DMD č. 14. pro 14. 4. 2022. Téma: Největší fanynka

Milý deníčku,

musím se ti s něčím svěřit. Asi jsem se zamilovala!

No jo, já vím, že ti takové věci píšu často. Myslíš si jistě, že jsem nestálá, to je jednou Jonáš, podruhé Izajáš, potřetí Matyáš...

Ale tenhle muž mi učaroval na první pohled. Klidný, charismatický, sexy as hell. Sice moc nerozumím tomu, co říká, ale je u toho táák roztomilý!

Cíl: Stát se jeho největší fanynkou.
Způsob: Ometat se kolem něj, hltat jeho slova s otevřenými ústy, semtam se o něj otřít vlasy.
Dokdy: Ideálně než mu bude 33.

Jenom doufám, že už nemá jinou ženskou.

Tvoje

Marie Magdaléna.

Přišel o řeč. Jeho dikce, melodie hlasu, jeho hloubka, všechno bylo pryč.
Přišel o zrak. Jeho oči, vše pronikající pohled, to strhující pozvání, všechno bylo pryč.
Přišel o duši. Jeho gesta, výrazy, postoj i veškerá sálající životní energie, ta přemíra života, co se rozlévala na všechny kolem, všechno bylo pryč. Teď to bylo jen tělo a za chvíli ani to ne…
Kde jsi, můj synu? ptala se jeho pozůstatků, které nemohly dát odpověď. Kde jsi? odráželo se jí v hlavě jako ozvěna. Čekám tu na tebe.
Tváře měla vyprahlé, ale věděla, že Otec sám plakal za celý svět.
Ježíši, synu…

"Ááách můůůj Bože!"
Nemohla se přestat dívat. To přece není možné, aby byl někdo tak dokonalý, krásný, vypracovaný, pěstěný, prostě nejdokonalejší mezi všemi.
Znova se zadívala tím směrem. Jen vánek jemně pohupoval stébly trávy, která se lehounce vlnila. Čmeláci a motýli svým třepotáním křídel doplňovali ten dokonalý obraz.
Proč si toho nevšimla dřív?
A najednou...
Ťáááp!
To pitomé psisko vylilo misku s vodou. Rozcáklo jí to té obyčejné trávy na všechny strany. Nezůstala tam ani jedna jediná kapička. Chlupatec jeden pitomej.
"Bože!!!"
Jen jednou jedinkrát viděla svůj obraz na hladině chladivé vody. Jej jednou jedinkrát směla obdivovat tu dokonalost.
Svou.

Jestli někdo v životě Ledňáčkovi ve všem fandil, byla to Maminka. Se vší silou svého malého těla povzbuzovala svého prvorozence slovem, zpěvem i křídlem.
Když byl Ledňáček pískle, nedovedl si představit, jak by mohl zvládnout cokoliv bez Maminky. Jak ale nabýval sil i rozumu, počala se v něm probouzet touha po samostatnosti. Něco pravda nedovedl, ale potřeboval zjistit, co vlastně dokáže jenom on sám. Později mu dokonce Maminčin povzbudivý zpěv hrál leda na protivné struny.
Pak ale jednou, když měl sám hlídat celý rybářský revír, pocítil zvláštní úzkost. Právě tehdy vzpomněl na laskavý zpěv Maminčin a uvěřil, že to zvládne.

“Takový trapas! Skoro jako když jsem ministrovi připálil lasagne!” Angelo, hromádka neštěstí, seděl v kuchyni své sestry Francesky.
“Ale jdi. Vždyť se skoro nic nestalo!”
“Už mě nebude chtít vidět!”
“Naopak. Jestli ji zajímáš, tak bude chtít vědět, jestli jsi v pořádku!”
“No právě, jestli ji zajímám…”
“Ty? Takový skvělý chlap? Talentovaný, pohledný, urostlý…”
“Jo, až moc. Hlavně přes břicho!”
“Kuchař bez břicha není kuchař! A ty jsi skvělý kuchař! Ten nejlepší!”
Franceska se na svého mladšího bratra zadívala s láskou. Její Angelo! Tolik by mu přála, aby konečně potkal tu pravou!
“SMS! Enrichetta!”
“Vidíš!”
Angelo zbledl. “Navrhuje jít běhat!”

Každý z nás v DMD má nějaký okruh svých pravidelných čtenářů. Vážím si všech, obzvláště však těch, kteří mě osobně neznají. Respektive neznali do prvního setkání na pikniku.
Mám takovou čtenářku. Vlastně dvě, jednu však od samého začátku mého drabblení.
Mé první drabble okomentovala slovy "...sláva spisovateli", čímž mě povzbudila k dalšímu psaní. Od té doby reaguje na téměř každé mé drabble. A když nikoliv, vím, že jsem napsal lascívnost, jež je za hranou. Nejen kvůli ní se snažím, aby takovýchto drabblat bylo co nejméně.
Jmenovat ji nebudu, věřím, že se zde pozná. Takže: díky, má největší a nejvěrnější fanynko!

Marigold ležel na posteli vyrobené z kapradí obložen lepými elfkami. Ne, nebyla to jen jeho bujná fantazie a sen, ale opravdu skutečnost.
Pobrnkával na loutnu a tlumeně si prozpěvoval:
Listí šumí nad hlavou,
nocí temnou jedinou,
dám ti svoji duši zněžnělou
kráse svítání, lásce propadlou...
„To je taková nádhera,“ vzdychaly elfky. „Zazpívej ještě něco...“
Marigold hrál na loutnu, improvizoval verše o lásce, svým hlasem vyplňoval prostor mezi lesními stromy a očividně rozehříval city jindy tak chladných elfek.
Ty se mohly přetrhnout, která ho potěší víc.
Když Marigold nad ránem usínal, zmožen zpěvem a láskou, nedokázal rozhodnout, která ho obdivovala nejvíc.

Když jí bylo pět a poprvé sem směla vstoupit. Když jí bylo sedm a poprvé sem mohla jít sama. Když jí bylo třináct a poprvé tu strávila noc. Když jí bylo sedmnáct a s konečnou platností se tu rozhodla zůstat. Když jí bylo dvacet a v rukou držela vytoužené povolení. Když jí bylo jednadvacet a měla tu postavený dům. Když poprvé zasela oryzu. Když vlastníma rukama postavila kurník a nastěhovala slepice. Když si ji při jedné z krátkých návštěv u sestry přisvojil toulavý zrzavý kocour a nastěhoval se sem k ní. Kdy si vlastně tuhle zemi tak strašně moc zamilovala?

Ne že by to bylo poprvé, co někdo koukal, ono se to občas stává. Ale bylo to poprvé, co někdo koukal tak bezostyšně a byl u vytržení. Zaznamenala každý pohyb. Ocenila i sebemenší výstřih. Každé odložení vrstvy ošacení vyvolávalo jásot, při kterém jsem se až zarděla. Obdařila je samostatnými osobnostmi a dávala jim láskyplná jména, vyprávěla jim o jejich dokonalosti a o tom, jak je zbožňuje, neopomenula se s nimi ráno vítat a večer byly poslední, kterým přála dobrou noc. Moje dcera a moje prsa. Zřejmě má s nimi bližší vztah než se mnou samotnou. I když už dávno nekojím.

Bábi šla první, za ní Stařenka s Magrátou. Skrz studenou mlhu viděly siluety stromů.
„Kam teď?“
„Magráto, jsi čarodějka, použij hlavu,“ odsekla Stařenka.
Bábi přistoupila ke stromu a zaťukala. Chvíli se nic nedělo, ale pak něco zašustilo. Z kůry se odlepila maličká postava.
„Neviděl jste tudy projíždět dva kluky? Asi takhle vysoké a k smrti vyděšené.“
Stvoření na ni jen poulilo oči. Bábi vyčkávala, pak ustoupila.
„Ne!“ vykřiklo najednou. „Nechoďte pryč! Viděla jsem je projíždět, vím kde hledat družinu lorda Hrachokvěta. Jen… vy jste Bábi Zlopočasná, žejo? Jsem vaše největší fanynka!“
Ticho by se dalo krájet. „Gyto Oggová, ty mlč.“