DMD č. 19. pro 19. 4. 2022. Téma: Hlasy z hlubin

Bylo to pokaždé stejné. Otázky, samé otázky, a odpovědi žádné. Nejdřív tu byl zavražděný ankh-morporský krak, a pak málem válka trpaslíků s trolly kvůli té zatracené bitvě v Koumském údolí. A to, co objevily v ankh-morporském podzemí Angua se Sally, všechny věci ještě víc zamotalo.

Elánius se rozhlédl po shromážděných.

"Takže si to shrneme. Podzemí bylo plné trpasličích značek. Většinou, 'následuje tma'."

"Trpaslíci mají pro tmu mnoho výrazů," řekl Karotka, "tma dlouhá, čekající, dýchající, ale 'následuje tma', nebo 'volající tma' jsou velmi nebezpečné.

"Volající tma?" zeptal se Elánius, "jako hlasy z hlubin?"

"Depro fungis, jak říkají znalci," pronesl suverénně Noby.

Černé jezero sevřené skalami připomíná srdce, které svírá tíseň. Před ním ustrnul bělouš, hlavu obezřetně skloněnou. Uši nastražené dopředu zachytily hlasy z hlubin. Děsí ho. Bojí se také tmavé hladiny.

O bok koně se opírá nahý muž. Černý flór mu zakrývá mužství, nikoliv bledost těla. Lem závoje barvy krve působí znepokojivě. Ladí se sytě červenými rty. Ty má mladík našpulené k polibku, který jako by chtěl prsty poslat někomu, na něhož se dívá.

Je zajímavé porovnat vzezření naháče s vizáží muže z obrazu Adam a Eva od stejného malíře.
Pokud je totožné, pak Černé jezero získává rázem daleko hlubší význam.

A-Yao se nedokázal uvolnit, tělo měl jako v ohni. Nakonec ho však únava spolu s nedoléčeným zraněním přemohly.

Stál na nádvoří Nečisté říše.
"Ty zmetku!" zasyčel Nie MingJue. Baxia na jeho zádech zlověstně zachrastila.
A-Yao se roztřásl.
Ne... Znovu už ne...!?

MingJue ho uchopil za límec a táhl dovnitř.

"Ne..., Da-ge," zaprosil, "nedělej to... Prosím ne... Neber mě od něho... XiChen mě potřebuje, prosím... J-já ho potřebuji!"

XiChen vytržen ze snů, objal zmítajícího se muže a přivinul si ho pevněji na hruď.
"Nech mi ho A-Jue," šeptal rozechvěle - toužebně do jeho snů, "odpusť, jestli můžeš," naléhal se slzami v očích.

Hlubina.
Černá díra.
Propast směřující nahoru.
Hlasy.
Spousta.
Že by vchod do pekla?
Hlásky! Mnoho hlásků!
"Mamí, kde jsi!"
"Mamí, mám hlad!"
"Mamí, je mi zima!"
"Mamí, on mi šlápl na křídlo!"
"Mamí, ona mě dloubla křídlem!"
"Mamí, jaktože nemáš cecík nad křídlem?"
"Protože ho mám pod křídlem, miláčku!"
"Mamí, ségra schválně pije z mojí bradavky!"
"Mamí, už jsi zpátky z lovu?"
"Mamí, ty jsi šla čůrat?"
"Mamí, zahřej mě!"
"Mamí, dneska nám sem koukali lidi! Prý naše budka vypadá jako odpadkový koš!"
"Mamí, já chci jíst!"
"Mamí, já nechci jíst!"
"Mamí, podívej, jak si protahuji křídlo!"
"Mamí!"
"Mamí!"
"MAMÍÍÍÍÍ!"

Otáčí se. Země. Pečeť. Dívka uprostřed.
Pomalu. Neměnně.
Jedna malá prasklina se postupně šíří celou pečetí. Kusy čar líně odlétají ven i dovnitř, jsou ostré jako břitva a horké jako plameny, protínají vše co jim přijde do cesty, až se vpijí do hlubin chladivé země a se syčením nachází věčný klid.
Olena zaryje prsty do měkké hlíny a stiskne zuby, aby nezačala křičet.
Veliký kus pečeti se odtrhne a roztočí. Trhá se na kusy, trhá na kusy ostatní kousky, trhá na kusy Olenu.
Chce uhnout. Chce se stočit do sebe. Chce se schovat pod zem.
Prudce se nadechne.
Vykřiknout nestihne.