Nachtvogel

V příběhu, který čteme, se vypráví o slunečním bohovi.  

„Co když se tenkrát ti lidé nemýlili?“ řeknu zamyšleně. „V létě mívám často pocit, jako kdyby se mě venku někdo dotýkal, hladil mě, líbal. Mohl by to být Hélios.“ 

„Pohanské povídačky,“ odtuší. „Máš jen citlivou kůži.“

„Sám jsi říkal, že pochyby jsou cesta k pravdě,“ namítnu.

Koutky úst se mu zvednou. Chodí v černém, ale jeho úsměv vždycky vykřísne jiskru světla. Snažím se ho z něj vylákat co nejčastěji. 

„Je to tak. Slunce ale není člověk. Nemůže tě milovat.“ 

Když odchází, skloní se nad mojí rukou a poprvé ji políbí doopravdy. 

Čeká, než všichni ostatní odejdou, a pak zpod postele vytáhne kožené pouzdro. Přejede smyčcem struny, prsty samy najdou správné tóny. Při prvním taktu se mu oči naplní slzami. 

Ne, ještě nemůže hrát. Stesk po sestře je příliš silný. 

Bere do rukou jeho staré housle, na které hrával jako dítě. Zkusmo si je přiloží pod bradu a nejistě uchopí smyčec. Struna vydá nepříjemný pisklavý zvuk. 

„Ach, bratříčku,“ pomyslí si, „ani svou hudbu jsi mi tu nenechal.“

Uvidí se za dvanáct let a jejich setkání předznamená žal. Už nikdy spolu nebudou hrát, ale navzájem si odpustí. 

Snad je to víc než hudba. 

Večeře je slavnostní, ale pán domu hladoví. Trpí nevyvážeností vnitřních šťáv, má nakázáno se postit. V kostele mu kručí v břiše a padají na něj chmury. Celý den myslí na to, že poslední z jeho dětí zemřelo přesně před rokem.  

Když se později usadí v křesle, na jeho dveře někdo zaklepe. Je to Marta, patnáctiletá dcera jeho ženy. 

„Tatínku, přinesla jsem ti polévku. Pán felčar říkal, že ji smíš. Sama jsem ji vařila,“ řekne pyšně. 

A pán domu si vzpomene na jedno poselství Ježíšova zrození, které dnes slyšel v kostele. Že Josef byl našemu Pánu otcem, i když ho nezplodil. 

Kolik protestantských šlechticů se postaví náboženské nesvobodě? 

Kolik popravených poslouží jako exemplární případ? 

Kolik křesťanských měst do základů vyhoří, než někdo řekne dost? 

Kolik lidí zemře, aby byla všechna jejich jména zapomenuta? 

Kolik staletí potrvá, než se země vzpamatuje? 

Kolik pálenky vypije voják, který popravil měšťanskou rodinu?

Kolik vody jeho žena nanosí, aby smyl všechnu krev? 

Kolik ran od něj dostane, když v noci nedokáže usnout? 

Kolik slz vypláče, když poprvé uhodí své dítě? 

Kolik Otčenášů za něj dá sloužit, když se zabije? 

Gevater Tod sedí na svém trůnu a v kostlivé ruce křečovitě svírá pergamen. Už dávno přestal počítat. 

Všichni se sešli v kostele, aby oslavili jeden z největších svátků Páně. Tiše sedí v hluboké tmě. Lojové svíce vydávají prskavý zvuk, jako když se vznítí prach na pánvičce.  

Dívka zavře oči. Místo oltáře si představí pustou podmáčenou pláň se stany, rozesetými široce jako jedovaté houby. Hlas hřímajícího kněze připomíná zvuk kanónů, zpěv chóru sténání raněných, kadidlo kouř z hořících domů.

Mlha. Dusno. Strop, posetý hvězdami. Oplakáváme pod ním živé i mrtvé. 

Dnes nezapomeň zemřít, zpívá duše, když se její ruce dotýkají umučeného Krista na kříži a ústa líbají zpuchřelé dřevo. Nezapomeň dnes zemřít, Pane. 

Vyměním Tvůj život za jeho. 

Chtěl sem si zašukat. 

Chtěla jsem utéct. 

Potřeboval sem to. Děvky sou drahý a vona byla hezká. 

Potřebovala jsem zapomenout na svou minulost. 

Věděl sem, že todle není holka pro manželství. Dyť ani nemluvila! 

Věděla jsem, že by zase odešel a nechal by mě tu. 

Stačilo jí říct, že se vo ní postarám. Nejsem si vlastně jistej, ale stejně bych se jednou musel voženit. 

Stačilo mu říct, že se čekám. Nejsem si vlastně jistá, ale stejně se to určitě brzy stane.  

Konečně budu zase šťastná. 

Konečně budu zase uznávanej. 

Já jí změním. 

Dítě ho změní. 

Bude dělat, co chci já. 

„Zbláznila ses? Viděli jste se jen párkrát!“ zaječí dívka.

„Na tom nezáleží! Miluju ho, chci být s ním!“ oponuje její mladší sestra. 

„Nemůžeš milovat někoho, koho skoro neznáš!“ 

„Co ty o tom víš?“ prskne na ni to téměř ještě dítě. „Beztak mi závidíš!“ 

„Tak si za ním jdi, ale pak se nediv,“ zasyčí na ni dívka a práskne za sebou dveřmi.  

Za dva dny je postel její mladší sestry ve společném kamrlíku prázdná. V hostinci o ní nic nevědí. 

Mělas pravdu, sestřičko. Když se zvedám ze země, kam mě srazila jeho silná ruka, už vím, že mi nebylo co závidět. 

Jsou chvíle v životě lidském, kdy člověk stojí na křižovatce a rozhoduje se, co dál se svým životem. A často je to život, kdo rozhodne za nás.
Muž, který v boji přišel o nohu, nemá příliš na výběr. V armádě je k ničemu, věnovat se fyzické práci také nemůže. Kdyby byl chudý, žebral by. Naštěstí se má kam vrátit. Do svého starého domova v mlze vzdálených hor a lesů, které mu nikdy nepřestaly zpívat.
Jako dávný sen sbírá bledý voják střípky minulosti. Skládá je do mozaikového okna, kterým prochází světlo Boží lásky.
A když zavře oči, vidí před sebou kříž.

Opatrně pootevírají rozbitou bránu statku. Střechy jsou shnilé, dveře vytlučené, dvůr pokrytý zaschlou krví. Čerchmanti císařský! pomyslí si žena. Je ale ráda, že statek stojí. Ne jako ten jejich. Možná by tu mohli začít znovu?
Muž jde zkontrolovat sýpku a seník. Seno je samozřejmě pryč, i zásoby obilí. Z tmavého rohu vyběhne myš a mele tlamičkou. Kde jsou myši, tam musí být jídlo!
Muž dychtivě prohledává kout. Když odhrabe tenkou vrstvu zeminy a odhází hrubé pytle, najde vykopanou díru. V ní jsou okousané balíky voskovaného plátna, a v nich zrní. Ještě nezplesnivělo.
Muž pocítí záblesk naděje. Na jaře mohou zasít.

"... a na vědomí se dává, že všechny svobodné dívky musí neprodleně opustit trén, aby na císařskou armádu nevrhaly špatné světlo!“ dokončí městský bubeník a trochu nejistě odpochoduje, zatímco se mu za zády ozývá hurónský řehot.
„Znám na to lék!“ vyjekne rozjařeně jeden voják. „Májová svatba!“ A hned klekne před pihovatou dorotkou, postávající opodál. „Hej, krasotinko, vezmeš si mě? Jen do listopadu, pak si zase můžeš vzít někoho jinýho!“
Ona se rozesměje, kývne a ostatní hned pochopí, co si s tou mravoučnou šlamastykou počít.
Ten den se ožení osmnáct vojáků a na druhý den není v trénu po nevěstkách ani stopy.