DMD č. 15 pro 15. 4. 2024. Téma: Nápověda

Deadline je neúprosný a student se začíná lehce potit. Hodina do odevzdání eseje, a na obrazovce ani řádek. Proč jen si vybral Vývoj vybraného astronomického názvosloví?!
Blíží se půlnoc. Ví, že by neměl. Ví, že mu nic jiného nezbývá.
Otevře Chat GPT. Alespoň maličkou nápovědu! Však si toho nikdo nevšimne.

Druhý den šokovaný garant oboru nachází v eseji řadu nových, dosud nezveřejněných a zejména nečekaných informací.
"Hvězda smrti byla jako první dobyta osadníky z těžařské lodi Nostromo, kteří ji pojmenovali po palubním kocouru Hvězdičce (t. č. po smrti). Zdroj: Hawkeye, P. (2094). Stručná historie vlasu. Barnes and The Noble Gentleman.

Znáte, lidi, tu hru taky?
Široký a Bystrozraký
putují v ní k cíli krajem...
s rodinou ji občas hrajem.

Retra není nikdy málo,
včera se mi o ní zdálo...
Figurkami táhnu vpřed,
pohltil mě herní svět.

Na prvním políčku žebřík se láme,
nebohé princezně kosti to zláme.
Na cestě učí se moudrosti žití,
na čtvrtém políčku princ si ji chytí.

Zámecká svatba a čas jenom letí,
do roka pořídí i první z dětí.
Princezna procházkou lesem se vyladí,
tři kola zdržení vůbec jí nevadí.

Kterou cestou táhnout k cíli
bohužel říct nedovedu...
Vlastně nevím kam chci dojít
neb postrádám nápovědu.

Před chaloupkou stojí studna,
jak tu asi voda chutná?

Slezou z koní, nahlas zdraví,
přišli v dobrém.

Křičí jenom ptáci draví,
co děje se s tím domem?

Obezřetně tasí meče,
zabouchají na dveře.

Všude ticho, čas se vleče,
snad nechtějí tu žoldnéře?

Cesta prašná,
hrdla svírá žízeň strašná.

Krátký rozběh, bolí svaly.
Dveře povolily, ač se praly.

Ve světnici ani noha,
jenom tma a chládek.

Ale pro pána boha,
jaký nepořádek.

Podezření sílí,
muži nasazují šátky.

Nesmí zůstat víc než chvíli,
radši vrátí se hned zpátky.

Puch hniloby, to jasná nápověda,
kdo nadechne se moc,
amen s ním,
až běda.

"Kapitáne, vy máte tetování?" mladý Gaskoněc zíral na záda svého kapitána, který si spěšně natahoval košili.
"Vás nikdo neučil klepat, mladý muži?"
"Ehm...ano?"
"Tak si to zopakujte, než vlezete k někomu do kanceláře!"
Treville se nadechl. Vydechl.
"Co jste chtěl?"
"Je tu Rochefort, má pro vás vzkaz od kardinála."
"At jde dál."

"Athosi, věděl jsi , že kapitán má tetování?"
"Hm..."Athos si čistil nehty nožem.
"Vypadá jako nějaký erb..."
"..."
"Byl tam plášt. Štít. Koruna. Kříž. Klobouk...a nějaká slova."
"Slova?"
"Už nevím jaká."
Athos zamrkal a najednou začal smát.
"Ultima ratio regum,že?"
"Jo."
"Víš čí je?"
"Ne."
"Kardinála."

Vyjdu rozvrzanou brankou a zamířím vzhůru. Cesta je rozbitá, vydrolené kameny ujíždí pod sešlapanou podrážkou. Lem sukně umetá prach.
Dům, který přežil. Zůstal sám. Se sklopenou hlavou vzpomíná na lepší časy. Tvář mu hyzdí široká prasklina. Od teď až na věky.
Terasovitá pole stoupají k nebi. Patro nad patrem ukrajuje z kopce hladová sousta. Zelené stvoly šeptají.
Výhled na zasněžené hory. Obraz se tetelí v horkém vzduchu. Okraje se rozostřují a mizí v opálovém oparu.
Shelter na rozcestí. Špinavé děti. Pověšené prádlo.
Starý strom rozevírá zelenou korunu. Vitá mě zpátky.

Klidně bych mohla zavřít oči. Domů dojdu i bez nápovědy.

Jeho první reakce bylo utéct zadem a nechat herce, ať se s tím nějak poperou. Bylo jedno, že válka už dávno skončila - policie na představení nevěštila nic dobrého.
Dupnutí, a před dveřmi vyrostla hliněná zeď. Byl v pasti.
Velitelka se rozvalila v první řadě, z kapsy vytáhla balíček ohnivých křupek, a důrazně pokynula rukou. “Pokračujte…”
Zvládli sotva deset řádku, něž je zastavila.
“Hrajete to moc při zemi. Z prince Zuka by ty pubertální emoce měly odkapávat.”
“A vy jste jeho veličenstvo někdy viděla ?” zeptal se nervózně jeden z herců.
“To zrovna ne,” usmála se kapitánka Beifong: “ale jsem docela odborník.”

S každým dnem si lidé všímají více nápověd k tomu, že naše realita je pouze simulace. Třeba problematika rychlosti světla. Úkolem programátora bylo, abychom si nikdy neuvědomili, že náš server má limity a za jejich hranicemi nemůže zobrazovat svět, jelikož rychlost čtení a zápisu změn na disku nebo kapacita disku je omezená. Řešením bylo omezit maximální rychlost pohybu. Pokud toho nebude dost, existuje záložní mechanismus, a to rozšiřování vesmíru, které zajistí, že i když se nám povede vyvinout technologii, která umožní dosažení limitů aparátní schopnosti, náš cíl se bude vzdalovat a nebude se muset zobrazovat nic za hranicí lokálního shluku.

Jednou se Pažout rozhodl, že napíše drabble, ale neuměl moc pravopis (a Horáček jen o chlup líp), takže ho dal přečíst Šebestové, jenže Šebestová řekla, Pažoute, to je učiněná hrůza, tady máš ypsilon, neumíš vyjmenovaná slova, sem patří měkké, neumíš shodu, tady čárka, tady ne, až se Pažout naštval a povídal, Šebestová, nech si ty nápovědy, jsem chytrej dost, opravím si to sám, jenomže když zůstal se sluchátkem, řekl, oprav mi to ty, ale sluchátko se zachechtalo a řeklo, poslechni si tohle, a pak se ozvalo Pažoutovým hlasem, jsem chytrej dost, opravím si to sám. Takže ani náhodou, uzavřelo sluchátko.

„Hagride, vzhledem k tvé dočasné indispozici pomoc potřebuješ. Trvám na tom.“ Ředitelka McGonagallová položila rázně na stůl hromádku pergamenů na znamení, že rozhodnutí je definitivní a rozhovor u konce.

Pro prvňáky na nádraží šel s Hagridem školník Filch. Rázoval dlouhými kroky a bylo vidět, že svůj úkol bere s náležitou vážností: „Pamatuješ, že máš stát až u lokomotivy? Nezapomněl sis skládací schůdky? Kouzlo sonorus umíš? Klíč od loděnice v Prasinkách máš? A…“
Hagridovi, který vedle něj klusal celý rudý, konečně došla trpělivost. „Zatraceně!!! Esli hned nezavřeš tu klapačku, hodím tě do jezera. Máš mi pomáhat, protože sem malej, ne blbej!“

Stáli před obří domorodou maskou, jejíž prázdné kamenné oči, nos a ústa čněli nad skupinkou dobrodruhů.

Mezi nimi a maskou zela průrva. Kdesi tam dolu zurčel potok.

Co teď? To se všem hodilo hlavou. Odpověď nepřicházela.

Na skále, kterou míjeli si někdo všiml vytesanou kytku. V této pustině nanejvýš podivné, ale pramálo užitečné.

Ekon vzal zlostně šutr velký jako hlava do obou rukou a mrštil jej po tváři. Balvan prolétl pravou nosní dírkou nezlomného domorodce a s duněním se kutálel do hlubin.

Najednou vevnitř něco cvaklo, zachrčelo a krátce nato se namísto jazyka z úst vysunulo schodiště překlenuvši chybějící úsek.