DMD č. 24. pro 24. 4. 2025. Téma: Nemoc šílených dětí

Předtím, než do Japonska dorazila západní medicína, byla dětská úmrtnost na nejrůznější nemoci obrovská. Lidé z toho vinili zlé duchy, a proto dětem dávali speciální dětská jména. Během období Heian (794–1192) měla být co nejhnusnější, aby duchy odradila. Ta se potom nahradila, když se dítě dožilo puberty. Tradice se držela dlouho, jelikož náboženstvím byl šamanismus a existoval dokonce státní šamanský úřad. Mohli vás pojmenovat Hōgikumaru – hovno rozkouskované v chryzantémách, Kimyōmaru – divné hovno, Ushiwakamaru – malé kravské hovno, Shōjumaru – ať dlouze žije hovno, Sutemaru – opuštěné hovno. Mimochodem, jaké šílené hovno byste byli vy a případně vaše děti, kdyby vás pojmenovali v Japonsku?

Matka šílená hrůzou, na rukou bezvládné, promodralé dítě.
“Nevolaly bychom, kdyby…” babička nedořekne, hlas se zlomí ve vzlyku.
“Položte ho,” řekne Vilém stručně. Spěšně Lojzíka prohlíží. Difterie! Situace je vážná, otok prakticky znemožňuje dýchání. Bez rychlého zásahu batole zemře. Na převoz do nemocnice není čas.
“Pevně ho podržte, ale raději se nedívejte.”
Udělá tracheotomii, celý krk vydesinfikuje jódem, píchne chlapci injekci antitoxinu. Má poslední… Škoda, že ho nezavolali dřív!

“O peníze se nestarejte,” zadrží plačící ženy. Ví, jak mají málo.
Cokoli dobrého uděláš, vrátí se ti… Tak to říkával tatínek.
Vilém netuší, jak moc pravdivé je to v tomto případě.

Brick nebyl jako ostatní děti. Jediné po čem toužil byl vlastní klid na čtení svých milovaných knížek. Každá vyprávěla jiný příběh. Každá prohlubovala jeho vnitřní svět. Frankie ho musela nutit, aby se socializoval. Bylo to vůbec potřeba? Brick nechápal k čemu je chodit na cizí oslavu. Když mu to Frankie přednesla skoro jako příkaz, byl z toho zcela zoufalý. "Budou tam ostatní děti! Budou křičet a běhat! Dají si sladké a budou běhat ještě víc! BEZDŮVODNĚ!" Ach ano, Frankie věděla, že její Brick na něco takového není stavěný. Bála se, že nebude mít kamarády a bude vždycky na všechno sám.

Z lodi se vysunula rampa a objevil se temný stín zahalený do pláště.
Talen polkl. Zaostřil. Šlo to nějak špatně. Už zaslechl, že separatistům vedou Sithští mistři, proti kterým jsou rytíři Jedi jen slaboduchý čajíček, ale na vlastní oči to nikdy neviděl.
Sesbíral nervy. „Vítejte, pane,“ sklonil hlavu, „jak se vám daří s potíráním té šílené dětské nemoci?“
„Mizerně,“ odpověděl stín. „Děkuji za optání.“
To není správná klíčová fráze.
„Zpátky!“ zařval na žoldáky, kteří k němu zrovna táhli obě zajatkyně. „Je to past!“
Čtveřice žoldáků rozestavěná kolem Talena si vyměnila překvapené pohledy.
Stín na rampě řekl dovnitř jediné slovo: „Teď!“

Špičatý dráp se dotkne Evženovy hrudi. Celým tělem projede příšerná bolest.
Skřípot v hlavě zavyje zklamáním.
Ty jsi muž!
Evžen popadne dech: „Jak jsi starý, tak jsi hloupý. Přehmátl ses.“
Nejsem starý, právě dospívám a chci ženu. Tebe připojím ke svému zdroji.
„Počkej! Žádná lidská žena ti nedá dítě.“
Smlouva!
„Radši se zabije. Aby tě chtěla, musíš se jí líbit.“
Jsem krásný!
„Nech si poradit. Umíš měnit tvar, využij toho.“
Nevěřím ti.
„Podívej, já taky nejsem člověk, na lidských holkách mi nezáleží. Chci se zachránit.“
Démon se nechá přesvědčit. Podle Evženových rad se postupně přetváří ve zlatou sochu antického atleta.

Sandra se s narůstajícím zoufalstvím dívala na střepy drahocenné alchymistické aparatury a přemýšlela, co na tohle asi řekne Hati. Straka za jejími zády měla dost rozumu na to, aby se tvářila provinile.
“Teto San, já to vážně nechtěla rozbít.”
“Já ti věřím, že jsi nechtěla. Ale stejně je to rozbité.”
“Já to slepím, slibuju!”
Sandra si povzdechla.
“Co tě to vůbec popadlo na to sahat?”
“No… mě asi posedla ta… nemoc šílených dětí.”
Sandru napadlo se zeptat, odkdy Straka obědvá masokostní moučku, ale rychle na ten dotaz zapomněla. Do některých diskusí bylo lepší se s malou cácorkou raději vůbec nepouštět.

Pod vlivem okolí si maminka pořídila běžecký pás a každý večer se na něm mučila. Musela, byla nejsilnější (velikost 42) v právnické kanceláři korporátu. Zaujatá běháním si nevšimla, že třináctiletá dcerka natolik omezila příjem potravy, až si narušila menstruační cyklus.

"Kdo chce uspět, musí být štíhlý", tvrdí sestřenice navrátivši se z Ameriky, kde uspěla v modelingu. Když tohle z úst obdivované osoby uslyší mírně oplácaná (opravdu jen mírně) desítiletá dívenka, je to průšvih. Anorexie začíná nenápadně. Tak nenápadně, že ji matka samoživitelka (tři děti, dvě zaměstnání) zaznamená, až když dcerku hospitalizují na psychiatrii.

Vymknutá z kloubů doba šílí, chraňme maličkých.

Konstantinopol je Turecko, jenomže před dvěma lety to byla Osmanská říše, a Nikolaj přijel z Kypru, ale předtím z carského impéria, které už taky není, říkají to mapy a noviny, ale co na to ti kluci, ruský Nikolaj a osmanský Mehmed a uherský András, vždyť jim čtyři roky tloukli do hlav, vyhrajeme, jste hrdinové, náš národ je velký, a kde je teď vítězství, hrdinství, velikost, zůstala jen hořká pachuť dětí šílených nemocí propagandy, kdo jim zahojí duši, aby ze zpupné pýchy dospěla hrdá čest, nikdo, a tak se rok po první zakládá na druhou světovou válku a nikdo to nevidí.

Plukovník seděl v pozici lotosového květu, plný všeobjímajícího štěstí. Seděl tak už třetí den v kuse a kolem plynul nepovšimnut lepkavě hustý čas. Rostlina už ho nemusela nutit ke konzumaci, sám si nabíral plné dlaně a ještě olizoval prsty. První si ho všimly děti. Chodily se na něj dívat skrz plot. Bílou uniformu měl zmačkanou, vousy rozlítané do všech stran a v tváři blaženost, kterou si také přály zažít. První den s posměškem, druhý s touhou, třetí už byly šílené zvědavostí, která je pořád hnala k domku se zahradou, kde listy jako by jim něco šeptaly a lákaly je dál.

Později, když jsem listovala v té zvláštní knize, vypadl z ní zažloutlý papír. Vypadal jakoby byl složený a zase rozložený tolikrát, že se skoro začal trhat.

Rozložila jsem ho a přečetla: „Nemoc šílených dětí." Pod tím bylo už jen datum - asi 60 let staré.

O pár hodin později jsem seděla za počítačem a snažila se přijít na to, co to znamená. Jediné co mi ale internetový vyhledávač našel byla nějaká desková hra a původně novinový článek o pár dětech, co se ztratily asi v době data z toho papíru z knihy.

Napsala jsem to všechno Liamovi a čekala na odpověď.