DMD č. 15 pro 15. 4. 2024. Téma: Nápověda

Chytrému napověz. Klidím se z doslechu. Roman nepotřebuje nakopnout.
Opřu se o umyvadlo. Tady, sama, si dovolím myslet na Adama. Přitisknu čelo k chladivému zrcadlu a zavřu oči.
Když je otevřu, nejsem tady sama.
Vypadá jako Adam. Může být kdokoli. Cokoli. Sáhnu za sebe. Neodvažuji se spustit z něj oči. Nenahmátnu nic. V zrcadle se moje prsty proplétají s jeho.
Vztekle otřu slzu.
Pronesu: „Ukaž mi svou pravou podobu.“ Slova mně rezonují v lebce. Nepříjemné, ale aspoň poznám, kdy formule fungují.
Pořád je to Adam. „Hledám tě celé ráno,“ řekne. Vypadá příšerně. Kruhy pod očima. Pobledlá kůže. Varování ve tváři.

Evžen strhne kus závěsu, spolu s Bořkem zakryjí mrtvé tělo. Přitom si všimne zvláštních run, které má Elvíra nakreslené na dlaních. Překvapeně přemýšlí, jestli je možné, že by jeho náhlé podezření bylo správné.
Kaček s Velenínským na sebe ještě pořád syčí jak podrážděné kobry, ale pomalu začínají obracet pozornost k oběma liškomágům: „Je tu ještě třetí možnost.“
„Sklapněte už konečně!“ zakřikne je Evžen. „To jste si ničeho nevšimli?“
Muži skutečně zmlknou a užasle se rozhlížejí kolem sebe.
Bořek zprvu neví, po čem se dívat. Vtom si to uvědomí: ticho. Útoky přestaly. Figuríny bezvládně popadaly, magicky vdechnutý život z nich vyprchal.

Přijde blondýnka na čerpací stanici a říká obsluze: „Prosím vás, já jsem si zabouchla v autě klíčky, mohl byste mi poradit?“
Čerpadlář jí vysvětlí jak vyháčkovat zámek, i drátek jí půjčí. Slečna poděkuje a odejde. Za chvíli přijde další zákazník a může se umlátit smíchy. Čerpadlář se ptá, co tak zábavného viděl.
Zákazník: „Víte, venku stojí u auta blondýnka a drátkem se snaží vyháčkovat zámek od auta.“
Čerpadlář na to: „A co je na tom k smíchu, sám jsem jí to poradil.“
Chlap odpoví: „Jen to, že v autě sedí druhá a napovídá jí: Ještě trošku doleva, ještě trošku doleva...“

Jindřišku probudil hlad. Koukla na mobil. Tři hodiny. Pokoj se koupal v denním jasu, vedle ní oddechoval Jousef a na gauči pochrupovali dva psi. Podívala se na displej, projela hotelovou nabídku a objednala dva obědy.
“Výborně jsi to vymyslela,” pochválil ji Jousef. “Už dlouho mi nikdo nedonesl jídlo až do postele!”
V té chvíli mu na peřině přistálo i něco dalšího. Házecí kroužek. Vedle něj druhý. Zpoza pelesti se na něj zubily rozesmáté psí obličeje.
“To víte, že půjdeme ven,” slíbila Jindřiška.
Jousef neodpovídal. Koukal na dva kroužky a uvědomil si, jaký měl vlastně být cíl tohoto výletu.
Je čas.