DMD č. 18. pro 18. 4. 2025. Téma: Fosílie

"Co jste našli?" Carter slyšel to pozdvižení už z dálky. To nikdy nevěštilo nic dobrýho.
"Nevíme, šéfe," řekl Orson. "Vypadá to jako člověk, ale-"
Carter přišel blíž a chvíli pozoroval, jak očišťují obří fosílii. Orson měl pravdu. Bylo to podobný člověku. Ale jenom částečně.
Všude kolem něj se ozýval rozjařený šepot.
"Co to sakra je?"
"Má to vůbec nohy?"
"Ty vole, to je snad m-"
"To stačí, "Carter je rázně přerušil. Pak si vzal Orsona stranou a podíval se mu vážně do očí. "Víte, co dělat," řekl.
"Ale šéfe-"
"Zničte to a zapomeňte, že jste něco viděli. Stejně jako vždycky."

Dívka se poprvé podívala na zeď tunelu za Hubertem.
"Co to je?"
Hubert nic neříkal. Šla si to tedy prohlédnout zblízka. Světlo bylo v této části velmi slabé, ale jakmile po šedé vystouplině přejela prsty, okamžitě poznala, o co se jedná. Spirála s pravidelnými vroubky. Zkamenělá ulita.
"Co to tu dělá?"
"Polož na ni ruku." odpověděl klidně Hubert, poté dal svoji ruku na její a pronesl: "Až se klec odemkne."
V chvíli se Helze před očima zamlžilo. Chvíli nic neviděla ani necítila, a pak najednou byli úplně jinde. Byli ve sklepě a před nimi stál stolek s rozehranou šachovou partií.

Kvílení.
Tentokrát to není ani Ufňukaná Uršula, ani Mary Sue chudinka. Je to, pouze a jedině, nová příchozí.
„Nefunguje mi ajfooooun!“ štká. „Jak mám poslouchat podkásty?“
„Ani hudbu si nepustíš,“ upozorňuje Gwen.
„Mizérie. Občas trpím, že mi nejede MPtrojka,“ povzdychne si San.
„Discmana jsem ani nezkoušela,“ pokrčí rameny Gwen, „ten je jasnej.“
„Můj starej soňák jede. Magič taky,“ vytáhnu dotyčný předmět.
„Akorát tenhle má rozbitý přetáčení. Chceš hudbu?“ podám Mařence kazetu a tužku. „Druhá strana je lepší. Přetáčej.“
„Cože?“ kouká, jako by viděla latimérii. Podivnou.
Tak kazetu radši přetočím sama.
„Pojďte, holky, vohulíme to.“
We will, we will rock you!

Odložila pomačkaný dopis a pomalu vydechla. Zprávy z domova četla v poslední době s těžkým srdcem.
Oči sledovaly bílé skořápky uvězněné v kameni, než se vrátily ke stolku. Omočila brk, ale ruka se znovu zastavila.
Sluch ji přes pokročilý věk nezradil. Obzvlášť zde v horách měla pocit, že slyší i vlčí kroky na lesních stezkách.
Kroky lidské nepřekvapily, snad jen, že byly dvojí.
"Èume?" předešla jeho pozdrav, "máš nového posluchače?"
"Ne, paní," usmál se, "pan Loìs přišel za vámi."
"Za mnou? Nejsem královna Alienòr, aby se na mě chodili dívat jako na památku dějin," smála se. "Ale jestli umí číst..."

Maskovaný muž vyskočil na koně a uháněl od kláštera. Ta helma ho už vážně štvala. Byla to úplná vykopávka, nepohodlná, trochu rezavá a podivně páchla. Byl rád, že si ji už mohl strhnout. Alespoň mu dobře zakryla obličej a zvládl na ni svést svou špatnou češtinu. Už tak mu dalo pořádnou práci se naučit vyslovit Krlec. Ti Češi mají hrozně složitá jména.
Pak začal plánovat. Mnich prý bude mít listinu hotovou do tří dnů. Pak ji stačí dostat do dvorního archivu a později ji králi podstrčit. Karel samozřejmě potrestá Krlce a jeho majetek časem skončí v rukou rádců a družiny.

Sem tam vidíte někoho jak se nemůže pohnout z místa. A víte, že vědí, že se na svejch místech zasekli už nafurt. Trochu je litujete, ale stejně si řeknete, že si za to můžou sami. Protože kdyby ne, tak byste do toho jednou mohli spadnout i vy.
A vy jste přesvědčený, že vám se to nestane. Jenže pak přijdou okolnosti. Jeden blbej poryv větru. Pitomej strom na pitomym místě. Zasraná pryskyřice!
***
“Já jsem ti přinesl dárek,” řekl chlapec stydlivě.
Děvče nedočkavě otevřelo krabičku a vytáhlo přívěsek na zlatém řetízku.
“Pavouk v jantaru?” vyjekla nadšeně. “Toho jsem vždycky chtěla!”
~~~ Happy end ~~~

Říká se, že Křída je měkká a nevyroste na ní pořádná čarodějka. Jenže Křída má pod tenkou měkkou slupkou sedimentů jádro z pazourku.
Ležela ve svahu pod pahorkem a myslela na nekonečná zelená údolí protkaná modrými stužkami řek, posetá bílými obláčky ovcí. Propletené kořeny stromů. Klidná, ale nezlomná síla místních obyvatel.
Od potulných učitelů se dozvěděla, že vápence vznikají nahromaděním skořápek a ulit měkkýšů. Fosílie zkoušela si na jazyku cizí slovo.
Z rozjímání ji vytrhl povyk na úpatí pahorku. Ještě se nezvedla, jen nastražila uši.
„Zavolejte Velkého chlapa!“ ozvalo se.
Tonička si z povzdechem sedla. Ten tón nevěstil nic dobrého.

Plukovník byl pozůstatkem minulých dob. Vrstva za vrstvou se v něm ukládaly jednotlivé generace a jejich představy. Mnohému díky tomu rozuměl lépe a mnohému díky tomu nerozuměl vůbec. Třeba mužům bez kníra. Nebo dívčím školám. V životě už viděl všechno vyjma toho, co teprve bude a i na to už měl nejspíš názor. Nepřekvapilo ho tedy, že rostlina se pokouší mluvit, však báby mluvily s rostlinami pořád, překvapilo ho však, že se pokouší mluvit s ním. Přemítal, jestli z něj stáří už nadobro vysvléklo mužství, zda v něm rostlina vidí jen další bábu. Měl jí to upřímně řečeno za zlé.

“Bandito! To budeš chtít vidět!”
“Hned tam budu!” Odeslal zprávu pro dcery - v Austrálii zrovna svítalo - a vylezl ze stanu.
V táboře bylo podivné ticho. Obvykle tu pořád někdo pobíhal, fotil, sepisoval zprávy, nebo aspoň nosil vodu, ale teď se snad všichni sešli v jednom výkopu.
“Tak co tu máme?”
“Tohle jsme našli hned pod tou vrstvou s uranem…” zašeptala Banditova asistentka - mladá kokršpanělka na své první výpravě po škole - a ustoupila stranou.
Nejdřív si myslel, že je to opice. Jenže…
“Co to sakra…”
Opice nenosí oblečení. Ani hodinky. Nebo vojenské známky.
Obzvášť ne ty tři sta tisíc let staré.

"Byl jsi u toho, když jsem budoval svět?"
Jak dlouho už se lidé hádají o to, jak stará naše planeta vlastně je?
Jak dlouho ještě budeme jeden druhého utloukat vírou v to, že se všechno postupně vyvinulo, nebo v to, že všechno bylo diskrétně stvořeno?
Kdy nám přestane hlavou hlodat myšlenka, jestli 'sedm dní' bylo opravdu 7x24h, nebo třeba sedm let, sedm tisíciletí, sedm věků?
Kdy se přestaneme dohadovat, zda dinosauři byli Stvořitelova chyba 'napravená' potopou?
Kdy přijmeme, že všechny tyhle otázky jsou vlastně podružné?
Budou dostatečně důležité, abychom je jednou na věčnosti položili Tomu, kdo má odpovědi?