DMD č. 5. pro 5. 4. 2024. Téma: Bezpečné známosti

„Detektivní kancelář Podhorský a otčím,“ ohlásil jsem se ve sluchátku.
Bylo slyšet přerývaný dech.
„Poslouchejte, jestli je to nějaký šprým-“
„Potřeboval bych pomoct s, ... s vyšetřením vraždy.“ přerušil mě hlas.
„Ano, pokračujte.“
„Vím, kdo to byl, ..., ale... ale... je to soudce. Zkrátka... kryje mu záda Výbor i StB."
Zatípnul jsem špačka do popelníčku, a rezignoval: „Tak to se nezlobte-“ čímž jsem chtěl telefonát uzavřít.
Ale nedalo mi to.
K prokuratuře jsem měl odpor.
Nerad jsem přepouštěl kšefty, ale rozhodl jsem se pro tentokrát pomoci: „Haló, slyšíte mě ještě? Zkuste doktorku Miladu Horákovou z Vinohrad. Ta si poradí zpropadeně se vším.“

„Co jsem vám naposledy říkal, vám všem? Držte se dál od potenciálních průserů! A neposloucháte, nikdo!“
„Šéfe…“
„Ty mlč, Deidaro! Říkal jsem vám buďte nenápadní, a hlavně na sebe neupozorňujte při sběru informací! A co uděláte při první příležitosti? Najdete si vztahy! A nejsou to ani bezpečný známosti!“
„Nevědí, že jsme nukenini! Tsuna…“
„Sklapni, Hidane!“ Oranžovovlasému vůdci Akatsuki nabíhala žíla. „Zrovna ty bys měl mít rozum! Ne si jako na potvoru nabrnknout konožskou Hokage!“ Pain opravdu zuřil, očima loupl po blonďatém umělci. „A ty to samý, s Jinchuurikim, to je ještě horší!“
„Ale Gaara…“
„Dost! Oba budete mít zákaz vycházek!“

„Neseznámíš mě?“ mrknul Sirius směrem k výstavní lani po Jamesově boku.
James se ve smokingu potil a proklínal celou etiketu.
„Pamelo, Sirius Black, můj kolega a přítel. Siriusi, Pamela Swayová, moje… můj doprovod.“
„Doprovod?“
„Ano. Jen pro dnešní večer.“
„Ty sis zaplatil šlapku? … Sorry, Pamelo.“
„V pohodě,“ uculila se.
„Je to úplně nevinné! Té službě se říká eskort a je to profesionální doprovod!“
„Takže šlapka na úrovni. No potěš péro.“
„To umím taky,“ hlesla Pamela. „Ale za příplatek a s ochranou. Máte zájem?“
Sirius se rozesmál.
„Ne, díky. Já – na rozdíl od něj – jsem šťastně zadanej… Edwarde, zlato, tady jsem!“

Ten vyděrač trval na tom, že ze všech představitelů EU se setká jedině se mnou, a hlavně jedině bez přítomnosti kohokoliv jiného. Žádná ochranka, žádný tisk, žádní svědci.

Zvedl se, provokativně přelétl pohledem prázdný prostor luxusní restaurace a s neupřímnou omluvou odkráčel. Přejel mi mráz po zádech.

Pro co asi šel?

S hraným nezájmem jsem zvedl zrak k číšníkovi, který mi beze slova dolil šampaňské a srdce mi poskočilo v návalu vděčnosti, úlevy a náhlého pocitu bezpečí.

Jakoby mimoděk číšníkovi při pokloně vykoukla zpoza vestičky brož. Brož s orlicí křídlem chránící velký státní znak.

Koudelka mě v tom zase nenechal.

Mohl to být obyčejný večer.
Kdyby Hana Krásová nepřinesla domů kočku.
„Prostě se ke mně přidala,“ odpověděla na matčinu nevyřčenou otázku.
„Určitě někomu patří,“ prohlásil tatínek. „Tohle není toulavé zvíře.“
„Tím spíš jsem ji nemohla nechat na ulici,“ kontrovala Hanka se svou pověstnou vyřídilkou. „Navrhovala bych toto: napíšu letáky, vyvěsím je v okolí, kočka zatím samozřejmě zůstane u nás. A pokud se o ni nikdo nepřihlásí, tak samozřejmě zůstane u nás. Neustále mě přece nabádáte, ať se držím pouze bezpečných známostí. Což kočička beze zbytku splňuje.“
Otec na ni laskavě pohlédl skrz brýle. „Proč jsi vlastně nechtěla jít na práva?“

Sirius se líně protáhl.
"Vypadáš jak spokojená kočka," konstatoval Remus podezíravě, "co jsi zase provedl?"
"Dovol? Je krásný letní večer. Hvězdy svítí. Oliheň olihní."
"Máslový ležák leží. Ve tvém žaludku, totiž," zasmál se Remus.
"Ta tvoje podezíravost," zavrtěl hlavou Sirius, zatímco otvíral další lahev.

Lehl si na záda a zadíval se na nebe. James s Petrem se něčemu smáli, Remus si nenápadně kontroloval esej na astronomii. Pousmál se.
Přítomnost postupně ohlazovala ostré hrany minulosti.
Poprvé v životě se s někým cítil bezpečně a byl vděčný za to, že se tak má s kým cítit.
Vůbec nepochyboval, že to bude napořád.

„Hotel běží skvěle.“ Charlie se nechávala unášet bezbřehým optimismem. „Je z nás jedna malá rodina.“
„Se sestřenkou schopnou ubodat i hodiny s kukačkou,“ připomněla jí Vaggie. „Se strýčkem, kterému cukají prsty, kdykoli se ocitne poblíž karet. S bratrem, který jede ve všech myslitelných drogách.“
„Ano,“ uznala váhavě Charlie a vzápětí se rozzářila. „Přece jen je bereš členy rodiny.“
„Nečekáš ode mě, že najdu pozitivní rysy u Alastora. Pozřel několik pekelných hlavounů,“ namítla Vaggie.
„Má… zajímavý hlas? A cvikr?“
Vaggie nevěděla, jestli se má smát, nebo si zoufat. Ať se v hotelu semele cokoli, ona bude Charlie bránit proti celé „rodince“.

Nebyl výjimečný. Ani krasavec. Ani mudrc. Ale pamatovala si jeho laskavý úsměv, když jí jako malé žábě pomáhal z té veliké třešně.
Když dospěla do sňatečného věku, mohla si vybírat. Byla dobrá partie. On se k ní hodil. Rodiny měly dobrý vztah. Pole sousedila.
Rodiče jí ho nenutili, ale on udělal správně všechno, co se sluší. Věděla, že u něj bude v bezpečí.
Jenže Teď její Jakubíček s kletbami vyhodil z domu vesnickou čarodějku. Sám přišel domů k půlnoci a tvář, kterou ona sleduje v mihotavém světle ohně, má i ve spánku staženou vztekem. Markétka se bojí.
O něj? Jeho?

Toho jezdce, který se cvalem blížil podél řeky, si všimla na poslední chvíli. Nebyla to její starost, na strážnici přišla jen posedět. Však ho v bráně někdo zastaví.
Na mostě zvolnil, tak si ho lépe prohlédla. Přišel jí povědomý. Zašedlý cestovní plášť, ale pod ním skvostná zbroj. Dlouhé zlaté vlasy rozpuštěné. Celeamin připadalo, že celý září. Obklopovala ho aura jakési podezřelé nadpřirozené vznešenosti.
Projel branou až na nádvoří, nezpomalil, namířil si to přímo k Elrohirovi, který si vedl svou kobylu.
Celeamin neměla meč, tak popadla alespoň vidle.
V posledním okamžiku ji bratr chytil za loket. "Neboj, to je jenom Glorfindel!"

Grimmauldovo náměstí. Hádka s matkou. Křik. Tolik křiku.

Nezraněnou rukou tiskl zvonek a dešťová voda se mísila s proužky slz a krve.
Dveře otevřel chlapec v pyžamu s rozcuchanými vlasy, očividně napůl spící.
"Siriusi? Co tu děláš tak pozdě?" Jakmile jeho oči přivykly tmě, ospalý výraz se změnil v ustaraný. "Merline, co se ti stalo?"
"Jamesi, já- Moje matka-" hlas se mu zlomil hned u prvních slov. "Už se tam... Nemůžu se tam vrátit," dostal ze sebe mezi špatně zadržovanými vzlyky. "Mohl bych tu do rána zůstat?"
Místo odpovědi ho James stiskl v objetí.
"Jasně, brácho. Jakkoli dlouho bude potřeba."