Zlováci

Koťátka se vytratila, rozletěla a uplavala. Ryšavé na čtvrtý chlév bušilo marně.
Z Matejova těla se uvolnil utrejch. Sžíral ho dřív, než ho Svět vyhnal zpátky domů. Ale mohl to způsobit i kus seschlého masa za okenicí.
Celá vesnice se rozkašlala. Někdo nadlouho, jiný krátce.
Anča přestala být výjimečná. Když skončil její kašel, dodýchal i Mišo.

Alkonost s tělem páva, s hejnem vran za ocasem, vzala chlapce v peřince a odnesla ho do bezpečí.
Kříž na Katinom prázdném hrobĕ nikdo nezvednul. Počátky pokračují.
Zasáhlo to celý Svět, ale konec to nebyl.
V Dolině se usadili medvědi.
„…veď sa oni stratia…“

Pri plnom vedomí prijímam trest exkomunikácie.
Nemal som vieru Syna Božieho, podľahol som fyzickej bolesti. Prezradil neprelomiteľné spovedné tajomstvo. Vkladám do dlaní Hospodina všetky tajomstvá, ktoré zaťažia moju dušu.
Porušil som celibát, spájal, čo Boh nechcel spojiť, legitimoval smrteľné hriechy. Videl modlárstvo, ale ospevoval plný nedeľný kostol. Prijal som Svár za vlastný.
Ja som poslal Katu, nech prichytí Števa s Ančou. Jej mŕtve telo nevložil do zeme.
Skončilo u starého Bencúra. Rovnako ju, ako telo svojej ženy, rozpustil v alkohole. A vy ste ju pili.
Mňa si berú brány pekelné, ale vás nič nečaká.
Svet Vás zabudol, exkomunikoval zo Sveta.

Sejmuli ho, svini. Jak někdo může ublížit člověku, panu faráři. Pouze stvůra.
Strhli roucho, zbraň zlomili, kopali a plivali. Méně než zvíře.
Za vlasy ho dotáhli do chléva. Spoutali ho. Jak Anča přikázala.

Ona mu utřela krev, namazala rány. Matej už jedním okem neuvidí, zuby už nepoužije.
Vytáhla karafu. „Pi víno! Odo mňa to najvyberanejšie!“
Věděla, že nepije. Potřebovala ho zlomit.

„Viem, čo si spravila!“ Řeč bolela.
Její olbřímí břicho se pohnulo. Tvář se pokryla stíny.
„Pozorne som vyberala. Spala so všetkými. Všetci mohli, i tvoj otec. Všetci ma milujú. Moje dieťa nás spasí!“
Vyplivl krv.
„Len sprostá Kata nechápala.“

Uprostřed Doliny, nad soutokem dvou říček, stojí zvonička. Zvoní se, když se slaví, hoří, nebo někdo umře.
Zvon rozbil noc na tisíc ran.
Na schůdku leží kněz. Za lano tahá v rouchu oblečen Matej. Chtěl faráře přivázat dolů hlavou o zvon, ale neměl sil. Vesničané křičí, ale puška, tak nestabilní, je drží v odstupu.
„Pomôžte velebnému pánovi!“
„Bencúra zabite! Strelil Miša i otca si!“
„Zamordoval aj Pištu!“
„Nemáme väčšieho nepriateľa!“
Rozhněvaný dav je silný, rozhodný, jednotný.
Mateje zasáhne hlína do tváře. Promluví. Ornát mu dodává vážnosti.
Nikdo jeho slova nedokáže zopakovat. Ale budou je děsit, i když jim zatím nevěří.

Matej blaznieš. Obhrýzaš surové mäso v otcovej komore, bojíš sa svetla. Skrútený spíš pod jeho posteľou. Neobväzuj si ústa onucami, nezanášaj uši voskom. Tvoja tvár je zveria, chlpatá, doškriabaná.
To nekričí na teba. Otec je mŕtvy, Kata i matka. Dedina spieva falošnými hlasmi. Dávia ťa otázky, bosky drvíš sklo, nocou sa ženieš k svätostánku.

Nič ti nie je sväté, Matej. Choroba ťa zatemnila. Kam ťaháš kňazovo telo?
Máš obuté jeho topánky, oblečené rúcho. To nestačí, aby prezradil spovedné tajomstvo. Musíš mu rozlepiť skrvavené ústa.
Rán už stačilo. Bude vravieť.
To čo sa dozvieš, ťa vydesí. Hlavne, keď to bude pravda.

Po posledním výstřelu se už koně četníků neplašily. Řeči se nevedly, konspirovaly pouze hlavy. Katarinin bratr ale nadával. Měli jít raději oklikou. Přežehnal sebe i rakev.
Úvoz se svažoval, kameny a kořeny se natahovaly po kolech.
Zlováci tudy spouštěli do podhůří dřevo. Ze stráně křičely pomníčky. Toto nebyla cesta pro povoz. Ani kůň nebyl zvyklý ho tahat.

Když se rozdrtila náprava a oj zlomila koni zadní nohy, rakev vyletěla vzduchem, po nárazu se tříštila, praskala, ale ostávala v celku. Zastavila až po nárazu o nepoddajné stromy.
Strážník zaklel. Nahlédl do nitra rakve. Katino tělo chybělo.
Dolina ženu nepustí bez muže.

Anička nebyla nejkrásnější děvčátko. Levé oko jí utíkalo k nebi, ofinu si zastřihávala nůžkami na ovce a mazala ji kolomazí.
Všichni kluci za ní táhli. Kousala je do krků, na jaře se první svlíkla a skákala do bažiny. Pak se smála jejich malým pindíkům. Do časů, než ji začaly rašit nejoblejší prsa.
Na všechny muže místo pozdravu křičela: „Ľúbim ťa!“
Vysmátí jí odzdravili stejně, i když toto slovo neměli pro vlastní děti ani ženu.
Komu dala Anča první polibek, si nechala sama pro sebe.

Za křížem její jméno zaznělo pouze třikrát.
Pak shořela stodola, zplesnivěly brambory a liška zabila kury.

Cti svého otce, jak ti přikázal Hospodin…

Matej Bencúr podepírá otce. Spojuje je rameno, nedávná nesvoboda a minulost. Otec nevěří, že i krev.
„Prečo? Mohli nás zabiť!“
Matej už neutíká s rozbitým rtem se skrýt pod koryto. Netřese se před ožralým hlasem. Nepůjde spát do sena. Ale pamatuje, jak přijímala rány matka.
Výchova je respekt k otci.
„Otec, hovor!“
„Ma odbachneš, pošleš do basy?“ otec se chvěje. „Čo núraš? Kata umrzla. Ženu Dolina nepustí. Nie bez muža!“
Respekt není strach, syn otce neudeří.
„Čo kukáš, Kukúča? I tvoja mŕtva mater chcela!“

Z lesa zazní výstřel. Míří na Mateja, ale netrefí.

„Žandári, žandári!“ Klučina popadal dech.
Vesnicí klusalo pět četníků. A civil. Toto nebyla běžná razie, hledání pašovaného zboží.
Zbraně mířily do oken, zabalené v ubrusech. Pod okenicemi je brali výrostci. Mizely v chlívech, sušárnách a kurnících. Schopnosti dětí bývají nedoceněné.

„Máme ohlásený prípad vraždy!“
Místností zašumělo. (Před Bohem a četníky možno zopakovat pouze slovo: Bôbari!)
Za strážníky se ozval Katin bratr. „Majú povolenie k exhumácii Katkinho tela!“
Dřív než kdokoliv, zařval starý Bencúr: „Zmiznite! Inak vás vyrazíme oknom! Našej zeme sa nedotknete!“
Četníci mívají odjištěné zbraně.

Drobný chlapeček zapomněl, koho vězní v podzemní sýpce. Pod třetí schod zasunul pušku. Nezamkl.

Srdcem světa, v objetí neproniknutelných lesů, se prochází samota.
Pišta stoupá výš, do kopců, kde se ukrývá mlha. Cítí se vyprahlý, zlomený, mrtvý. Nevěří v nic, stačil by plamínek a vše by vzplálo. I na to myslel.
Zapálit všechno. I vzpomínky na Katu. Ten pohled z rána, když ještě nic nemohla tušit.
Zbaběle neměl sílu ji jít hledat. Ať říkali cokoliv, věděl, že umrzla. Našli ji dřevorubci a Mišo s kumpány přivezl.
„Buďte prekliati!“
Pišta nebyl nejbystřejší. Nechápal Ančiny hry. Principy, intriky. Proto nenáviděl i Miša.
Zatracený Matej musel do všeho vrtat.
Pišta nezastaví, opustí všechno, dojde dál než Katarína.

Nevěsta nemůže od ohlášek do svatby vstoupit do domu ženicha.
Anča rozrazila dveře pouze v spodnicích.
Mišo spal na bílé plachtě a mlynář synovi v ráně přidržoval život.
V koutě se stíny splývaly báby od kříže.
„Pálenku a tenký zakáľačkový!“
Anča se nebála ostrých řezů. Polila maso, ruce i nůž.
Rána byla spálená, ale nehluboká. Žebro zabrzdilo ocel. Jehelcem vybírala vše roztříštěné.
„Stříkající krev předznamenává smrt. Kněz musí vykonat svou práci,“ šepotaly stíny.
„Tvoje argumičky plavou na piesku.“
„Gumičky na púšti? Vôbec nerozumiem!“
„Bosorky zmiznite!“
Kněz s Matějem přiběhli, když zašívala.
„Žije?“
„Musí. Ale strelec neprežije!“ Zakrvácenou ji pohltila tma.

Podrobnosti o ženichově rozlučce se svobodou zůstávají tajné.
Deset valašek mířilo dolů z Doliny. K Bobárům na zábavu.
Vypít, obšťastnit dívky, rozdat pár ran a ráno spát ve svém.

Cikáni ztichli s otevřením dveří.
Bobári byli vždy uprdění od strachu a bobů. Teď čekali se zaťatými pěstmi. Sukně nikde.
„Čo ste spravili Kataríne?“
„Zviezli z lesa,“ odvětil Mišo popravdě.
Katarinini bratři drželi v rukách pistole. „Zamlčali ste pohreb! Prídeme si po ňu!“
Boj na pěsti i sekery byl předem prohraný.

Mládenci obezřetně ustoupili. Místo zábavy rozsekali Bobarům seník za vesnicí.
Na hraně chotáru zazněl výstřel. Kulka trefila ženicha pod žebra.

Starý Bencúr seděl za dřevěným stolem, nad lahví dopité slivovice.
„Otec, čo to s vami všetkými je?“ Matej se chvěl zuřivostí. „Umrela žena a nikto to nerieši!“
„Teba zaujíma čo? Si sebec! Zdrhol si z Doliny. Ak zdochnem, ani nebudeš vedieť kedy!“
Otec jinak žádat o pomoc nedokázal. Matej si sedl naproti, oba zadržovali slzy.
„Kata bola ako ty. Jalová. Bez potomka. Načo komu taká! Tvoja mater ale bola kurva. Bol si len jej. Obe si zaslúžili skapať!“
Zvednutá pěst zastavila na hraně krvi. Úderu. Před otcovraždou, před prokletím.
Matej vstal. Ne pokojně, apaticky.
Dům opustí navždy, vesnici ještě ne.

Protřepala peřiny, pověsila je na plot a zeširoka se na Pištu usmála.
Udělala z jeho chalupy skutečný domov. Vyklidila staré harampádí, vymalovala. Pustinu za domem proměnila v úrodnou zahrádku. Než se Pišta vrátil z pily, vždy ho čekala večeře.
Nerozuměl její vědátorské práci, pozorování přírody, herbářům, kytičkám. Miloval ji.
To bylo předminulé jaro.
Kateřina ještě nechtěla děti, brala prášky. „Števko, na všetko máme čas!“
Chlapi v krčme si začali dělat žerty, že je neplodný.

Matej seděl na zápraží a hladil starého kocoura.
Pišta se mu už nemohl vyhýbat.
„Števo, čo sa stalo?“
„Matej, nemal by si sa do toho miešať!“

Mladý Svarožič měl pouze dvě tváře. Putoval světem nahý a na obdiv vystavoval božské přirození. Alkonost, bohyně s tělem páva, se mu chechtala. Svarožič ji proto oplodnil.
Ze spojení snesla tři vejce. Medvědí do lesů, orlí do mraků, lidské na palouky. S vylíhlými mláďaty se rozpoutala bouře.
Svarožič dává i bere. Proměnil se v keř. Svým hlasem a plody živil potomky.
Medvědu vzal dar tančit, orlu plavat a člověku schopnost rozlišovat svár od dobra. Zvířata se přizpůsobila, ale člověk ne. Zůstal zlomený. Předstíral.

Zlováci v staré povídačky nevěří. Uchovávají je jako varování. Pravdu a lásku jim určuje nový trojjediný Bůh.