DMD č. 24. pro 24. 4. 2025. Téma: Nemoc šílených dětí

Antonín si povzdechl. “K první světové se tak jako tak schylovalo. Na druhou stranu, nebýt Marie Terezie, nebyla by povinná školní docházka. A Josef II. zrušil robotu a nevolnictví!”
“K tomu se taky tak jako tak schylovalo,” oponovala Alex. “Jenže degenerace toho rodu prostě byla, to nemůžeš popřít. Ten Karel II. Španělský, o kterém jsem mluvila, nebyl nikdy zcela zdráv. A všichni jeho starší sourozenci zemřeli. Víš proč? Sedm z jeho osmi praprarodičů pocházelo přímo od jediné osoby, od Johany Šílené. Pak neměly být děti nemocné a zdegenerované. A všechno kvůli moci a udržení trůnu… Na co jim, bláznivým, byl?”

"Viděla jste to, pani? Jdou, čumí do těch svejch mobilů, a vůbec nedávají pozor na cestu!"

"Člověk aby jim ještě uhýbal! Tahle generace úplně zblbne!"

***

"Zase čumíš do toho počítače? Zkazíš si oči a zblbneš z toho! Celá vaše generace z toho zblbne!"

***

"Představte si, velebný pane, včera jsem je viděla na tom plácku za vsí. Celé odpůldne kopali do té nafouklé gumové hlouposti! Tohle přece nejde strpět! Vždyť z toho ty děti úplně zhloupnou!"

***

A mladí, místo aby večer starší poslouchali, s nimi rozprávěli a se učili, raději v koutě sedí a knihy čtou. Kam jen bláznovství toto povede!

Dá se říci, že Ferdáčka neměla ráda ani jeho chůva. A to byla za lásku placená. Malého chlapce s velkýma buličíma očima a nepřirozeně velkou hlavou nechávala často o samotě, protože "na to se nedá dívat". Při záchvatech ležel bezvládně na koberci a sledoval štuk. Ve chvílích klidu se pomalu učil, co je hra. Kutálel se tam a zpět po pokoji, časem se naučil balit do koberce a zase rozbalovat.
Do devíti let se nikdo nestaral o jeho případné vzdělání. Byl přece šílený. Těžce nemocný chlapeček, co jistě brzy umře.
Ale smrt nedorazila.
Zato intelekt bujel i bez vnějšího vlivu.

Displej poblikává. Stanislav při kontrole zjistí, že Helena volala třikrát během čtvrt hodiny, a na malý okamžik se mu zastaví srdce. Něco s Ráďou?
Rychle volá zpět.
"Hanettschlegere!" Helena nadšeně křičí.
"Soukupová?" odpoví tázavě.
"Sedíš?"
"Měl bych?"
"Sedni!"
"Hele, trochu mě děsíš. Je všechno dobrý?"
"V nejlepším pořádku."
"TAK TO KURVA VYKLOP!" ztratí Stanislav trpělivost.
"Můžeme otevřít juniorku. Závodní!" Za Helenou se ozývá nadšený lomoz.
"Jak se to...? Co?"
"Když se rozkřiklo, že druhý trenér našich veslařů bude jistý pan profesor, začaly se nám přihlášky množit jako infekce."
"Co?!" zopakuje Stanislav. "Puberťáci od nás? Jsou šílení?"
"Evidentně šílí po tobě."

“Haló, strážníku! Strážníku!”
Ulicí se nesl povyk babky Vitáskové. Strážník Obřanský si povytáhl opasek a vyrazil plnit povinnosti.
“Copak se děje?”
A už to viděl. Sukovitá ruka babky Vitáskové pevně svírala ucho Fandy Brabce.
“Strážníku,” volala babka, “tady ten spratek mě chce převádět přes ulici!”
Strážník Obřanský se zarazil.
“Ale…. Není snad hezké, že chlapec pomáhá starším…?”
Bába zavyla. “Ale já přecházet nechci! Já jsem bytem zde, číslo popisné osm, prosím!”
A Obřanský už věděl, která bije. Včera zase jiní chlapci vyložili metrák uhlí - do špatného sklepa.
“Zatraceně,” zamumlal si pro sebe, “už aby ti parchanti přestali číst ty foglarovky!”