Hannibal NBC

Vy: chtěl bych vám doktore poděkovat za dnešní pozvání a rozhovor,velmi jste mi věci osvětlil
410-662-2219: Nemáte vůbec zač. Jsem rád, že mohu jakkoliv vypomoci vašemu případu. Své poznámky jsem vám zaslal kurýrem, společně s malým dezertem – profiterole z čerstvě upečeného choux, plněné domácí vanilkovou zmrzlinou. Kvůli svému brzkému odchodu jste o něj i s druhým chodem přišel.
Vy: to je od vás laskavé
Vy: a ještě jedna věc...nemohu si nevšimnout že na psychiatra a pouze domácího kuchaře máte nezvyklé mozoly na rukou a krev ve sklepě
číslo 410-662-2219 je zablokované a není možné se s ním spojit

Stejně jako cibule měl každý člověk své vrstvy. Metaforicky řečeno. Obojí bylo možné nakrájet na plátky i na kostičky. Tady už se metafora obhajovala hůře, ale průměrnému agentovi FBI by to nepřipadalo divné ani tak.
Will Graham byl na první pohled tichý typ, spíš rezervovaný, na módu nehledící heterosexuál, co miluje túry a jedno pivko po práci. Na ten druhý byl sofistikovaný, náročný, temný a podstatně více ho zajímali muži. Hlavně jeden muž.
Přes všechny jeho klady včetně krásného zadku ale jedné věci nikdy nedosáhl – ani jemu Hannibal Lecter nedovolil, aby ho líbal po spořádání tlačenky s octem a cibulí.

Přemýšlivě se zakousl do kusu masa. „Už dlouho jsem nepotkal našeho souseda.“
Lecter si utřel koutky úst ubrouskem. „Není ten rozmarýn trochu moc aromatický?“
„Hannibale, kdes dneska celý den byl? Máme na večeři důchodce od vedle?“
„Jsi tak podezřívavý.“
„Co provedl?“
Bylo zbytečné zatloukat. „Kradl nám noviny z prahu.“
„Gauner prašivý,“ odkašlal si Will. „Možná by ten rozmarýn krásně doplňovala příchuť citrusů.“
„Výtečný poznatek. Maso by bylo jemnější, zejména pokud jde o tohle věkem sešlé prase.“
„Příště, než zmizíš a budeš se chtít zase pobavit, nebuď sobec. Víš, že rád sleduju tvoje umění z první ruky. Někdy doslova.“
„Ovšem, Wille.“

Posunul brýle na nose, rozhlédl se po kuchyni. Mrtvoly rozházené jako konfety, roztříštěné nádobí, zápach připáleného jídla. Dokonce by přísahal, že nad pultem se vznášelo peří. Připadal si jako ve slepičárně.
A nad vším se tyčil Hannibal se sekáčkem v ruce a sněhově bílým límečkem od krve.

Na tříleté výročí šli do pětihvězdičkové restaurace. Všechno vypadalo dokonale, dokud Hannibal nezačal s nechutí na jazyku převalovat kus masa. A zavolal si obsluhu.

Jednoznačná chyba šéfkuchaře. Neměl Chesapeakskému trhači říkat, že má kulinářství nechat na odborníkovi.

Will si povzdychl.
Pátrání po nich vyhlásí zřejmě i na Kubě. Bylo načase jít znovu zabalit.

„Nudím se.“
„Včera ti to nestačilo? Můžu naplánovat něco na příští týden...“ Listování diářem. „Ve čtvrtek nemám lekci.“
„Ale ne, o to nejde.“ Frustrované konstatování.
„Dalšího psa už si pořizovat nebudeme.“
„Škoda.“ Tragické mlčení. „Chybí mi rekonstrukce.“
Záblesk pochopení, kolečka v mozku se šťastně otáčejí.

***

„Už si můžu sundat tu pásku?“
„Ještě chvíli..“ Poslední kroky k cíli.
„Teď. Překvapení!“
Scéna jako z jatek. Dvě těla. Střepy propletené květinami z krve. Ve vzduchu pach strachu a ozvěny hrůzy.
„Hodně zábavy,“ usměje se Hannibal na svého manžela v zločinu a do dlaně mu vtiskne rudý motouz. „Řekni mi, jak jsem to udělal.“