DMD č. 19. pro 19. 4. 2022. Téma: Hlasy z hlubin

Při zpětném pohledu to v té zatracené složce všechno je. Tichá je na pokraji výbuchu vzteku, protože ji četla milionkrát, ale nikdy ji to nenapadlo. Všechny ty oběti na ni z hlubin času volají obvinění. Nebo je to možná její svědomí. Za těch pár týdnů jsem pochopil, že to ji žene kupředu.

--

Všechny ty důkazy, všechny ty stranou odsunuté zvláštnosti! Mrtví ptáci, mrtvé myši, kočičí chlupy tam, kde by žádné být neměly. Náhle mizející stopy magie, znetvořené a umrtvené do nepochopitelného. Dokonalé mimikry a přitom při zpětném pohledu jasná, do očí bijící vodítka!

"Pojď se mnou, Matěji, něco ti ukážu."

Vědci, kteří v roce 2015 nahrávali písně velryb, nevěděli, že jsou na prahu malého objevu. Po zkoumání zjistili, že kytovci zpívají písně podle toho, z jaké části oceánu pocházejí. Základy jejich písní se dají rozdělit na tři místa. Centrální části Tichého oceánu, západ Tichého oceánu a vody na východě Austrálie. Dokonce bylo zjištěno, že na planetě existuje jedno místo, kde se velryby scházejí s velrybami patřící do jiné části oceánu, a navzájem sdílejí své písně. Některé z velryb pak své písně upraví podle toho, co slyší od ostatních velryb. Tak může každá velryba za svůj život svou píseň několikrát změnit.

„Je médium. Stejným způsobem, jakým přitahuje tvory z rozhraní, přitahuje magii. Ta reaguje na její pocity. Rozzlobíš ji, smete tě. Jsi-li s ní zadobře, hýčká tě. Nevšimla sis, že naše schopnosti se v poslední době vylepšily? Tak funguje mezolavita. A ona je mezolavita. Teď už to vím jistě.“
„Ale v našem světě už skoro žádná magie není…“
„Na povrchu ne. Ale co my víme, co se skrývá v hlubinách?“
„Světa?“
Gonny pokrčí rameny. „Snad. Možná. Nebo v rozhraní… V každém případě si musíme dávat pozor. Nejvyšší čas s tím naučit Medu zacházet.“
„Ty to umíš?“
„Nevím. Ale zkusit to musíme.“

Seděly před restaurací, popíjely frappé.
“Holky, není to nádhera?”
Anna přikývla, když vtom odkudsi zazněla známá melodie.
Vide 'o mare quant’è bello,
Spira tantu sentimento…
Hlavou jí prolétla vzpomínka. Maličký byt, starý gramofon, pár ohraných desek. Víc nepotřebovali.
Ona a Petr. Středoškolská láska. Svatba, první společné dny.
“Aničko?” Karolína pohlédla na kamarádku, které stékaly z očí slzy. “Děje se něco?”
“Ta hudba. Připomněla mi…”
Zmlkla. V tu chvíli zas tančila se svým mužem, který jí přes propast času zpíval:
Lásko odlétlas jak chmýří,
moře dělí nás svou šíří,
oči mé se těžko smíří
s tím, že nevidí se v tvých…

„Táhni zpátky do Ruska!" řve na mě stokilový chlap a už se napřahuje k ráně. Jak na tohle přišel, netuším.
Snad vypadám moc slovansky, všichni moji předci, kam paměť sahá, byli totiž rodem Češi, za což jsem se vždycky trochu styděla.
Dlouho se pak bojím, kde na mě zase někdo takhle zčistajasna zaútočí.

Přešlo pár let. Být za Rusku je najednou horší než kdy dřív a vzpomínka se znova vtírá.
Možná bych měla nosit modrožlutou stužku už pro vlastní bezpečnost. Jenomže stužky mi připadají strašlivě zbytečné, když vytáčím číslo do Kyjeva a ptám se, jestli jsou tam všichni v pořádku.

Bylo to pokaždé stejné. Otázky, samé otázky, a odpovědi žádné. Nejdřív tu byl zavražděný ankh-morporský krak, a pak málem válka trpaslíků s trolly kvůli té zatracené bitvě v Koumském údolí. A to, co objevily v ankh-morporském podzemí Angua se Sally, všechny věci ještě víc zamotalo.

Elánius se rozhlédl po shromážděných.

"Takže si to shrneme. Podzemí bylo plné trpasličích značek. Většinou, 'následuje tma'."

"Trpaslíci mají pro tmu mnoho výrazů," řekl Karotka, "tma dlouhá, čekající, dýchající, ale 'následuje tma', nebo 'volající tma' jsou velmi nebezpečné.

"Volající tma?" zeptal se Elánius, "jako hlasy z hlubin?"

"Depro fungis, jak říkají znalci," pronesl suverénně Noby.

A-Yao se nedokázal uvolnit, tělo měl jako v ohni. Nakonec ho však únava spolu s nedoléčeným zraněním přemohly.

Stál na nádvoří Nečisté říše.
"Ty zmetku!" zasyčel Nie MingJue. Baxia na jeho zádech zlověstně zachrastila.
A-Yao se roztřásl.
Ne... Znovu už ne...!?

MingJue ho uchopil za límec a táhl dovnitř.

"Ne..., Da-ge," zaprosil, "nedělej to... Prosím ne... Neber mě od něho... XiChen mě potřebuje, prosím... J-já ho potřebuji!"

XiChen vytržen ze snů, objal zmítajícího se muže a přivinul si ho pevněji na hruď.
"Nech mi ho A-Jue," šeptal rozechvěle - toužebně do jeho snů, "odpusť, jestli můžeš," naléhal se slzami v očích.

Otáčí se. Země. Pečeť. Dívka uprostřed.
Pomalu. Neměnně.
Jedna malá prasklina se postupně šíří celou pečetí. Kusy čar líně odlétají ven i dovnitř, jsou ostré jako břitva a horké jako plameny, protínají vše co jim přijde do cesty, až se vpijí do hlubin chladivé země a se syčením nachází věčný klid.
Olena zaryje prsty do měkké hlíny a stiskne zuby, aby nezačala křičet.
Veliký kus pečeti se odtrhne a roztočí. Trhá se na kusy, trhá na kusy ostatní kousky, trhá na kusy Olenu.
Chce uhnout. Chce se stočit do sebe. Chce se schovat pod zem.
Prudce se nadechne.
Vykřiknout nestihne.