Zlováci

V obecním domě hučeli chlapi.
„Potřebujeme sekery. A hlavně pušky!“
Anča se držela za břicho. Malé kopalo. Ale překřičela všechen hluk.
„Toto nebude válka. Pouze rychlá operace! Nebudou střílet naše muže!“

„To chcete povraždiť celú dedinu?“ Matej marně hledal oporu u faráře. „Neviete, kto strieľal!“
„Ich zbrane, naša pomsta.“
„Nik im nedal vedieť, že Kata umrela! Prečo by strieľali Miša? Svet nás opúšťa, lebo len nenávidíte!“

Starý Bencúr vrávoravě vstal.
„Ty si to otrávené jablko, kukúča v našej dedine. Ty si Pištovi Katu privliekol. Počiatok všetkého, čo nastalo. Zavrite ho! Šiel by nás zradiť.“

Ani Pišty už ve vesnici nebylo.

Nevěsta nemůže od ohlášek do svatby vstoupit do domu ženicha.
Anča rozrazila dveře pouze v spodnicích.
Mišo spal na bílé plachtě a mlynář synovi v ráně přidržoval život.
V koutě se stíny splývaly báby od kříže.
„Pálenku a tenký zakáľačkový!“
Anča se nebála ostrých řezů. Polila maso, ruce i nůž.
Rána byla spálená, ale nehluboká. Žebro zabrzdilo ocel. Jehelcem vybírala vše roztříštěné.
„Stříkající krev předznamenává smrt. Kněz musí vykonat svou práci,“ šepotaly stíny.
„Tvoje argumičky plavou na piesku.“
„Gumičky na púšti? Vôbec nerozumiem!“
„Bosorky zmiznite!“
Kněz s Matějem přiběhli, když zašívala.
„Žije?“
„Musí. Ale strelec neprežije!“ Zakrvácenou ji pohltila tma.

Boží dům je tvé obydlí…

Matej sedel za farským stolem. Místo linie zpovědnice je dělily zalomené ruce.
„Katarína, písala pravidelne. Nesťažovala sa. Od vás vedela, kam písať.“
Farář mlčel. Nebyla jeho. Nenavštěvovala kázně. Byla cizí. I tak se přišla zeptat.
„Keď prestala, svet sa zbláznil. Súhlasil s pretrhaním spojenectiev, paktov, s izoláciou. Môžeme postaviť múry, natiahnuť ostnaté drôty. Vyznačiť nepreniknuteľné čiary.“
„Pre Boha neexistujú prekážky!“ farář nepochyboval.
„V poslednom vlaku domov som bol jediný. Len armáda demontovala koľajnice.“
„Dolina nepotrebuje vlaky, ani svet okolo. Prečo si sa vrátil ty?“
„Už nemám, čo stratiť! Čo ste jej prezradil?““

...a poskytne pomoc.

Podrobnosti o ženichově rozlučce se svobodou zůstávají tajné.
Deset valašek mířilo dolů z Doliny. K Bobárům na zábavu.
Vypít, obšťastnit dívky, rozdat pár ran a ráno spát ve svém.

Cikáni ztichli s otevřením dveří.
Bobári byli vždy uprdění od strachu a bobů. Teď čekali se zaťatými pěstmi. Sukně nikde.
„Čo ste spravili Kataríne?“
„Zviezli z lesa,“ odvětil Mišo popravdě.
Katarinini bratři drželi v rukách pistole. „Zamlčali ste pohreb! Prídeme si po ňu!“
Boj na pěsti i sekery byl předem prohraný.

Mládenci obezřetně ustoupili. Místo zábavy rozsekali Bobarům seník za vesnicí.
Na hraně chotáru zazněl výstřel. Kulka trefila ženicha pod žebra.

Dva nejkrásnější lidé se vzájemně přitahují stejně velikými, ale opačnými silami. Anča s Michalem, k sobě patří. Rychtářova dcera, Mlynářův syn.
Jestli všichni muži snili o Ančiných stehnech, děvčata byla ochotná spustit se s Michalem. Značil si paloučky a místa svých úlovků. Měl obří ruce a silný stisk. Voněl po mlýnici.

Ohlášky mířily do kostela. Za tři týdny bude svatba.
Anča se vezla na kočáre, Michal na koni. Všechno se blýskalo, lesklo. Zapletené ve vlasech, koňských žíních, parta i stuha. Jen Mišovo pírko bylo pomoučeno. Faráře bohatě odměnili.
Stejně jako budoucí otec i zlato bylo kočičí. Ale patřil do Doliny.

Starý Bencúr seděl za dřevěným stolem, nad lahví dopité slivovice.
„Otec, čo to s vami všetkými je?“ Matej se chvěl zuřivostí. „Umrela žena a nikto to nerieši!“
„Teba zaujíma čo? Si sebec! Zdrhol si z Doliny. Ak zdochnem, ani nebudeš vedieť kedy!“
Otec jinak žádat o pomoc nedokázal. Matej si sedl naproti, oba zadržovali slzy.
„Kata bola ako ty. Jalová. Bez potomka. Načo komu taká! Tvoja mater ale bola kurva. Bol si len jej. Obe si zaslúžili skapať!“
Zvednutá pěst zastavila na hraně krvi. Úderu. Před otcovraždou, před prokletím.
Matej vstal. Ne pokojně, apaticky.
Dům opustí navždy, vesnici ještě ne.

V neděli napoledne děti učily v kalužích po nočním dešti plavat koťátka.
Nad vesnicí ještě viselo krásné kázaní o nejstarších národech, o vtěleném Spasiteli, modrookém Ježíši Kristu. Odehnalo od vesnice medvědici s dvěma mladými.
„Ktorý židák či murín je blonďavý? Musel byť náš. Veď aj Mária a Jozef sú našské mená!“
Na tvářích chlapů bylo vidět přívětivost a ostrý důvtip. Rozlili si ještě za jeden.
„A za nás vstal z mŕtvych!“

Alkonost zvolala pavím hlasem, roztáhla křídla a nad hřbitovem snesla další nehmotné vejce.
Nad Kateřininým hrobem, s dvojím čerstvým kvítím, se nesl šepot: „Zde leží počátek všeho, co nastane!“

Protřepala peřiny, pověsila je na plot a zeširoka se na Pištu usmála.
Udělala z jeho chalupy skutečný domov. Vyklidila staré harampádí, vymalovala. Pustinu za domem proměnila v úrodnou zahrádku. Než se Pišta vrátil z pily, vždy ho čekala večeře.
Nerozuměl její vědátorské práci, pozorování přírody, herbářům, kytičkám. Miloval ji.
To bylo předminulé jaro.
Kateřina ještě nechtěla děti, brala prášky. „Števko, na všetko máme čas!“
Chlapi v krčme si začali dělat žerty, že je neplodný.

Matej seděl na zápraží a hladil starého kocoura.
Pišta se mu už nemohl vyhýbat.
„Števo, čo sa stalo?“
„Matej, nemal by si sa do toho miešať!“

Pouze co bylo viděno, je na Dolině pravdou. Popřípadě slyšeno. I pan farář je pravda.
Mezi velkými událostmi je informační prázdno.
Kožich lišky pytlačky už se sušil u koželuhů. Byla chycena do klepce.
Sníh pohltily louky, ovce i krávy se všechny vracely z pastvin. Chlévy se plnily mláďaty. Nik neutopil nadbytečné štěňata. Bylo dost mléka pro koťátka na každém zápraží.
Opravovaly se chalupy, společně se oralo. Do kostela se chodilo v čerstvé bílé a do hospody na jeden pohárek s kamarády.
V zákristí šepotaly.
„Ja sama som videla Anču, keď vošla do Pištovho domu. To ráno, keď mu zmizla Kata.“

Mladý Svarožič měl pouze dvě tváře. Putoval světem nahý a na obdiv vystavoval božské přirození. Alkonost, bohyně s tělem páva, se mu chechtala. Svarožič ji proto oplodnil.
Ze spojení snesla tři vejce. Medvědí do lesů, orlí do mraků, lidské na palouky. S vylíhlými mláďaty se rozpoutala bouře.
Svarožič dává i bere. Proměnil se v keř. Svým hlasem a plody živil potomky.
Medvědu vzal dar tančit, orlu plavat a člověku schopnost rozlišovat svár od dobra. Zvířata se přizpůsobila, ale člověk ne. Zůstal zlomený. Předstíral.

Zlováci v staré povídačky nevěří. Uchovávají je jako varování. Pravdu a lásku jim určuje nový trojjediný Bůh.