Sherlock BBC

všichni spí
"Já se bojím," zavřískne děvčátko a klopýtá a klopýtá, protože podlaha se hýbe a letadlo spadne a kde je ten pán na telefonu?
sama

Eurus sledovala staršího bratra.
Její výraz byl klidný, bez emocí - snad jen se špetkou profesionální zvědavosti.
pevně sevře telefon a čeká
"Čas běží," poznamenala.
ale už nemůže
letadlo padá
"Nejsi sama," řekl Sherlock a objal ji.

její pád zdrží bratrovy ruce
na okamžik se cítí bezpečně. téměř... lidsky

"Jsem tu," řekl.
ale proklouzne a vznáší se pryč, tentokrát bez letadla, bez spících lidí - iluze naděje na nesamotu
i bez osamělosti
Zvuk houslí.
pozvedne smyčec

Nejprve
vztek
"SHERLOCKU HOLMESI! NEMÁM TUŠENÍ, CO JE TO V TÉ VANĚ, ALE ZA PĚT MINUT TO TAM NEBUDE!"
Zmizelo to za dva dny. Když John usoudil, že hrdost není nutnost.
a odevzdanost
John nehnutě zíral.
Hlava také.
"Sherlocku?"
Detektiv ani nevzhlédl od mikroskopu.
"Hm?"
Dveře lednice se zase zavřely.
"Proč... Ale nic," povzdechl si rezignovaně a vyhodil zbytky číny do koše.
Nějak tušil, že už nebude mít chuť.
pochopení
Housle vrzaly bez přestání několik hodin.
Doktor ráno vstával do práce.
Mlčel.
a potom...
"Tohle je šílenost," řekl John se smíchem.
"Jdeme do toho?"
Ruka v ruce.
"Že se ptáš!"

Mycroft dokázal svléknout rybářský převlek, odstranit nalepené vlasy a vousy a obléknout se do svých šatů (Proč měl v Sherinffordu uložený oblek?) během sedmi minut a osmnácti vteřin, které uběhly dřív než Sherlock došel k Eurusině cele.
John nerozeznal lidské kosti od psích.
Sherlock nepoznal sklo od vzduchu!
Nikdo nedokáže takhle dobře manipulovat s lidskou myslí.
Vrtalo mu to hlavou. V pravém slova smyslu. Jako ocelový šroub se to zavrtávalo do mozku.
Chtěl odpověď.
Téměř litoval, že ji nakonec dostal. Bylo jedno, že popřela vše, čemu do té doby věřil. Ale o Rosie se bál. Nějak mu přirostla k srdci.

Absolutně to nedávalo smysl.
"...a ten případ v Himalájích! Přesně jeho styl." Popadl do rukou štos papírů ležících na stole a strčil jí je až pod nos.
Sally bezděčně ustoupila.
"Phillipe, uplynul rok. Kdyby pošuk- kdyby byl Holmes stále naživu, už..."
"Nedokončil svou misi!"
"Misi." Zopakovala nevěřícně. Rozhlédla se. Špína. Papíry. Hrnky od kávy.
Co by viděl Sherlock? Posedlost.
(A její kolena, už dlouho v perfektním stavu.)
Zahnala tu myšlenku.
"Vysvětli mi, proč tohle děláš," řekla unaveně. "Proč se nevrátíš do práce?"
"Existují dvě možnosti. Buď přežil... nebo jsme ho zabili."
Chvíli bylo ticho.
"Ne," řekla.
(Jeho pohledu se vyhnula.)

„Jenom bych rád věděl, bratře můj, proč se opět tak lehkovážně snažíš ohrozit své schopnosti bezhlavým užíváním drog.“ Mycroft se tvářil jako nadmutý holub. Nic nového.
„Sherlocku! Proč vyrýváš do mé podlahy šachovnici?!“ Paní Hudsonová nad ním stála rozkročená jako bohyně pomsty. Zřejmě nikdy nehrála šachy s figurami v životní velikosti. Na stůl se pochopitelně nevejdou.
„Víš... pořád si opakuji, že se mi nesnažíš záměrně ublížit. Že si jen neuvědomuješ, jak na mě působí tvoje slova. Je to tak?“ pípla nesměle Molly.
Nevěděl.
...
„Já se radši na nic neptám!“ John zakroutil hlavou. A pousmál se.
Sherlock ho za to miloval.

„Johne, já to nechápu!“ vztekal se.
Watson si povzdechl.
„Tohle všechno jsou makovice. A když se rozhlédneš,“ popošel a něco utrhl, „někde tady uvidíš ještě nerozvinutý vlčí mák.“
„A potom? Co lidi dělají potom?“
„Rozevřou lístky a zjistí barvu květu. Prý červená znamená láska, růžová přátelství, bílá svatba,“ vysvětlil a vzdálil se.
Sherlock odstranil zelenou schránku. „Červená. A dál?“
„Spočítej listy. A tolik kroků popojdi směrem, kterým rostou. Na koho narazíš, s tím věštbu naplníš.“
Holmes udělal pět kroků vpravo, když narazil do zad Johna. Podíval se na mák, na Johna, na mák…
„Myslím, že lidské zvyky nefungují.“
„Moje řeč.“

"Odvykačka?! Zase?"
Nevěřícnost. Pohrdání. Arogance, na kterou zhroucený, špinavý teenager neměl právo.
Mycroft unaveně kývl na podřízené. Věděl, co bude.
(Odmítavost, rudé otisky na zápěstí, protože po dobrém to nejde a křik a mlčení a únava, beznaděj a trucování a výsměch a to nejhorší: "Ano, mami, Sherlock je v pořádku.")
Tentokrát trvalo měsíc, než utekl.
Den, než ho našel.
"Neunavuje tě tenhle nekonečný kruh?! Skončí stejně, jako ty předchozí - nikdy! Klidně mě nech-!"
Mycroft se napřáhl. Ztuhl. On by nikdy... Nejistě svěsil třesoucí se ruku.
Dva páry šokovaných modrých očí se setkaly.
Ticho.
Sherlock dobrovolně vstal.
(Utekl za dva měsíce.)

Sherlock žil uzavřen v rovnováze světa, kterým se obklopil. Dokázal eliminovat vše, co by ji mohlo narušit. Pěstoval si pečlivou harmonii vzájemně protikladných vlivů. Bojoval se zločinem, ale necítil k němu nenávist, zachraňovat lidem životy, přestože mu byli zcela lhostejní. Věděl, za co ho považují, a souhlasil s nimi. Neměl vůli ani možnost to měnit.
Vysoce funkční sociopat.
Pak se objevil John Watson.
Zničil harmonii.
Narušil systém.
Jenomže Sherlockův svět místo, aby se zhroutil, zapadl sám do sebe jako ozubená kola. Rozpohyboval se. Kdyby to v kontextu metafory stroje nebylo naprosto nesmyslné, možná by Sherlock dokonce i řekl, že ožil.

Tváříš se šokovaně a...
(A všichni věří, že člověk jako ty se dopustí nedbalosti náhodného těhotenství.)
Díváš se na ni a vidíš naději. Budoucnost. Zázrak.
Vidíš Rosamund Mary Watson, dceru jiné Rosamund, která chtěla být Mary Watson. Opakuješ to jméno dokola a dokola a až teď, když ho nosí někdo, komu právem náleží, kdo jej učinil skutečným, poprvé doopravdy cítíš, že ty sama, Mary Watson, máš právo existovat. Že Rosamund znovu existuje - ale bez tvých skvrn.
Dala ti život stejně, jako ty jí a jsi sobecký člověk, víš to, ale přesto - jsi téměř šťastná. John taky.
A to je hlavní.

Alici Nině Campbell poprvé skončil svět ve čtyřech letech. Tatínek říkal, ať si uklízí hračky a ona… možná proto odešel. Allie neposlouchala. Ale Nina bude, bude!
Nina se poprvé zamilovala ve čtrnácti. Nešťastně. Patnácté narozeniny slavila Theresa.
Hannah se narodila, když špionka Theresa stiskla spoušť a… její svět nebyl jediným končícím. Hannah zemřela při zjištění, že jméno smýt může, ale krev a vědomí, že zvolila špatnou stranu, nikoliv.
Eleanor svou existenci nenáviděla.
„Dejte mi šanci, pane,“ prosila muže s deštníkem. „Pokusit se… odčinit...“
Prohlížel si ji.
„Kdo jste?“
„Záleží na tom, jestli mě berete,“ řekla.
Pozvedl obočí.
„Když ano?“
„Anthea.“