Sherlock BBC

„Rosamund Mary Watsonová!“
„Tati, není to tak, jak to vypadá!“ vyhrkla pohledná blonďatá dívka a vyskočila ze židle.
„Není to tak, jak to vypadá?! Vloupala ses do něčího bytu!“ zakřičel John v obličeji rudý vzteky.
Rosie si znovu sedla a povzdechla si: „Tati, nemusíš z toho dělat drama. Prostě jsem si chtěla vyřídit účty s jedním klukem. Bohužel jeho rodiče byli neplánovaně doma. Děláš, jako kdyby ses ty nikdy nikam nevloupal.“
John se otočil na svého přítele, který celou scénu sledoval ode dveří, a řekl: „Vidím v ní Mary i sebe, ale stejně mi přijde, že nejvíc je po tobě.“

"No a ta slečna, která bydlela ve vedlejším domě asi před rokem, ta se potom odstěhovala do Ameriky. Myslela si, že se tam uchytí jako herečka na Brodwayi. Ale slyšela jsem, že jí první konkurz nevyšel, tak začala pracovat v kavárně. No a nedařilo se jí ani potom. Myslela si, kdovíjaké tam neudělá terno a sotva tam s tim mizerným platem vyžije. Chudák holka. Jak by jí bylo lépe tady," lamentovala paní Hudsonová, zatímco chystala nádobí.
John se nuceně usmál: "Ehm, paní Hudsonová, bude už ten čaj?"
Stařenka energicky zvedla obrovský tác a podala ho Watsonovi.
"Naposledy! Nejsem vaše hospodyně!"

John si jako každé ráno vařil čaj. Když ho poté naléval, spočinul mu zrak na uraženém rohu skříňky. Napadalo ho nejméně devět různých způsobů, jak se to mohlo stát.
Zamyslel se.
Z přemýšlení ho vytrhla až štiplavá horkost, když přelil hrnek a polil si ruku. Pomalu odložil nádobí a začal si ruku chladit pod tekoucí vodou.
Stejně to skoro necítil.
Všechno se od toho dne odehrávalo v mlze. Nic nemělo jasné obrysy.
Jediná nezpochybnitelná věc byla ta tupá bolest v hrudi.
Sesunul se na zem. Nebyl ani schopný se rozbrečet.
„Prosím. Nebuď mrtvý.“
Modlil se, aby jeho prosbu někdo vyslyšel.

„Takový luxus?“ podivil se John když se usazoval do kožené sedačky. Letuška okamžitě přispěchala nabídnout mu šampaňské, se zdvořilým úsměvem jej odmítl.
„Mycroft má na tomhle případu zvláštní zájem,“ pokrčil Sherlock rameny. Chvíli to vypadalo, že by po dobu letu raději zůstal stát, ale nakonec si také sedl naproti svého společníka. I za ním přiběhla žena s nabídkou šampaňského zdarma. Narozdíl od Johna přijal. „Řekl bych, že mě tímhle "rozmazlováním" chce motivovat k brzkému vyřešení,“ ušklíbl se trochu a upil svého vína.
„O co se vlastně jedná?“
Namísto odpovědi mu byla předložena tlustá složka nadepsaná všem dobře známým písmenem F.

Holčička vařečkou urputně mlátila do provizorního bubínku z hrnce. Její chůva – jindy známá jako nejslavnější detektiv na světě – nadšeně vrzala na housle.
„Co to má ksakru být?! Sousedka volala, že se ozývají divné zvuky…“
John.
Smyčec utichl.
„Hodina válečné strategie,“ pravil Sherlock s pečlivě nastudovaným arogantním výrazem člověka, který ví, že vaří z vody, nicméně je v tom umění dostatečně zběhlý, aby věděl, že mu to projde.
„Jak zavraždit moje ušní bubínky?“ zeptal se pochybovačně John.
„…takže se můžeš vrátit na to rande.“
Vteřina váhání.
„Stejně by to nefungovalo,“ zabručel doktor a přisedl si.
Sherlock se spokojeně usmál.
Takhle, Rosie.

Dostalo ho to k doktorce. Způsobilo mu to problémy s nohou, neklidný spánek a zmatenou mysli. Dostalo ho to do stavu, kdy netušil, co si počít s vlastním životem, jak se vyrovnat s obrazy. Jak se vyrovnat sám se sebou.
A pak, když už cítil, že má poklidný život na dosah, že už bude mít od všeho nebezpečného pokoj, se mu musel dostat do života on.
Podivný člověk, co chodil do márnice, v obývacím pokoji měl lebku přítele, v kuchyni chemické nádobí.
Netušil, proč se s ním nastěhoval do společného bytu.
Netušil, proč přijal jeho nabídku.
Ale nedokázal ji odmítnout.