DMD č. 18. pro 18. 4. 2023. Téma: Poznávací znamení

Fey se postupně probrala a začala normálně fungovat, ale Jynx stále seděla v koutě.
"Potřebuju, abys jim udělala náhradní odvoz." dloubla do ní Fey. "Já budu muset znova do sítě."
"Jak je asi tak mám všechny odvézt na motorce ..."
"Vem si moje auto." odvětila Fey. "Parkuju za rohem, je to to červené se zelenýma pruhama."
Jynx přikývla a začala se dávat dohromady.
"Zvládneš mi dát vědět, jaký je stav, až se tam dostaneš?"
"Pošlu ti zprávu, volat zevnitř nestíhám, promiň." omlouvala se.
"Však jo. Hlavně mi dej vdět. jak je na tom Shizuko."
"Neboj. Napíšu. Klíče visí vlevo od dveří."

Na rozcestí se rozdělili a každý se rozjel vlastním směrem.
„Počkejte. Jaké je poznávací znamení?“ zeptala se Pepřenka
Adam nemusel dlouho přemýšlet: „Když něco najdeš, zahoukej jako sova“
„Která? Myslíš spíš jako puštík nebo jako kalous? Doufám, že ne jako sýček.“ tázal se Wensleydale.
Adam se zatvářil zmateně. Nebyl si jistý jaké zvuky vydávají jednotlivé sovy a už vůbec netušil jak houká sýček. „No prostě jako sova. Hú hú.“ řekl ještě jednou a rozhodil rukama.
„Hú hú,“ zahoukal Brian jako ukázková sova z animáku pro děti.
„To ale nebude slyšet. Měli bychom mít vysílačky,“ řekla Pepřenka.
„Smůla. Sova musí stačit.“

Bylo zvláštní se po prázdninách zase vrátit do Bradavic. Jakmile vešla do třídy, cítila, jak se po ní spolužáci otočili. To pro ni ale nebylo nic nového. Věděla, že ji poznali ještě před tím, než vstoupila do dveří. Lidé jí vždycky říkali, že ji obklopuje aura andělské vůně. A to i přes to, že nikdy nepoužívala parfém. Povzdechla si. Netěšila se na to, až bude zase muset odmítat všechny chlapce, které potká. A jak na ni budou všechny dívky žárlit. Pramínek zlatavých vlasů si zastrčila za ucho a odhalila tím své perfektní obočí. Být dokonalá je skutečně ten nejhorší osud.

, „Ako budem vedieť, že si to ty?“
„Alethia! Nehnevaj ma!“ tvoje minivrásky prezrádzajú hru.
„Ale vážne! Ako?! Snáď nebudem čakať na ďalší spln!“
„Si horšia ako Malý Princ,“smiech už neskrývaš, „pre moju holubičku biele vranie pierko od zlého havrana!“
„Ako sa odvažuješ spojiť do jednej vety Malého Princa a holuby?!“ rozhorčená hodím po tebe vankúš. Oblapíš ma do náruče. ´
Svit splnu ma prebúdza. Na posteli biele pierko. Vojdeš, na tvári ti sídli úsmev.
„Thomas,“ bozkom mi zabrániš pokračovať.
„Beťárka! Poriadne si ich zmiatla tým zoznamom,“ preberáš obrazy. Vieš, ktoré sú pre teba. „Za chvíľu ťa kontrolujú, musím,“ nestačím protestovať.

Vědět to předem, seženu si na sebe něco reprezentativnějšího než Luciusovu košili. Merline, to muselo vypadat. A to jsme spolu tehdy ani nespali. Byli jsme každý v jiné posteli, v jiném pokoji, jen jsem potřebovala něco na sebe. Ale snad menší ostuda, než kdyby se ukázal tehdy, jak jsme přišli zase s Nilsem pozdě a opilí.

Co tomu předcházelo mám už spíš v mlze. Byl naštvaný, padaly kletby i výhružky… A přece si našel čas jen na mě. Všichni ho tehdy zklamali a mě odměnil. Poklekla jsem před ním. Bolelo to a pálilo.

Teď jsem opravdu jedna z nich.

Smrtijedka.

Potkali se před domem. Judita do něj málem vrazila, jako by vůbec nevnímala, co se kolem ní děje. Divil se, že domů dorazila bez úhony.
„Omlouvám se,“ zasmála se. „Objevil jste se tu zničehonic!“
„Judito, vy jste pila?“
S hraným šokem si zakryla ústa rukou v rukavičce. „Tedy pane Volkonskij! Takové obvinění!“
Zakroutil hlavou a odemkl jí domovní dveře. Chichotajíc se vplula do atria.
„Přijďte někdy na čaj, ano?“ zavolala na něj a nečekala na odpověď. Odtančila do svých pokojů.
Bylo na ní něco… Aha. Vsadil by vlastní boty na to, že slečna Sternová je zamilovaná. Poznávací znamení: delirická náměsíčnost.

Henry ji chytil za ruku, když ujížděli osamělou silnicí směrem k severu. Žlutá dělící čára staré asfaltky už byla skoro vybledlá.
Krajina se míhala za okny jejich vozidla a přibližovala je k jejich cíli. Grace cítila, jak ji opouští napětí. Drobeček se v břiše stále něžně pohyboval.
„Najdeme cestu?“ zeptal se jí Henry.
„Edith Miltonová mi řekla, že poznávací znamení jsou dva ostré vrcholy skal těsně u sebe, pak už to není daleko. A jiná silnice tam nevede.“
Nevěděli toho moc. Ale byli si jistí, že ať už je čeká cokoliv, bude to lepší než to, co nechávají za sebou.

"Ahoj, lásko," pronesl John, když se Sen za ním zhmotnil, zatímco si ohříval večeři.

"Jak jsi věděl, že jsem to já, Constantine?"

John se k Morfeovi otočil. "Jednoduše. Máš hned několik poznávacích znamení."

"Opravdu?" Morfeus povytáhl obočí. "Vysvětli."

Byl to příkaz, ale John ho hned neposlechl. "Nezapomínáš na něco?"

Morfeus si povzdechl. Přitáhl Johna k sobě a políbil ho.

"To je lepší," John se zakřenil, když od sebe odstoupili.

"Ta poznávací znamení, Constantine."

"Dupeš jako slon, páchneš jako opičák a funíš jako nosorožec."

"Constantine!"

"Jenom si z tebe střílím," John políbil Morfea na nos. "Viděl jsem tvůj odraz v mikrovlnce."

Zebří hokejová reprezentace se odvolává proti nutnosti změnit barvu či vzor dresů.

Toto kontroverzní nařízení obdržely zebry po loňském mistrovství, na kterém jejich dresy dokonale zmátly většinu soupeřů. Kladly totiž důraz na přirozenost a byly proto snadno zaměnitelné za stejnokroje rozhodčích. Zebry tehdy díky tomu poprvé v historii prošly skrz čtvrtfinále, protože se ve vzniklém chaosu lépe orientovaly.

Ani odvolání však na situaci nejspíš nic nezmění. Pokud by totiž matoucí prvek ze svých dresů neodstranily zebry, museli by tak učinit rozhodčí. Ti však již vydali prohlášení, že na něco takového nepřistoupí: „Proužky jsou naprosto nadčasovou módou, těch se nikdy nevzdáme.“

"Všem, kteří poslouchají.
Toto je automatická zpráva, kterou přehrávám každou celou hodinu. Vysílám z místa zvaného Hrb. Jsem vysoko, vyhnul jsem se rabování a potulným bandám. Nyní ale toužím po společnosti. Prosím, jsem tak sám.
Pokud mě slyšíte, čekám každý den v poledne pod Hrbem v hostinci. Poznávací znamení, sedím u stolu sám."

Vypnul jsem vysílačku, na které jsem již hodiny zaznamenával toto vysílání. Vesnici jsem našel a slunce svítí vysoko nade mnou, bude poledne. Vešel jsem dovnitř, ale bylo již pozdě. Ta zpráva byla stará roky...
Kostra si ještě zachovávala svůj tvar.
Poznal jsem ho, seděl u stolu sám.