DMD č. 15 pro 15. 4. 2024. Téma: Nápověda

"Veverka v pohorkách pro Laminovaného lumíka. Naše slečna Fred uklouzla, opakuji, naše slečna Fred ukouzla."
...
"Cože?"
"Jak cože? Čemu na tom nerozumíš, Lumíku?"
Prskání rádia přerušuje šustění, rány a nadávky ve čtyřech jazycích.
"Já... ztratil příručku."
...
"Hansi?" ozve se unisono.
"Ale pánofé, to nemyslíte fášně!"
"Jestli si budeme muset udělat nové kódy, budeš namydlenej."
Odmítavé ticho.
"Víme, jak dlouho ti trvalo sehnat tyhle. A to nachlazení sis léčil měsíc."
...
"No tak, aspoň naznač..."
"Toprá, jednu nápofědu."
"Díky, Hansi."
"Ale toto si nesfykejte, uš takhle ta fálka připomíná cholubník."
"Jistě Hansi."
"Máš to u mně, Hansi."
"Já fim. Tak poslouchejte, fy..."

"Zkusím to s raciem," řekl si mozek a zasadil myšlenky. Děti byly nemocný, ty taky, furt se někam honíš, v noci nespíš a vůbec, ani po stěhování ses ještě úplně nevzpamatovala... vida nulový účinek nasadil těžší kalibr v podobě málem způsobené autonehody. Nic, ta holka je snad úplně blbá. A už zase někam jede, je tohle možný? Tak pořádnou bolest hlavy, šup. Ať se aspoň vyspí. Do toho zase hodilo vidle dítě číslo 2, s tím nepočítal. Došly mu nápady.
"Dělej s tím něco," sepjal neurony směrem k zhuntované tělesné schránce, která ochotně poslechla a obratem si zablokovala krční páteř.

„…byl to úplně cizí chlap!“ rozesmál se nakažlivým smíchem, který mě tradičně zabolel v oblasti hrudní.
Papíry ležely na stole už dvě hodiny bez povšimnutí a večer značně pokročil. Tenhle měsíc potřetí – nejdřív práce, pak pití a klábosení… A já se v tom beznadějně plácal.
Tak rád bych věřil, že nejde jen o deadline… Jenže k tomu mi nedal jediný důvod.
„Jestli nepoklušu, ujede mi poslední vlak,“ začal vstávat.
„Tak… utíkej.“ Chabě jsem se usmál.
„Tak jo.“

U dveří se otočil.
„To… měla být nápověda, víš?“ hlesnul.
„C-co?“
„Že… můžu neklusat.“
„Aha.“

Chvíli jsem zkoprněle zíral… a pak ho políbil.

Detektiv Jackson hledal cokoliv co by mu pomohlo vyřešit vraždu mladé ženy. ,,Našel si něco?" zeptal se svého společníka Jima.
,,Ani drobeček chleba, Kiro. Byla čistotná, všude je čisto. Moc se v tom nechci hrabat, aby mě pak v noci nenaháněla, že jsem tu udělal nepořádek." uchychtl se Jimmy.
,,Je mrtvá."
,,Co víš, třeba se z ní stane zombie." řekl a obejmul Kira kolem pasu. Oba se v tu chvíli smáli.
,,Jimme, tohle si nech na jindy. Řešíme tu případ....Chtělo by to nápovědu."
,,Myslíš snad, že ti spadne papírek do rukou?“ Jim do něj štouchnul, ten papírek vážně spadl.

„Ollien tvoří…“ soukal ze sebe korunní princ Soleen.
Šestnáct provincií, nesl se učebnou šepot.
Učitel se zamračil na mladšího prince, který se skláněl nad tabulkou a procvičoval si psaní. Ještě nebyl ve věku, kdy by se měl zapojovat do hodin politiky.
„Šestnáct provincií. Každá má správce, který udržuje záznamy…“
Vybírá daně… zašeptal někdo.
Fanred, bratranec princů, zadusil smích.
„Pokračuj, Urozený Fanrede,“ zabručel učitel. „Další povinnosti správce?“
Předsedá provinčnímu Tribunálu…
Učitel si promnul kořen nosu. „Můj princi,“ obrátil se k neviňátku v rohu, „připojíš se k nám? Protože jinak budu muset zavolat kněze, aby vyhnal ducha, který nám tu zřejmě straší.“

Zap měl pár minut, než systém rozpozná, že se do něj někdo snaží vlámat, a spustí poplach. Zasunul konektor do jedné zdířek na páteři a zavřel oči. Pod víčky se mu rozběhl kód. Někde v něm by snad měla být aktualizace k systému, které mu nainstalovali do hlavy, a který teď vypadával a zasekával se pokaždé, když moc dlouho přemýšlel.
Konečně. Zachytil řádek symbolů a přitáhl ho k sobě.
Pípnutí. Na okraji zorného pole se mu zjevila malá postavička.
“Vypadá to, že se snažíte nahackovat do imperiální sítě,” řekl Clipy, nápovědní droid: “Jste si jistý, že je to dobrý nápad?”

"Ty jsi normálně magor!" Pedro se krčil za terénní vlnou a přežívající vegetací a u toho sledoval Crevana, který přes puškohled sledoval cíl.
"Jaký máme poslání?!"
"Chránit poutníky, ale můžu tě upozornit na to, že jsme tu dva a ty jsi zraněný?"
"Můžeš..."
"Stejně mi to nebude co platný, že?"
"Ne. Pojď sem,"podal mu dalekohled."Odečítej."
"Kurva." Pedro se přesto přesunul vedle Crevana a začal mu načítat cíle. Skupinka se chystala zaútočit na konvoj červeného kříže co projíždel údolím.
"Cíl jedna. Turban, dvěstě metrů, vítr..."
Nádech.
Zadržet dech.
Puška štěkla.
A znovu.
Templáři chrání poutníky.
Tehdy i teď.
Pořád.

Postávala jsem u okna jako každé ráno. Hlavou se mi honilo nespočet myšlenek a já nevěděla, kde začít. Má mysl se neustále vracela k úsměvu onoho chlapce a jeho zeleným očím.
Je to už více než dva roky a já vím, že jsem se zamilovala. Jenže jak mu to říct?
Den ode dne mu ukazuji kousek svých pocitu k němu. Od jednoslovného pozdravu jsme se dostali až k objetím, ale i dlouhým konverzacím.
Převážně je to iniciativa z mé strany, ale asi něco tuší. Přeci jen jsem jediná skautka, která ho objímá. I tak vím, že mu to musím říct.

Na bývalé podnikové chatě pro členy ROH se od 70. let nezměnilo vůbec nic, snad i ten toaleťák byl věrně původní. Zima, vlhko, studené peřiny a ke snídani dvě papriky a plátky eidamu. Ale taky to bylo místo, kde majitelé byli milí, příroda pod oknem a na Popovu skálu parádní výlet.
Na Popovce jsme se nechali vyfotit. Já a můj muž. V objetí stejně pevném jako ta skála. Fotku jsme poslali S., aby věděl, že jsme spolu a je nám dobře. Nebyla to nápověda, prostě jsme ho postavili před hotovou věc. Nepochopil to. A nejspíš to tak úplně nechápe doteď.

Krčil se v rohu jeskyně, studená skála ho chladila do zad. Na lesklou přilbu dopadaly ledové kapky. Meč v pravici schlíple visel. Tolik hlav, a hrozně jim smrdělo z pusy. Nečistily si zuby.
„Všechny tesáky ti vypadají!“
Stalo se. Kolozubá saň se přihlouple usmála a zašišlala. „Já mám špenát s krupičovou kaší móc ráda.“
Kluk se rozkašlal.
„Gupto, otevři pusu,“ maminka ho nazdvihla do sedu a do pusy mu strčila lžičku se sirupem. Polkl hořkosladký Robitussin a svalil se zpátky na polštář.
Krásná paní se stříbrnými vlasy se pousmála.
„Jsi moc statečný, chlapče. Doprovodím tě a budu nablízku, kdybys potřeboval.“