DMD č. 15 pro 15. 4. 2024. Téma: Nápověda

jsem duše v těle opuštěné ženy,
jsem obraz, ohněm v páru rozostřený.
jsem kvítek prašný, růže nad Jerichem,
jsem požár nebe, zkamenělý tichem.

jsem les a hora, voda, slunce, země,
jsem vzpomínka, co klinká větrem temně,
jsem oděv mysli, která nahá chodí,
jsem odlesk stěžňů ztroskotaných lodí.

jsem srdce oněmělé, co nemilovat touží,
jsem písek trojbarevný, jas zatavený v bouři,
jsem zlatý denár. dnes otevírám bránu.
jsem černým stínem, co snídá božskou manu.

jsem anděl popálený, hlas zadušený žalem,
jsem šejtán s okem ďábla, co pohled dal ti darem,
jsem božské dítě, láska neskonalá,
jsem ptačí nářek, jsem poraněná skála.

Seděli v nóbl francouzské restauraci kousek od centra.

"Potřebovala bych pomoc, tati. Kamarád se potřebuje něco zeptat jednoho mafiána. A já bych potřebovala nápovědu, kde jej najít."
"Mafiána, to může být těžké nebo i jednoduché. Co o něm ví?"
"Moc ne, jen že mluví takovým divným dialektem. Divně zkracuje. Povídal mu - dobře si to rozvaš. A zněl prý při tom pěkně drsně. Nevíš o něm něco?"

Poznala, že otec přemýšlí.
Otázkou je o čem? O tom co ví nebo zvažuje, zda informace předá.

"Myslím, že to bude Paolo. Najdeš jej v pizzerii Al Pappagallo večer po deváté. Ale hlavně opatrně."

Ačkoli se na vánoční dovolenou těšil, dopadla nakonec přímo katastrofálně. Místo odpočatý a plný elánu se poručík Stein vrátil do Srbska s černými starostmi…
Aby toho nebylo málo, krátce po jeho návratu došlo poblíž letiště k výbuchu muničního skladu – z čehož měli těžkou hlavu dočista všichni.
Andreas, Theodorův pilot, byl přesvědčen, že to udělali Srbové. Což Theodor sice skoro bezmyšlenkovitě odkýval, ale už tehdy tušil, že je to možná všechno úplně jinak.
Když jednoho večera našel mezi svými věcmi proticísařské hanopisy a letáky vyzývající k dezerci, byla to pro něj skoro jasná nápověda. Někdo se ho snaží odstranit z cesty…

"Jak jsi věděl, že tady bude voda? Krajina tomu neodpovídá."
Crevan po něm střelil pohledem a pozoroval vodu. Bez znečištění, nesmrděla, nic tam neplavalo. Naplnil si čutoru.
"Věděl."
"Fajn,"Pedro mávl rukou a vytáhl cigaretu. Nekouřil.
"Běž spát, vzbudím tě."
"Dobře."

Později mu došlo, že se Crevan nehádal.
"Kurva."
Rychle se k němu nahnul. Dýchal, ale při doteku se neprobral.
"Kurva."
Crevan reagoval i na pouhou přítomnost někoho vedle sebe.

Tvář známa, přece cizí.
"Díky, žes mi to tu ukázal, příteli."
"Nejsi démon?"
"O nic víc než ty."
Chraplavý smích

Crevan se s trhnutím probral.
"...Pedro?...Sakra!Co je?!"
"Nehádal ses!"

Ať přemýšlel, jak přemýšlel, nic ho nenapadlo, ne že by byl se všema za dobře, ale měl takový průměrný vztahy, ani dobrý, ani špatný, v práci nikomu nevadil, nijak nevyčníval a lásky vyšuměly tak nějak samy, postupně se přestali vídat. Vlastně druhým lidem moc pozornosti nevěnoval. Potřeboval by nějakou nápovědu. Nejlíp na telefonu, haha. Ale to bude nejlepší, vzít telefon a projet ho nějakým dobrým antivirem. Šli s Petrem k němu domů, telefon tam pořád ležel a dělal, jako že nic. Spustil antivir, kontrola negativní. Zato Petrovi pípla smska, po které zůstal stát jako opařený. „Odejdi, nebo budeš mít problémy.“

Henryk je rozmrzelý. V tuto dobu už chtěli být na cestě, ale jeho společníci jsou ještě ve voze. A proč se probudil venku? Konečně jsou tady. Marek má natržený ret a Januszovo oko začíná promodrávat.
"Zase jsi měl..." začíná Janusz
"... ten sen?" dopoví Henryk.
"Nejdřív jsi hrozně křičel a pak ses začal prát. A zajímavé je, že ses pral jako malý kluk - kousal jsi, škrábal a kopal."
"Pak ses utišil," dodává Marek, "ale po chvíli jsi začal usedavě plakat a volat maminku."
Henrykovi se začal vybavovat sen, ve kterém vůz přepadli maskovaní muži, jej srazili a odnesli nějakou křičící ženu.

"Takže, je to jasné. Děcka sedí tam naproti a veranda a prostor před je jeviště. Jen neutíkejte Andymu rychle ze záběru."
"A kterou dnes?"
"Tu O sladké Ruměnce. Nápovědu vede Martina."
Prťata seděla, ani nedutala, jen sem tam ujukla: "Pozor, za tebou!", však to známe.
Velký Kuba naběhl na svou roli Ruměnky.
"Pentli růžovou...???" zděšeně se ohlédl k okénku na Martinu.
"Pentli, růžovou, mu dám, tati." šeptala Martina.
"Co?!?!?"
"Pe-n-tli, rů-žo-vou, mu dám, TA-TI!" hláskuje v skrytu Martina.
"Co?!?!" vyvalí oči Kuba "Růžoví mumati? Co blbneš? Mamut je tam a hraje zítra vlka!"
Váleli se po zemi všichni.
Nejen děti.

Eddie, nudím se.
„Můžeš mi pomoct se stěhováním té plazmové televize zpátky do bytu, když jsi ji vyhodil.“
Je prasklá, není k ničemu.
„Dá se reklamovat, Venome! Je v záruce.“
Kus šrotu. Chci se proběhnout, chci jít lovit.
„Ať tě to ani nenapadne! Ne, Venome!“ Vzpíral se marně. Tělo i oblečení mu pokryla černá hmota.
Symbiont vyrazil do nočních ulic. Vyhlédl si konkrétní oběť už dřív. Vylézt na střechy mu nevadilo. Upoutá pozornost, dříve či později.
„Helemese, pavouk.“
„Ty jsi… nějaká divná forma želé? Hromada svalů, bez mozku?“
Venome, pusť mě ven!
Ignoroval Eddieho, odkryl zuby. „Potřebuješ větší nápovědu, Spider-Mane.“

Večer jsem viděl vojáka narovnat jeho osobní vlajku strženou větrem.
Libbie mu říkala, že měla strašlivý sen.
Zvědové mu ukazovali pasoucí se poníky, ale on je neviděl.
Řekli mu: "Máte-li odvahu, generále, sestupte do údolí."
A když jsme do toho údolí sestoupili, řekli: "Dnes se domů vrátíme cestou, kterou ještě neznáme."

Charley, který stejně jako on nepil, požádal o hlt whiskey.

A já, v té poslední, z posledních chvil, kdy Will Cooke škrábal na cár papíru vzkaz, který bude znovu a znovu tištěn do knih a učebnic...

Řekl jsem: "Nemusíš na ně jít sám."

A on se usmál.

"Možná musím."

„Už zase rozostřujete hranice mezi fikcí a historií, mezi mnou a jí.“
„Snad rozostřujeme, ne? Půlku drabblat si píšete sama.“
„Jsem výplod vaší fantazie. Výplody nepíšou. A jestli máte dojem, že existuji i mimo vaše představy, zvažte prosím návštěvu příslušného odborníka na duševní zdraví.“
„Já samozřejmě velmi dobře vím, jak to s vaší jsoucností je. Napovídat mi nemusíte. Ale taky vím, že bych mohla jednoduše ukončit seriál a vás jednou provždy zlikvidovat.“
„Na to si netroufnete.“
„Myslíte, že se bojím ‚výplodu svojí fantazie‘?“
„Tak pomatená ještě nejste. Ale za ty dva týdny jste si příliš mě oblíbila. Chyběla bych vám.“