Zlováci

Vše zlé bylo ztraceno a zapomenuto. Byl máj a očekávaná svatba.
Ženich zesláblý, ale pořád mohutný. Košile mu kryla obvazy.
Anička kulaťoučká, ve vyšívaném kroji. Ona mu vrátila život. A dá další.
Nevěsta je plodná, šeptalo se očividné.
Panenství je pouze znakem, že dívka není přitažlivá a nelíbí se mužům.
Rychtářovic svatbu chystala celá Dolina. Péct se mohlo jen z nejčistější mlynářské mouky, zabíjet bez bolesti a hádka nesměla zaznít.
Kostel, zaplněn do posledního místa živými, zářil.
„Boh spojil dve srdcia, nik ich nerozpojí!“ farář odříkal připravené věty.
„Ak prestane biť moje srdce, zastane aj tvoje!“ zašeptala a Miša políbila.

Po posledním výstřelu se už koně četníků neplašily. Řeči se nevedly, konspirovaly pouze hlavy. Katarinin bratr ale nadával. Měli jít raději oklikou. Přežehnal sebe i rakev.
Úvoz se svažoval, kameny a kořeny se natahovaly po kolech.
Zlováci tudy spouštěli do podhůří dřevo. Ze stráně křičely pomníčky. Toto nebyla cesta pro povoz. Ani kůň nebyl zvyklý ho tahat.

Když se rozdrtila náprava a oj zlomila koni zadní nohy, rakev vyletěla vzduchem, po nárazu se tříštila, praskala, ale ostávala v celku. Zastavila až po nárazu o nepoddajné stromy.
Strážník zaklel. Nahlédl do nitra rakve. Katino tělo chybělo.
Dolina ženu nepustí bez muže.

Pořád se dokáže lesem pohybovat jako liška.
Syn vleče otce lesní cestou. Záda jim kryje zaslepenost.
Chtěla je oba osvobodit, ale zvládli to.
Uchechtne se. Její nesmělý Maťko dokonce střílel na četníky. Byla připravena zasáhnout.
Bencúrové. Tak rozdílní. Jeden ji bezmezně miluje, druhý se jí strání.

Zpozorní. Nelíbí se jí jejich řeči. Začínají se blížit k pravdě. K ní.
Dítě kopne a vejce jejího břicha se zatřese.
„Vyber si a vystrel!“ zašeptá.
Možná jen škubne rukou. Starý padne, mladý uteče. Rozhodnuto.

Pouze pootevře rty se dvěma slovy a vesničtí mužové naloží nebohé tělo na vůz.
Starý Bencúr umřel na smrt.

Anička nebyla nejkrásnější děvčátko. Levé oko jí utíkalo k nebi, ofinu si zastřihávala nůžkami na ovce a mazala ji kolomazí.
Všichni kluci za ní táhli. Kousala je do krků, na jaře se první svlíkla a skákala do bažiny. Pak se smála jejich malým pindíkům. Do časů, než ji začaly rašit nejoblejší prsa.
Na všechny muže místo pozdravu křičela: „Ľúbim ťa!“
Vysmátí jí odzdravili stejně, i když toto slovo neměli pro vlastní děti ani ženu.
Komu dala Anča první polibek, si nechala sama pro sebe.

Za křížem její jméno zaznělo pouze třikrát.
Pak shořela stodola, zplesnivěly brambory a liška zabila kury.

Z druhé strany slyšet tiché hlasy
Bencúr s nimi nesouhlasí.
Když se střílí, tak se minou cíle.
Vánek bodá do košile.

Kde stál Matej, otec ztěžka dýchá,
čerstvá kletba neutichá.
Na místě kam vnikla křivá střela,
krev mu bolest rozestřela.

Padá na zem jako chumáč vlny,
prázdno se jím nenaplní.
Syn ho pouští, křičí v krátkých větách,
z přítmí míří silueta.

Uteč, Matej, do temného lesa!
Zanech otce pro nebesa.
Co to křičí nenávistné hlasy?
Čirou zlobou srdce nasyť?

Z odvrácené strany světa,
už se nikam neodlétá.
„Zhora z výšok, kam ma diabli nesú,
už sa nedá na dno klesnúť!“

Cti svého otce, jak ti přikázal Hospodin…

Matej Bencúr podepírá otce. Spojuje je rameno, nedávná nesvoboda a minulost. Otec nevěří, že i krev.
„Prečo? Mohli nás zabiť!“
Matej už neutíká s rozbitým rtem se skrýt pod koryto. Netřese se před ožralým hlasem. Nepůjde spát do sena. Ale pamatuje, jak přijímala rány matka.
Výchova je respekt k otci.
„Otec, hovor!“
„Ma odbachneš, pošleš do basy?“ otec se chvěje. „Čo núraš? Kata umrzla. Ženu Dolina nepustí. Nie bez muža!“
Respekt není strach, syn otce neudeří.
„Čo kukáš, Kukúča? I tvoja mŕtva mater chcela!“

Z lesa zazní výstřel. Míří na Mateja, ale netrefí.

I kdyby byly hluché, mají napilno. Bůh vidí, ony slyší.
Četníci zkonfiskovali vůz. Než hrobníci vykopali truhlu, drželi Bencúra v klepetech. Farář šepotal nejstarší modlitby, ozvěna za křížem je násobila. Tělo Kataríny uschovávaly nejdelší hřebíky.
„…všechno, co se stane!“ Ústa stařen rozprašují předpovědi.
Z hřbetů četnických koní padly výstrahy. Prozkoumají tělo, vrátí se, zjistí pravdu. Zatím odvezou starého hulváta.

Nad silnicí, na Strážní skále, ležel Matej s puškou. Když se policejní suita objevila, vystřelil.
„Pusťte starca a padajte!“
Četníci nedokáží odhadnout počty skrytých zbraní.
„Aký rodič, taký...“
Propustili a šli.
Stařenami, míli daleko, trhlo. „Zošalieme, z toho, čo sa ženie!“

„Žandári, žandári!“ Klučina popadal dech.
Vesnicí klusalo pět četníků. A civil. Toto nebyla běžná razie, hledání pašovaného zboží.
Zbraně mířily do oken, zabalené v ubrusech. Pod okenicemi je brali výrostci. Mizely v chlívech, sušárnách a kurnících. Schopnosti dětí bývají nedoceněné.

„Máme ohlásený prípad vraždy!“
Místností zašumělo. (Před Bohem a četníky možno zopakovat pouze slovo: Bôbari!)
Za strážníky se ozval Katin bratr. „Majú povolenie k exhumácii Katkinho tela!“
Dřív než kdokoliv, zařval starý Bencúr: „Zmiznite! Inak vás vyrazíme oknom! Našej zeme sa nedotknete!“
Četníci mívají odjištěné zbraně.

Drobný chlapeček zapomněl, koho vězní v podzemní sýpce. Pod třetí schod zasunul pušku. Nezamkl.

Stařeny pod křížem splétají vlákna.
Matej chce taky pochopit souvislosti, bezpečně zamčený v hluboké tmě obilních sklepů.
Jedno vlákno uniká napříč lesy, jen Pišta zdá důvod. Na dalším visí život Miša Mlynářů, střelná rána hnisá.
Starý Bencúr své rozleptal v alkoholu, nenávisti a strachu z blízké smrti.
Farář ví víc, jak to u zpovědníků bývá. Za jeho nitky tahá Kristus.
A Anča otáčí špulkou. Je nedotknutelná, její šnůra drží dítě. Dítě je ve vejci.
Chlapi se chystají zjednat pořádky do sousední podhorské vesnice. Netuší, že přichází četníci.
Svět zvedá kolem neprůchodné zdi. Snaží se Zlováky umlčet.
Kata je pořád mrtvá.

Srdcem světa, v objetí neproniknutelných lesů, se prochází samota.
Pišta stoupá výš, do kopců, kde se ukrývá mlha. Cítí se vyprahlý, zlomený, mrtvý. Nevěří v nic, stačil by plamínek a vše by vzplálo. I na to myslel.
Zapálit všechno. I vzpomínky na Katu. Ten pohled z rána, když ještě nic nemohla tušit.
Zbaběle neměl sílu ji jít hledat. Ať říkali cokoliv, věděl, že umrzla. Našli ji dřevorubci a Mišo s kumpány přivezl.
„Buďte prekliati!“
Pišta nebyl nejbystřejší. Nechápal Ančiny hry. Principy, intriky. Proto nenáviděl i Miša.
Zatracený Matej musel do všeho vrtat.
Pišta nezastaví, opustí všechno, dojde dál než Katarína.