Zlováci

ZLOVÁCI

Koťátka se vytratila, rozletěla a uplavala. Ryšavé na čtvrtý chlév bušilo marně.
Z Matejova těla se uvolnil utrejch. Sžíral ho dřív, než ho Svět vyhnal zpátky domů. Ale mohl to způsobit i kus seschlého masa za okenicí.
Celá vesnice se rozkašlala. Někdo nadlouho, jiný krátce.
Anča přestala být výjimečná. Když skončil její kašel, dodýchal i Mišo.

Alkonost s tělem páva, s hejnem vran za ocasem, vzala chlapce v peřince a odnesla ho do bezpečí.
Kříž na Katinom prázdném hrobĕ nikdo nezvednul. Počátky pokračují.
Zasáhlo to celý Svět, ale konec to nebyl.
V Dolině se usadili medvědi.
„…veď sa oni stratia…“

Anča spala a Mišo držel v rukách dítě.
„Má poriadne vajčiská, ten bude môj!“ Rozhicovala se mu rána, přiložil syna ženě na prsník a šel skučet do komory.

V nejhlubším sklepě Matej blouznil a močil krev.
S dírou v hrudi seděl při něm jeho otec. Podával mu lahve s alkoholem. Z každé se usmívala jeho matka a Kata.
„Syn môj, mýlil som sa,“ pohladil ho po vlasoch.
Kdo se ovšem zeptal: „Prečo si zhanobil svoj národ?“

Svarožič na vše hleděl a zvažoval otevřít čtyři chlévy. Na své děti.
Kolem kříže se mlčelo. Pouze Kristus zvedl zrak.
„Nezkoušíš je, ani netrestáš!“

Pri plnom vedomí prijímam trest exkomunikácie.
Nemal som vieru Syna Božieho, podľahol som fyzickej bolesti. Prezradil neprelomiteľné spovedné tajomstvo. Vkladám do dlaní Hospodina všetky tajomstvá, ktoré zaťažia moju dušu.
Porušil som celibát, spájal, čo Boh nechcel spojiť, legitimoval smrteľné hriechy. Videl modlárstvo, ale ospevoval plný nedeľný kostol. Prijal som Svár za vlastný.
Ja som poslal Katu, nech prichytí Števa s Ančou. Jej mŕtve telo nevložil do zeme.
Skončilo u starého Bencúra. Rovnako ju, ako telo svojej ženy, rozpustil v alkohole. A vy ste ju pili.
Mňa si berú brány pekelné, ale vás nič nečaká.
Svet Vás zabudol, exkomunikoval zo Sveta.

U zvoničky, nad soutokem dvou říček, těsně po soumraku, za úplňku, vytekla z Anči zakalená nazelenalá plodová voda. Nečekaně, proudem. Dítě se dralo ven. Bez poslíčků.
Břicho matce nedovolovalo pokleknout. Otevřela se v stoji, pouze se chytla lana.
Zvuk nezazněl. Pomoc nepřišla. Uvnitř, v srdci zvonu, seděla Alkonost, bohyně s tělem páva.

Anča nekřičela, z úst ji tekly sliny, po stehnech krev. Břicho se vzepjalo, pánev se roztáhla. Vypudila ze sebe velké vejce.
Skoulelo se do potoka. Prasklo. Anču stáhlo sebou.
Všechny tekutiny se slily s horskou vodou. Alkonost pozřela plodový koláč. Pomohla matce vyloupnout dítě.
Zazněl zvon a pláč.

Sejmuli ho, svini. Jak někdo může ublížit člověku, panu faráři. Pouze stvůra.
Strhli roucho, zbraň zlomili, kopali a plivali. Méně než zvíře.
Za vlasy ho dotáhli do chléva. Spoutali ho. Jak Anča přikázala.

Ona mu utřela krev, namazala rány. Matej už jedním okem neuvidí, zuby už nepoužije.
Vytáhla karafu. „Pi víno! Odo mňa to najvyberanejšie!“
Věděla, že nepije. Potřebovala ho zlomit.

„Viem, čo si spravila!“ Řeč bolela.
Její olbřímí břicho se pohnulo. Tvář se pokryla stíny.
„Pozorne som vyberala. Spala so všetkými. Všetci mohli, i tvoj otec. Všetci ma milujú. Moje dieťa nás spasí!“
Vyplivl krv.
„Len sprostá Kata nechápala.“

Prastarý bůh Svarožič ve skalních chlívcích chová čtyři živly.
Země je poslušná, kam ji položí, tam zůstane. Nezkrotný oheň nevypouští nikdy. Nejraději má Větroplacha. Nechává mu volnost, ať střapatí skály. Pouze vodní chlév je nestabilní. Někdy se voda prostě vypaří, jindy se ledově válí, ale nejčastěji uteče nejmenší škvírkou.

Než Malý Maťko poznal písmenka, nejvíce miloval stavět hráze. Pod zvoničkou v potoce nashromáždil kamení, drny trávy a čekal, že vodu spoutá. Vždy utekla.
Jednou, když máma upekla buchty, zapomněl přehradu zbořit. Soused se přišel stěžovat.
Otec se ho s hlasitým smíchem zastal: „Buďte rád! Mohol vám tú vytopenú stodolu zapáliť!“

Uprostřed Doliny, nad soutokem dvou říček, stojí zvonička. Zvoní se, když se slaví, hoří, nebo někdo umře.
Zvon rozbil noc na tisíc ran.
Na schůdku leží kněz. Za lano tahá v rouchu oblečen Matej. Chtěl faráře přivázat dolů hlavou o zvon, ale neměl sil. Vesničané křičí, ale puška, tak nestabilní, je drží v odstupu.
„Pomôžte velebnému pánovi!“
„Bencúra zabite! Strelil Miša i otca si!“
„Zamordoval aj Pištu!“
„Nemáme väčšieho nepriateľa!“
Rozhněvaný dav je silný, rozhodný, jednotný.
Mateje zasáhne hlína do tváře. Promluví. Ornát mu dodává vážnosti.
Nikdo jeho slova nedokáže zopakovat. Ale budou je děsit, i když jim zatím nevěří.

Vrány se snaží pochopit příčiny úmrtí. Zvyšují tak vlastní šance na přežití.
Usedají v strmině, v suti klovou do rozkládajícího masa. Nejměkčí kousky už okousaly lišky. Lidští jsou nepoučitelní. Toto tělo je trouchnivější než skončilo tělo jeho ženy.
Nikdo se víc nedozví, před kým a proč utíkal. Proč Bôbari věděli, kdy přijde Mišo. Že střílel on, když oni nechtěli. A proč rozbité tělo Katy nedal do truhly, ale starému Bencúrovi.
Pištova smrt byla chtěná a zbytečná. Víc než Katina.

Kus tlejícího masa vzala nejstarší vrána do krátkého zobáku, nepozřela ho, letěla nad nekonečnými lesy a položila ho na okno novomanželů.

Matej blaznieš. Obhrýzaš surové mäso v otcovej komore, bojíš sa svetla. Skrútený spíš pod jeho posteľou. Neobväzuj si ústa onucami, nezanášaj uši voskom. Tvoja tvár je zveria, chlpatá, doškriabaná.
To nekričí na teba. Otec je mŕtvy, Kata i matka. Dedina spieva falošnými hlasmi. Dávia ťa otázky, bosky drvíš sklo, nocou sa ženieš k svätostánku.

Nič ti nie je sväté, Matej. Choroba ťa zatemnila. Kam ťaháš kňazovo telo?
Máš obuté jeho topánky, oblečené rúcho. To nestačí, aby prezradil spovedné tajomstvo. Musíš mu rozlepiť skrvavené ústa.
Rán už stačilo. Bude vravieť.
To čo sa dozvieš, ťa vydesí. Hlavne, keď to bude pravda.