DMD č. 19. pro 19. 4. 2022. Téma: Hlasy z hlubin

Ticho. To neblahé ticho, které nastane, když dorazím na místo. Můj meč to říká jasně. Cítím to. Jsem tady. Nic se ovšem neděje. Přede mnou se roprostírá obrovská vodní plocha mezi skalami. Jak něco tak nádherného může být tak děsivé. Uprostřed hladiny vidím vyčnívat pevnou plochu. Základy čehosi. Inu skočím do vody a plavu tam. Vytáhnu se nahoru. Najednou cítím chvění. Z hlubin se ozývá hřmnění. Hladina se čeří. Kolos se vynořuje. Musím couvnout před tou ohromnou silou. Srdce mi poskočí. Na tohle se nedá zvyknout. Dvanáctý obr mě jde varovat, že jsem na jeho území. Jenže já nesmím odejít.

Viktor jakožto noční řidič nebyl na 15téčko zvyklý. Ne že by mu dělalo potíže ruční ovládání, citlivější pískování nebo celková náladovost škodovácké tramvaje. To, co mu nelahodilo, byla délka 33 metrů a fakt, že dění ve voze sledujete jen skrze kamery. Které jsou stejně náladové jako zbytek softwaru.
Když stál 6. července ve dvě ráno na Lehovci, sepisoval báseň a vtom zaslechl z útrob toho kolosu podivné funění, málem se pomočil. Ve výstupní zastávce tramvaj poctivě prošel, byl by přísahal, že do obratiště nikoho nepřivezl.
Zšeřelé obrazovky kamer zrněly.
Rozsvítil salón.
Prsty objal tágo.
Rozrazil dveře.
Ježek za kabinou ztuhnul.

Chatička pod lesem u starého hřbitova. Když nám se sestřenkou bylo třináct, chtěly jsme tam přenocovat. Celý den jsme byly nadšené, ale jak večer postupoval, les temněl, hřbitov vypadal pořád zlověstněji a když jsme zjistily, že je úplněk, rychle jsme se v chatce zamkly.
Najednou se z hlubin lesa ozval tichý šepot: „Evelyn, otevři! Grace, spíš?“
Plíživé kroky.
Někdo vzal za kliku...
Vzpomněly jsme si na všechny horory a duchařské historky. Upír nemůže do domu, dokud ho sama nepozveš...
Dlouhá noc to byla.
Ráno jsme našly Evelynina staršího brášku dřímat na zápraží: „Naši mě poslali, abyste se tu samy nebály.“

Důstojník mlčky kouří a pozoruje ji zpod štítku čepice se smrtihlavem. Pak se zeptá: „Co je zač ten untermensch? Jste přátelé?“

„Ovšemže ne!“

„Potom mě překvapuje, že ho chcete chránit. Když ho nezastavíme - vy a já - ublíží další dívce. Tentokrát doopravdy. Vezmete si to na svědomí?"

„Nechci mít na svědomí jeho smrt," odpoví okamžitě, ale hluboko v její mysli se potichoučku rozezpívají pochybnosti jeho hlasem.

"Samozřejmě," usměje se skoro laskavě a štíhlými prsty oklepe popel z cigarety, "skutečnou štěnici ale přece také zašlápnete. Bez váhání. Bez lítosti.“

Pustí nedopalek cigarety na zem a důkladně ho zadusí špičkou holínky. Velmi důkladně.

"Smíchovské nádraží!" ozvalo se.
"Co to je za hlasy z hlubin?" zeptaly se andulky.
"To je rádio," odpověděla maminka.
"Aha," píply andulky a šli jsme ven.

"ÁÁÁÁÁ pomoooc zlodějii!" ozvalo se.
"Zase hlasy z hlubin?" zeptal se Pepík.
Hlas utichl.
Zanedlouho přijela policie a stanice byla uzavřena.
Andulky se zeptaly: "Proč to zavřeli?"
"Ticho, hlásí to!" sykla maminka.
"Vážení cestující, stanice je uzavřena z důvodu osoby v trati. Pojede náhradní autobusová doprava."
Ozvaly se další hlasy z hlubin: "Máme tu kabelku!"
Maminka zavolala další policii že jsou tam zloději.
Hlasy z hlubin už se nedaly poslouchat, tak jsme jeli dál.

Roztřesenou ruku natáhl po lahvičce se směsí. Čekala ho poslední část z jeho zkoušky Trav. Eskel s Lambertem ji měli úspěšně za sebou, zbýval jen on, poslední.
Opravdu to chceš udělat? Víš, že můžeš zemřít, pokud tvoje tělo odmítne poslední mutace. Větší hbitost, rychlost, síla… ovládání znamení… stojí tohle všechno za lidský život, náš život?
Ruka na lahvičce se zastavila.
Na co čekáš? K tomuhle tě Vesemir vychovával. Bojovat s nestvůrami, chránit lidi… cestovat po světě… stačí to jen vypít.
Hlasy z hlubin mysli se překřikovaly.
Zaklínač, vědmák.
Člověk.
Zprudka odtrhl zátku, zhluboka se napil.
Hlasy svědomí utichly.
„Výborně, Geralte!“

Albus podal Tomovi hrnek kakaa. Chlapec jej objal oběma rukama.
"Chceš o tom snu mluvit?" zeptal se tiše syna.
Tom přikývl, ale mlčel.
"Bylo to děsivý," řekl pak. "Zdálo se mi o jezeře. Hlubokým jezeře." Opět nastala chvíle ticha. "Bylo plný mrtvol. A ty po mně natahovaly ruce a volaly mě. Ale já jsem vůbec neměl strach. Spíš mi to dělalo dobře. Bylo to, jako by mě ty hlasy uctívaly."
Albus zbledl.
"Nejhorší je, že cítím, že se to stane," zajíkl se Tom.
"Nestane," pronesl Brumbál. "Já to nedovolím."
Gellert položil ruku na Albusovo rameno a dodal: "My to nedovolíme."

„Zase tam šel?“
„Jo. Zase. Blázen.“
„Zkusil jsem se ho zeptat. Víš, co odpověděl? Prý volání hlubiny.“
„To určitě. Huláká do studny a slyší ozvěnu.“

„Pojď se mnou. Stalo se něco hrozného.“
„O co jde? Vypadáš, jako kdyby na tebe sáhla smrt.“
„Skoro ano. On…“
„Neříkej mi, že spadl do té studny! To se dalo tušit. Moc si zahrával.“
„Však uvidíš sám.“

„Co to… co to je?“
„Kosti. Jeho kosti.“
„Jak je to možné? A ta krev kolem okraje…“
„To není žádná studna. Je to ústní otvor.“
„Ale…“
„Žije tady pod zemí. Nějaký tvor. A tím voláním láká svou kořist.“

"Včera se mi zdál sen, surfoval jsem a najednou se z hlubiny vynořila hlava mého otce a mluvila na mě. To bylo fakt divný," začal Charlie svoje kazdotýdenní sezení s terapeutkou.
"Co přesně tím myslíte, Charlie?"
"Já neumím surfovat," zašklebil se Charlie.
"Vaše peníze." Terapeutka nehnula ani brvou.
"No dobrá, vy chytrá. Tak teda, hlava mýho otce se vynořila z vln. Chtěla po mně, abych zavolal matce."
"A jaké z toho máte pocity?"
"Pocity? Jaký asi. Radši bych se utopil, než abych mluvil s matkou."
"Takže vaše podvědomí vás buď chce zabít, nebo byste měl zavolat matce."
"Jak jsem řekl..."

Nejdřív neslyšel vůbec nic. Ohlušen výbuchem sledoval scénu bez zvuku a umíral bolestí.
Během transportu ho uvedli do umělého spánku. Slyšel jen hlasy uvnitř hlavy. Zmatené ketaminové halucinace.
Před operací ho krátce probrali. Pach dezinfekce a vůně limety. Bolest hryzala.
„Budeš v pořádku,“ řekl Edward a znovu ho uspal.
Na JIPce už se probudil sám. Všude kolem pípaly přístroje. Bolest ho rozrývala. Dotek dlaně.
„Dobré ráno, hvězdičko.“
Chtěl odpovědět. Pak mu došlo, že je zaintubovaný.
„Vím, že mi chceš říct, jak moc mě miluješ, ale zatím to nepůjde. Popálené dýchací cesty.“
Slza, která stekla po ožehlé tváři, promluvila za něj.