DMD č. 5. pro 5. 4. 2024. Téma: Bezpečné známosti

"Tea for two and two for tea, me and you and you and me...," prozpěvoval si mírně falešně Berek a plácal si na tváře vodu po holení.
Na posteli leželo fešácké oblečení vhodné na rande. Na dlouhodobě vážně míněné rande.
Poručík se strojil a hvízdal si. Taktéž mírně falešně.
Nakonec si naposled urovnal límeček a obrátil se ke dveřím.
"Počkej a co tohle?" ukázal za opuštěnou hromadu zbraní a výzbroje Trins.
"Přece si to vždycky..."
"Jdu na rande! A ne se Sepáky!" skoro se urazil Berek.
No, pravda, Berekova známost byla bezpečná.
Ale stejně se Trins napojil na uliční kamery.

Byla tím nejkrásnějším stvořením na světě.
Pohybovala se jako labuť a v jejích hnědých očích by se člověk utopil. Naslouchala všem jeho steskům, utíkal k ní, když bylo nejhůř, svěřoval jí každé trápení, znala jeho duši. Jí jediné věřil, že ho nezradí, u dvora plného nebezpečných intrik představovala jeho klidný přístav. Matka ho škádlívala, že je jeho jedinou láskou.
„Vrátíš se na pláně,“ zašeptal Fanred klisně a zapletl prsty do její hřívy. „Kdoví, co by se s tebou stalo, kdybys šla se mnou do armády. Byla jsi moje jediná bezpečná známost tolik let, teď se musím postarat já o tebe.“

„Dobrý večer,“ pozdraví kráska Thomase, když nakoukne do kabiny řičiče po zaparkování kantýny před domem.
Thomasovi ihned dojde, že jde o dívku, kterou sháněli strážnící na náměstí. Dokonce se ho na ni ptali, když o ní ještě nic nevěděl.
Po několika trapných momentech kráska poděkuje za záchranu a smutně se otočí k odchodu.
„Počkej!“ zavolá David. „Jestli nemáš kam jít, můžeš přespat u nás.“
Thomasovi v hlavě proběhnou všechny možné hrůzné scénáře. Opravdu si nechce nastěhovat tuhle cizí holku do bytu. Jednou ho z té Davidovi dobrosrdečnosti klepne. David je známost bezpečná jen do doby, kdy se rozhodne pomáhat zlodějkám.

"Seržante, co je to BZ?" vojín Kowalski se díval z výstrojního poddůstojníka na nástěnku a zpět, kde byl seznam věcí doporučených pro opušťák. Poddůstojník, bratr seržant Kugel, se na něj zkoumavě zadíval. Asi jako když vědec sleduje nový, sebezáchovných instinktů prostý, druh.
"BZ jsou bezpečné známosti,"objasnil mu po chvíli, kdy se zdálo i ticho příliš hlasité.
"Jo, to mi došlo, ale co to znamená a PROČ to potřebuju na opušťák do města?" nedal se vojín Kowalski.

Už jsem to nevydržel.
Vyprskl jsem.

"Bezpečné známosti," vzal jsem jednu krabičku z pod výstrojního pultu a hodil ji po něm.
"Jsou šprcky."

Probral ji pocit tepla a dotek na stehně.
"Nechte mě!"
Chtěla ho odstrčit, ale zamotala se jí hlava. Opřela se o jeho ramena.
"Šerife?"
Nedělal nic horšího, než že jí stahoval promočené punčochy.
"Co se stalo?"
Nadechl se. Několikrát.
"Myslím, že jste se procházela v blizzardu."
Vzpomněla si. Vánoce. Manžel v posteli s jinou. Sebelítost. Samota.
Uvědomila si, že má vykasanou sukni a kolena aspoň patnáct centimetrů od sebe. Vždyť on... Oh, můj Bože!
"Nechci vás pokoušet" vyhrkla a pokusila se sednout si slušně.
"Klidně pokoušejte..."
Zněl tak nějak...
Začervenala se, ale nechala nohy od sebe.
"Pokušení ještě není hřích."

Vědět, že tam někde je. V hlubinách Černého hradu. Unavený, zraněný, ale mezi svými.
Myslet na něj při všech modlitbách. Pětkrát denně, a ještě víc.
Vzpomenout na jeho objetí, její pláč po blízkosti. Vůně kůže, železa a bezpečí. Hlas, kterým promlouvají staletí. Slova zatvrzelého. Pohled šejtána.
Láska k cizinci. Nedovolená, nechtěná a nepřijímaná. Na ten dopis jí ani neodpověděl. Snad ho vůbec nečetl.
Poslední slza, setřená vzpomínkou. Víc ti nedám.
Přijmout ruku, která je blízká, povědomá a hřeje, je úleva.
Ano, příteli, synu mé druhé matky. Smíš mě vyvést k hradbám. Tebe se nebojím.
Jsi život, a on je smrt.

„U lišek mi bylo dobře. Nemusel jsem jíst jen samý hrách jako doma. Vždycky mě jako malého vozily na ocásku, když jsem povyrostl, tak na hřbetě. A na jejich kožichu se tak krásně spalo! Šel jsem s nimi dobrovolně, tak vůbec nechápu, proč jsem tady. Byly na mě hodné,“ s nedočkavou urputností se rozohnil mladík.

„Dobrá dobrá, Budulínku,“ pokojně spustil obhájce Sojka. „Pokud vás mám obhajovat, tak musíte říct i tu druhou část celé záležitosti. S liškami jste vedl organizovanou zločineckou skupinu, unášeli jste děti turistů i s jejich svačinami a vychovávali jste z nich loupežníky. Chcete to snad popřít?“

Jeníček byl vždycky dobrákem od kosti,
v podsvětí měl jenom bezpečné známosti.
Nebýt ségry vyčůrané, přemoudřelé Mařenky,
nemusel trest odpykávat za mord jisté stařenky.
Když je tenkrát Ježibaba chtěla na svém menu,
s lopatou si trénovali srdceryvnou scénu.
Mařenku pak napadlo, že rentovat se bude,
když ten postup osvědčený zopakují všude.
Tak kremaci zajistili pár babiznám nevrlým,
podle spisu policie stal se vrahem otrlým.
Mařena ho navíc vtáhla do obchodu s perníkem
a když přišlo na lámání, šup do lochu s Jeníkem.
Sama hrála hloupou husu,
dostal jenom pac a pusu.
Tak si myslím, milé děti,
že jí příště nenaletí.

Kdo byly?
Když se šikovně zeptáte, lidé vám opoví.
Byly to dobré sousedky. I když myly okna co měsíc, takže mně nezbývá než je mýt co čtrnáct dnů, přece mě nemůžou zahanbit přistěhovalci.
Když jim děti pomáhaly na zahradě, napekly jim koláče.
O recept se podělily.
Měly celou jednu kočku, je to kocour, a teď ho krmí Stacy. Když jí to dovolí, tak si ho bere domů.
Bahnění se bály, ale starej Tom jim párkrát pomohl.
Byly milé.
Staly se součástí komunity. Jedněmi z nás. Každý je měl rád.
Každý asi ne.
Slepá ulička? Ne, jen nadechnutí před dalším krokem.

Kdyby o něj ta pitomá holka aspoň opravdu stála a nebrala ho jen jako vstupenku k lepší pozici v práci... To se dělá, motat hlavu ženatému chlapovi s malým děckem? V jaké realitě to žije?!
Nějaká rozhoďnožka nebude čerpat z plodů JEJÍ práce, vždyť bez ní by nikdy nebyl, kde dnes je.
Samozřejmě, v dnešní době jsou některé věci jako lampa pro můru. Třeba vlastní bydlení bez dluhů, hezké auto, značkové oblečení a voňavý slušný muž, který přispěchá na pomoc dívce v nouzi. Ví dobře, koho si vzala, takže tu druhou chápe. Ale!
Některé známosti jsou bezpečné. A jiné ne.