válce. Do té doby si neuměl představit místo neutěšenější a depresivnější než Azkaban.
Potřeboval ten silný dojem spláchnout. Pivo nemělo bublinky, ani když si vyžádal brčko a foukal do něj.
„Chlastej a neškleb se, kurva,“ řekli mu a tvářili se přitom překvapivě přátelsky.
Večer příjemně ubíhal, až přišel čas zaplatit útratu. Všimli si jeho nadité peněženky. A bum!