DMD č. 10 pro 10. 4. 2022. Téma: Dál než jsme chtěli

„Loki? Opravdu by se hodilo, aby jsi hýbnul kostrou!“
Loki se snažil. Asgard byl napaden a kolem nich se začali hromadit nepřátelé. Byly jich mraky a oni se rozhodli pro útěk (v Lokiho slovníku pod pojmem strategický ústup).
Thor se mu snažil získat čas, mlátil kolem sebe kladivem hlava nehlava.
Loki je musel někam přenést, někam hodně daleko. Soustředil se. Napnul všechny svaly, zatnul zuby, cítil, jak vyvolává kouzlo.
Najednou stáli v písku.
„No teda bratře,“ rozhlédl se kolem sebe udiveně Thor. Kolem nich se tyčily obrovské pyramidy a nějaká socha bez nosu, „to je trochu dál, než jsme chtěli.“

Všudypřítomný déšť ustal, ale sluneční paprsky marně bojovaly s porostem a jemným oparem. Byla to hra stínů a šera, která lemovala naše kroky po lepkavém bahně, jež se pod tíhou těl bořilo někde i po kolena a se kterým člověk zápasil už několik dnů.

Po odhrnutí velkého listu jsem okamžitě zkameněl a oněměl. Po chvilkovém překvapení mě zalilo opojné štěstí – právě jsem spatřil to, proč jsme sem přišli. Útrapy byly zapomenuty. Včerejší hádka, že jsme zašli příliš daleko od řeky Kongo, byla ztracena v pralese.

Močál zde končil a přehrazovalo jej jezero. A tam stál sen každého dobrodruha – majestátní mokele-mbembe.

Gerián sice rozeslal zprávy náčelníkům, ale bližší vesnice objížděli s Esciel sami.
„Myslím, že jsme zabloudili,“ poznamenala Esciel suše.
Gerián pobídl koně. „Ne, na konci tohohle údolí je…“
Projeli zatáčkou a před sebou uviděli shluk domků, nalepených na strmá úbočí hor.
„Tímhle směrem žádná vesnice být neměla,“ upozornila.
Gerián neodpověděl.
„Že bychom se trošku zajeli?“
„Moc se nepošklebuj, budeme tam muset strávit noc,“ zavrčel s pohledem na slunce, klonící se k západu.
Všichni obyvatelé vesničky se seběhli a když zahlédli stříbrný strom na Geriánově krku, začali si šeptat.
Jejich náčelník vystoupil z řady. „Můj pane. Přijeli jste kvůli těm zmizením?“

Pluli pomalu. S námahou stoupali proti větru. Obrat za obratem. Ve dne v noci oči na šťopkách. Nebezpečné vody věštily cíl pouti. Už brzy by měli spatřit linku pobřeží. Hřejivou náruč přístavu. Doplní zásoby. Snad i zalátají prořídlou posádku.

Kotvy spustili o tři dny později. Velitel přístavu byl zprvu ochota sama.
“Kolik mužů potřebujete?”
“Patnáct.” Spíš dvacet, ale jestli v seženou deset, budou rádi. “A někoho kdo se vyzná ve zdejších vodách.”
Nedělala si velké naděje. Bude se muset spolehnout sama na sebe. A na své lidi. Až poplují do neznáma. Dál než kdo před nimi. Dál než by chtěli.

Dějiny významných zámořských objevů jsou plné velkých bouří a ještě větších náhod. Když Naddod vyplul z Norska na Faerské ostrovy, vichr a silné proudy ho odnesli dál než všechny námořníky před ním. Tahle náhoda se stála ještě třikrát, než byl Island osídlován záměrně.
Stačila další velká bouře, aby se Gunnbjörn Ulfsson prošel po pobřeží Grónska. Trefit se tam opakovaně nebylo jednoduché, v průměru tam dorazila jen každá druhá loď.
O svém by mohl vyprávět Leif Eriksson.
Cesta do Grónska se protáhla o dva týdny. Na jejím konci objevil zemi zelenější a teplejší než Grónsko. Nazval ji Vinland, země zelených pastvin.

"Takže jeho matka může za to, že nás Oldřich uvěznil!" došlo Adamovi.
"Ano. Poslouchá ji na slovo," přisvědčila Anežka.
"A máme tady ještě jeden velký problém!" došlo Jiřímu. "Uprchli jsme dál, než jsme chtěli."
"A kde je problém? Alespoň nás vojáci nedoženou tak brzy," divil se Adam.
"Jediná bytelná cesta ke králi vede skrz luka, kterými jsme cestou projeli. A teď už to tam určitě prohledávají Oldřichovy stráže."
"Klatě! Jak se tam teď dostaneme?" zanadávala Anežka.
"No... Kdybychom se převlékli jako vojáci..." spekuloval Adam.
"A kde asi ty zbroje seženeme?" zeptal se Jiří.
"Od vojáků. Támhle totiž zrovna tři jedou!"

Andulky, jedeme na velký výlet po ČR!
"Joo," řvaly a začaly skákat do klecí.
Stalo se nám, že místo do Svitav jsme dojeli do Humpolce.
"Sakra, to je dál, než jsme chtěli," lamentovala maminka.
"Pojedeme dalších sto kilometrů zpátky," řekl jsem andulkám.
Jeli jsme tedy zpět do Svitav.
Nějak se nám stalo, že jsme dojeli do Moravské Třebové.
Zase dál, než jsme chtěli!
"Vytáhni papírovou mapu!" řekla maminka.
Nějakým zázrakem jsme se dostali do Poličky.
Zase vedle!
Andulky už to přestalo bavit, tak jsme tedy zastavili a cestu do Svitav odložili na neurčito. Tak jsme se šli projít do parku.

Mešuge k pohledání, kterého vám sešle samo peklo, se nerodí každý den, natožpak aby vám zaklepal na dveře kanceláře, kdy zoufale hledáte téma příštího pořadu Jak je to doopravdy? Uhlazený pán, co tvrdí, že žádná moře ani oceány ve skutečnosti neexistují a Země není kulatá, nasvítí jako hlavní antihrdina omezenost radikálního empirismu i bezbřehou tupost popíračů nezpochybnitelného.
Vzali to i s kameramanem do Gdaňska, přes Park Ronalda Reagana dorazili na pláž a strnuli: moře nikde, před nimi lem planety a propastný prostor.
„Na tenhle trik mu neskočím,“ vykřikl kameraman a vrhl se mezi hvězdy.
Padal dál a dál, vesmírné snítko.

V hloubi ledví věděl, že se s ředitelkou, která narušila jeho kruhy, jednou vyspí, ale ještě nepřišla jeho hodina. Zatím hovorem s Hynkem doputoval dál, než by si kdy přál: v krátké době již třetí hlas zpochybnil Vilémovu bezmeznou víru v Dahua Serpense a jím vyhlášený program obrody lidstva. Pokud jej silní (Daniel) považují za podvod a slabí (krásná nadřízená, s jejímž jménem vypravěč seznámí až při té příležitosti, a Hynek) obcházejí, něco nevoní. Stojí na křižovatce: hodí za hlavu zlovolnou náhodu, co kálí na jednu hromadu, nebo se vrhne do víru chaosu, jímž vždycky je verifikace víry v člověka?

Třináct kilo na záda. Trochu protestují. Sedm do vozítka. Ty protestují poněkud víc. Hlasitěji. Nastavit ten ďáblův stroj. Schovat ho do kapsy. Na zápěstí ten bazmek neměří. Plán byl dojít bočními ulicemi na Skálu. Párkrát obkroužit vyhlídku. Žádný dlouhý túry. Jen se trochu protáhnout a uspat potěr.
Bž to zalomilo, sotva se vozítko dalo do pohybu. Sáně až u druhého kolečka na vyhlídce. Hlavu ergonomicky zalomenou do strany. Zpocená jsem až… Za to by mi měli počítat nějaký kroky navíc. Zběžná kontrola strojku. Pauza!? Kde jsou mé tři tisíce kroků? No tak to vezmeme ještě do parku a kolem školky.