Houslový klíč k jejich srdci

Čeká, než všichni ostatní odejdou, a pak zpod postele vytáhne kožené pouzdro. Přejede smyčcem struny, prsty samy najdou správné tóny. Při prvním taktu se mu oči naplní slzami. 

Ne, ještě nemůže hrát. Stesk po sestře je příliš silný. 

Bere do rukou jeho staré housle, na které hrával jako dítě. Zkusmo si je přiloží pod bradu a nejistě uchopí smyčec. Struna vydá nepříjemný pisklavý zvuk. 

„Ach, bratříčku,“ pomyslí si, „ani svou hudbu jsi mi tu nenechal.“

Uvidí se za dvanáct let a jejich setkání předznamená žal. Už nikdy spolu nebudou hrát, ale navzájem si odpustí. 

Snad je to víc než hudba.