DMD č. 18. pro 18. 4. 2025. Téma: Fosílie

Stalo sa to dávno, pradávno. Tak dávno, že sa to dostalo do ríše legiend, a len pozvoľne, ako fosília vynorujúca sa zo zeme, sa mýtus darilo oprašovať od nánosu povedačiek, domnienok, fantastických faktov a neoveriteľných, avšak zaručených právd.

Jediné, na čom sa archivári a bádatelia zhodli, bolo, že Orb zázrakov skutočne existoval. To, či bol skutočne čarovný, a jak presne, bolo predmetom vášnivých diskusií.

Najfantastickejšia teória tvrdila, že Orb dokáže plniť priania.
Skutočne, rod Jányov, držiteľov Orbu, zažil zázrakov požehnane.
Víťazstvá, úteky so šťastím, diplomatické úspechy, nepravdepodobné výhry...

Avšak jedného dňa Orb zmizol.

A moc a sláva Jányov začala upadať.

Tři lovci se krčili pod převislými větvemi, obrostlými vlhkým lišejníkem. Ani nedýchali. Prošedivělý muž s kožešinovou čapkou naznačoval svým druhům: pomalu ustupujme! Nejmladší, skoro ještě kluk, křečovitě svíral balíček smotané sítě.
Chtěl náčelníka poslechnout, ale nemohl odtrhnout ohromené oči od výjevu v ranní mlze.
Někdo je v rybolovu předešel.
Mělkou jezerní úžinou, zrudlou lososími hřbety, se brodil obrovský černý tvor. I na čtyřech byl vyšší než oni sami, s malýma ušima a krátkým čenichem skloněným k hladině. Znali jeho jméno, ale neodvažovali se ho vyslovit.
Mladý lovec se snažil zapamatovat každou podrobnost jeho těla.
Později si ho vyřeže z parohu.

Na mobilu mu vyskočila notifikace "Dnesni zpivani na Letne" z matfyzackeho mailinglistu.

"Hm, že bych se tam po letech stavil?" řekl si v duchu.

S klasickým dvouhodinovým zpožděním se tam dohrabal ... na první pohled jedna známá tvář ... u které si už ani nepamatuje jméno.

Od jiné přišla otázka: "A ty ses sem dostal odkud?"

"No přece z mailinglistu."

"Takže bydlíš na 17. listopadu?"

"No, chodil jsem tam aktivně tak 10 let zpátky ... Od té doby sem se tam dostal tak třikrát." V tu chvíli mu došlo, jakej je tu mezi studenty fosil. Všichni staří známí mu už "vymřeli" před lety ...

Tyhle budovy jsou prastaré. Absence komínů vysvětluje, proč byly opuštěné mezi prvními. Jsou v dobrém stavu, ale očividně už dávno prozkoumané. V knihovně se krčí jen zažloutlý rozpadající se slovník plný jakéhosi nábytkového písma a podivný čtverhranný předmět. Jeho plastový povrch je po těch letech lepkavý.
„Co to je?“ dívá se Norman zvědavě.
Calum se ho pokouší otevřít. Dlouho nepoužívané panty skřípavě protestují, pak náhle povolí.
Zvláštní klávesnice? Tmavá plocha?
„Starej počítač.“
„Nehoupej nás. Počítač přece poznám,“ povídá Malcom.
Znají je všichni. Velké skříně šumící v místnosti, které pojídají elektřinu.
„Jakej počítač? Kam tady strkáš děrný štítky?“
Správný otvor nenajdou.

Odtáhl se: „Čekám.“

„Na co?“ nechápal Harry.

„Na vysvětlení. Slíbil jsi mi, že mi konečně vysvětlíš, proč vlastně po tobě ropucha tak intenzivně šla. Nebyl jsi jediný, kdo jí ležel v žaludku, ale k tobě byla nejbrutálnější. Tak proč?“

Harry se podrbal na hlavě.

„Popravdě řečeno, nejsem na to hrdý. Nechal jsem se tehdy unést. Bylo by to šlo řešit efektivněji. Ale víš co? Stálo to za to.“

„Pořád jsi mi ale nevysvětlil, co jsi přesně provedl.“

„Vyzradil jsem utajovanou skutečnost,“ řekl sarkasticky Harry a vyhrnul si rukáv.

Severus se nahnul a četl: „Nemám vykládat, že inspektorka ministerstva je fosílie.“

Peřina těžkne jako sedimentární hornina, vzduch horce hutní, přitom fičí ledový vítr – kdyby tak chtělo zapršet! Třeba bych usnula. Třeba by se mi zase začal zdát sen. Místo toho nehybně ležím pod duchnou a připadám si jako zplocatělý trilobit. Spát, spát, spát…

Barrandovské skály se v podzimním sluníčku bělají nad Vltavou. Ksenije si úzkostně zacloní oči. Kde jenom jsou? Aha, tamhle. Bezpečně daleko od okraje, Nikolaj navíc drží maličkého Nikitu za ruku. Něco kutí u země. Našli…? Ksenije se usmívá, když Nikita vyskočí a rozběhne se od otce – ne ke srázu, ale k ní. Oběma ručkama přitom svírá zkamenělý poklad.

Marek už nespřádá smělé plány proti americkým válečným paličům.
Je mu sedmnáct, naučil se nevybočovat z davu.
Být nejprve platným členem - společnosti, Pionýra, svazu mládeže… aby dostal šanci dosáhnout svých cílů. Maturitního oboru. Zanedlouho snad univerzity.
K pravidlům patří ještě toto: nikdy se neptat na otce…
Je vzorný vnuk i vedoucí pionýrského oddílu.
Stojí před knihovnou v obývacím pokoji a hledá Augustovy Divy prasvěta. Cesta do pravěku je v těch časech vděčným námětem pro víkendovou bojovku…
Odnese si však něco docela jiného.
Léty slisovaný novinový výstřižek, vypadnuvší z nenápadného dívčího románu.
„Hrdinové Sovětského svazu: por. Sochor, Buršík, Tesařík, kpt. Pokorný…“

Slowly, Garak ran a hand along the elongated skull of the Brachiosaurus. "What a surprisingly elegant creature. The neck is particularly impressive."

Julian tried to hide his amusement. "You think so?"

"Oh," Garak chided, gently, "don't give me that look. I'm well aware that humans consider my kind to be - what is the term?" Before Julian could interject, he continued "lizards."

"That isn't what-" Julian stuttered, helplessly looking around for something to distract them both, "I mean, I didn't bring you here to-"

"Such an interesting museum, though." Garak let him stew. "What an interesting idea for a first date."

"Slečno, to musíte do maturity trochu víc zabrat, jestli si myslíte, že vám na vejšce každej bude zobat z ruky jen proto, že jste na gymplu měla z chemie jedničky, tak to se hodně pletete."

"Ale pane učiteli, já jsem myslela, že když půjdu od vás, tak že by si toho tam třeba někdo mohl všimnout, že jsem se jako snažila, víte co..."

"Slečno Štíhalová, to je moc pěkný... Já to vidim, jak se tu... snažíte... Ale už jste přeci jenom, jak to říct. Trochu mimo moji věkovou kategorii?"

"No dovolte?!"

"V kvintě ještě snad. Stáří je subjektivní vjem."

"Kreténe!"

„Podívej se,“ vydechla Edith s náznakem zděšení.
„Tyhle záznamy komunikací s Andrageny se datují až… tři století zpátky!“
Viktor nahlédl do virtuální kartotéky.
„To by ovšem znamenalo, že to, co se stalo, je opravdu důsledkem dlouhého plánování,“ řekl.
„A že ti fosilní dědci z rady jim ještě pomáhali!“ vykřikla pohoršeně Edith.
Viktor mlčky pročítal další záznamy.
„Není to tak černobílé, podle všeho se zdá, že neměli moc na výběr. A Lockwell koneckonců taky ne. Chtěl moc a místo toho dostal kupu problémů. Vlastně mi ho je líto.“
Edith si odfrkla.
„Ještě ho omlouvej…“
Viktor se na ni jen smířlivě usmál.