DMD č. 5. pro 5. 4. 2024. Téma: Bezpečné známosti

Gregory courteously poured her a cup of tea. "We should name the elephant in the room," he said.
Vivian had a suggestion. "Dumbo?"
"Very fitting," he chuckled. "It's amazing how you get along with Miles."
"Nicky now wants to be an attorney."
"Flattering." He fell serious again. "You know I'm widowed."
"And I'm unwed."
"Vivian... I like you. If you didn't have a crush on me, I'd propose a marriage of convenience. But as it is... I'm not over Anna."
She had to laugh. She laughed hard, and long, leaning against Gregory's shoulder, while he held her in his arms.

Toho hezkýho kluka vyhlížela už z refýže. A byl tam. Jako včera, jako předvčírem. Seděl na zábradlí před jejich barákem, kouřil a klátil nohama.

Když ho přistihla, jak zabloudil očima k jejímu oknu, skoro se zajíkla. V tuzexové džísce vypadal jako Vaculík. Najednou viděla samu sebe, jak ho líbá a přitom hraje Láska z pasáže.

Rozhodla se, že když ji dneska neosloví, udělá to sama.

Už se bála, že se fakt nerozhoupe, ale zahodil cígo a seskočil z klandru.

"Slečno..."

Bylo roztomilý, jak formálně začal.

Jakoby najednou přestala platit gravitace, skoro se pár cenťáků vznesla do vzduchu.

"Státní bezpečnost."

Bác.

Byly dvě ráno, Alastor Moody byl osm hodin ženatý – šest z nich strávil vyšetřováním neúspěšného atentátu na svého šéfa.
Pochytali všechny, o kterých věděli. Všechno bystrozoři nasáklí starými pořádky a jejich odchovanci. Dalo se to očekávat. O to víc Moodyho hlodalo, že mu unikly jakékoli náznaky, že se na Raddlea chystají.
Poslední osoba na místě byl Barty Skrk mladší. Vběhl dovnitř a zpacifikoval Meadowsovou i jednoho Prewetta. Byl to hrdina. Bohužel.
„Cos tam dělal?“
Skrk se ušklíbl. „Ministr si mě pozval. Asi na čaj.“
Moody bohužel uměl číst mezi řádky.
„Zavolejte sem někoho z paměťového.“ Nebudeš zpívat, skrčku, dneska ne.

"Ó, velký knihovníku, přivádím návštěvu." oznámil pan Kamínek s nečekanou proměnou v hlase.
"Ohoho, pojď dál, můj starý příteli, jak je to dlouho, co jsme spolu hodovali na přízračné rybě?"
"Už si ani nevzpomínám," zakroutil hlavou tučňák. "Události minulých životů mi ve vzpomínkách splývají. Mohou to být dva nebo i deset životů!"
"Jistě, už je to dávno. Přesto tě stále nazývám svým druhem, mým přítelem a bratrem. Tehdy jsi získal mé srdce... srdce, které stále třímáš ve svých křídlech."
"A mé srdce putuje v křídlech tvých."
Dva tučňáci k sobě přiťapkali a černými křídly obepnuli jeden druhého. Nepustili se dlouho.

"Á, dobrý den, dobrýýý den." úslužně v obchodě pozdravil mého muže pán v padnoucím obleku.
"Dobrý, pane Koníček. Jak se máte."
"Ale dobře, dobře. S Mařenkou jedeme na týden do lázní. To víte, má to se mnou, holka, těžký."
"Tak hlavně v klidu a pozdravujte jí." rozloučil se můj muž.
"Kdo to byl?" ptám se udiveně.
"Ale klient, před týdnem dostal pépéčko." odpověděl a dál se zabýval vystaveným zbožím v regále.
"Zdar veliteli." houkl na muže týpek v džínách a triku.
"A to je kdo?" zvednu obočí.
"To je kolega, vrchní z protější směny."
A pak poznejte kdo je kdo.

"Otče, odpusť mi neb jsem zhřešil,..."mladý templář se tiše zpovídal ze svých hříchů otci Dominikovi a ten poslouchal, jako vždy, s chápavým pohledem a otevřeným srdcem.
"Byl jsem v...bordelu a ona byla fakt kočka...a já..."
"Kolikrát synu?"
"Šestkrát."
Otec potlačil hvízdnutí.
"Ale vždy s BZ."
"Dobře synu, ještě něco?"
"Ne..."
"Deset otčenášů a navíc služba v kuchyni."
"Díky otče."
"Bůh s tebou, synu."
Mladík odešel.

Otec si prohlížel kostel, když ho uviděl ve stínu.
"A ty?"
"Opravdu to chceš slyšet tady, otče?"
Zavrtění hlavou.
Vědoucí úsměv.
"Pojď."

Seděli tiše. Každý v ruce sklenku porstkého.
"Tak povídej, Crevane..."

"Nevíte o někom, kdo by mi poradil nejkratší cestu do jedné osídlené díře po granátu?" vtrhla k nám kolegyně a dodala jméno vesnice, do které se potřebuje dodat.

"Tady Eillen je fajnej navigátor," pronesl kolega a mně bylo jasné, na co naráží.

"Jé, to se tam dostanu určitě bezpečně," usmívá se kolegyně.

"Jo, počkat!" zarazil jí kolega. "Tys chtěla bezpečně? Tak to Eillen nebrat. Nebo teda, pokud máš ráda drámo, vzrůšo a pocit strachu z neznáma. Pak jo, pak je to ta pravá osoba."

"Jednou jsem si zapomněla přepnout mapy z turistických na auta, a ty z toho máš Vánoce..."

"Chlastat s Lyndou je v pohodě. Vypije dvě flašky vína, chytne lítostivou, vybleje ti první poslední o svým životě, ráno se tváří, že se nic nestalo a udělá ti brunch," rozumoval Ivan.
"S Albertem je to taky bezpečný," přisadil Saša. "Většinou pije whisku a po tom člověku není blbě, i když se vyleje jak doga."
"A co s Jindřichem?" dotazovala se Líza.
"Hele, tam je to na pováženou, ale vcelku safe. Většinou doveze láhev vodky, kterou si sám vypije a tím to končí."
"A co L'uboš?"
Ivana polil studený pot. "Po tý kombinaci tatranskýho čaje a borovičky toho člověka neznám!"

Osamělou cikádu přeruší motor blížícího se auta. Obě zvedneme oči a zatajíme dech. Srdce mi velí okamžitě se schovat, ale Mery sedí nehnutě. Sledujeme přijíždějící světla, dokud se nezastaví až u naší terasy.

„Kalimera! Koho to tu máš, Mery?“

„Nikoho, kdo tě chce znát.“

Mery položí ruku na pušku. Jen tak majetnicky, nesáhne po spoušti.

„Tebe neznám. Jsi tu nová?“

Má pravdu, nechci ho znát. Nechci, aby mě znal. Mlčím.
Ona se i se zbraní zvedne. Nemíří, drží ji jako hůl.

Nezvaný host nás přejede pohledem, nastoupí zpátky a odjede.
Mery. Pro můj pocit bezpečí je dobré mít takové známosti.

V krčmě musí vždy platit Matejův otec.
„Pálenô. A mladému sladkú vodu!“ Starý Bencúr nakonec přijal, že syn odmítá alkohol.

Do hospody vkročila rozchechtaná Anča. Na břiše už bylo vidět, že svatba má týdny zpoždění. Stoly zpozorněly.
„Čo civiete, páčim sa vám? Pozvať som prišla, Mišo si ma berie prvého mája!“
Nešetřilo se přípitky. Anna si vždy dokázala získat chlapské srdce.
Zpozorněla.
„Maťko, ty si sa kedy vrátil?“ Vrhla se mu kolem krku. Nevysvětlovala.
Rodina Mlynářů byla bezpečně její rozhodnutí.
„Keby býval doma, mohol som mať vnuka!“ zabručel Bencúr.

Anča byla v Dolině jako víno. Každý ji měl. Kromě Mateja.