DMD č. 24. pro 24. 4. 2025. Téma: Nemoc šílených dětí

Soudruh vedoucí ostrahy tajného vládního krytu vypnul videorekordér a televizní přijímač a hleděl s pevně stisknutými rty na ostatní. Přítomní byli naprosto otřeseni.
"Je to půl roku starý materiál, který ústředí odtajnilo včera večer. Nesmíte o něm mluvit s nikým mimo tuto místnost, a raději o něm nemluvte vůbec."
"Tohle se nemohlo stát," brebtal třesoucím se hlasem soudruh poštmistr.
"Věř mi, Pepo, to se stalo."
"Jak to mohla Strana dopustit? To, jak se ty děti chovaly k policistům, přece nebylo normální," téměř plakala soudružka vrchní kulturní referentka. "Musely zešílet. Úplně zešílet."
"Patrně ano. Propukla tam prostě nějaká nemoc šílených dětí."

„Co to je? Kdo to napsal? S tímhle nesouhlasíme. Zablokovat, odstranit!“
„Kirovo učení je svaté! Vše ostatní je kacířství!“
Kírova vláda změnila nejen Japonsko, ale i celý svět. Byl opravdovým bohem nového světa a po smrti L už mu nikdo nestál v cestě. Celý svět se změnil, k horšímu.
Už to nebyly vlády, které měly rozhodující slovo. Pánem všech těch mocí opojených starců byl masový sériový vrah. Jejich oddanost připomínala nemoc šílených dětí. Nesnesli svoji, natož Kirovu kritiku. Oháněli se mocí, ale své oponenty umlčovali. Konstruktivní kritika jim neříkala nic. Slušnost se vytratila, zůstalo jen zoufalství a zkáza. Čiré peklo.

Ne každý klon byl určený pro armádu. A nemusely to být zrovna chybové kusy, určené pro úklid, pro pomocné práce. Ne. I ti, kteří splňovaly všechny limity, občas skončili tady.
Oficiální termín zněl kontrola kvality, ale Omen dobře věděl, že je to jen krycí název. Kaminoanci vedli svůj vlastní výzkum.
Řádka cel, neprůhledné dveře s obrazovkou. Vše potřebné se podávalo přes vnitřní systém. Omen měl jen pozorovat a zapisovat.
Kolik z jeho mladších bratrů ještě jí. Kolik se ještě snaží dovolat pomoci. Kolik z nich už jen sedí, nevidoucí oči upřené do zdi.
Kolik z nich už vzdalo i to.

"Papa, bolí!" zakňučelo démoně. Od včerejšího večera mělo horečku. Do rána pod ním shořela postel. Zakašlalo a z tlamičky mu vyšlehl plamen, který zapálil záclonu.

"Aquamenta!" John Constantine s láteřením hořící látku uhasil. "Vychovávat dítě mi byl Lucifer dlužný," zabrblal.

PRÁSK!

John povzdechl, když se Lucifer zjevil v oblaku dýmu. "Volal jsi, Constantine?"

"Vypadni!"

"To je chování vůči hostům," ušklíbl se Lucifer. Než zmizel, zapálil pod Johnem židli.

John vyskočil a začal hasit svůj kabát. Démoně hupslo do ohně, hrálo si s ním a vřeštělo jako smečka vyšinutých koček.

"Potřebuji chůvu," rozhodl se John. "Schválně jestli má Wonder Woman volno..."

Nás bylo sedm romantiků.
Pod tou skálou, kde proud řeky syčí.
Ať bylo mě i jí tak šestnáct let.
Hlídej lásku, skálo má.

Zeleným údolím jsem si ji ved.
Děvče, děvče, růžový květ.
Těch tisíc mil.

Ani tak nehoří svíčka farářovi.
Svlíkni si košilku, lásko moje.
Já dívce prstýnek z lásky dal.
Nepůjdu od tebe, má milá bělavá.

Zabili, zabili.
Nenavrátí.
I don't wanna talk
about things we've gone through.
Now it's history.
Prší, prší, len sa leje. A ja som tu bez naděje.

Žlutá kytka usychá.
Žádnej pláč už nespraví.
Sbohem, lásko.
Bude klid.

Veď mě dál, cesto má.

Příjmení Šílený/ Šílená není v České republice příliš četné. V roce 2016 (ze kdy máme poslední veřejně dostupná data) žilo v našich hranicích 149 Šílených (78 mužů a 71 žen). Můžeme předpokládat, že se jedná o větve jediné teritoriálně ukotvené rodiny či rodu, více než polovina jich žije v Českých Budějovicích a jejich blízkém okolí.
Zajímavý je pohled na historický graf dětí narozených s tímto příjmením. Zejména chlapci dobře kopírují přírůstkovou křivku pozdně válečných a husákových dětí; v letech 1944 a 1980 se narodili tři. Po roce 2000 už moc Šílených dětí nemáme, rodí se zhruba jeden či jedna ročně.

„Jsem voják a nesnáším zabíjení. Vysměješ se mi?“ ptá se Šumař.
„Rád bych řek, že seš cvok,“ ucedí Ohař. „Ale nemůžu… To ty prcci. Jejich řev mám pořád vzadu v hlavě. Bolí to víc, než když jsem tehdy v dětství řval já.“
„To věřím,“ pokýval Šumař hlavou. „U nás umírají po tisících. Válka, hladomor a nějaká nová nemoc, co se šíří a napadá hlavně ty nejmladší.“
„Nemyslím, že to je nemoc. To tenhle zavšivenej svět. Viděly pravdu moc brzo. Z toho by zcvoknul každej.“
„Víš, co je strašný? Že se naučí přežít…“
„Jo. Až vyrostou, budou jako my.“
„Nebo horší…“

Narodilo se jí víc dětí, než do kolika uměla napočítat. Malí, pobíhající, hladoví — neukojitelní. Neměla co dát. Bylo jich moc.
Pronásledovaly ji vyčítavé pohledy lesklých očí. Lačný nářek duněl mezi stěnami. Měla je chránit, ale sama byla uvězněna.
Horečka pohltila mysl malých stvoření. Začali blouznit, měnit se v divoké bestie, syčící a rvoucí se.
Snažila se je uklidnit, šeptala slova o sourozenecké spřízněnosti, o krvi, která váže. Ucítila první kousnutí.
Potřeba jíst byla silnější než mateřské pouto. Roztrhali ji.
Dny se vlekly v zápachu hniloby a neustávajících bojích.
Zbyl jen jeden. Obrovský. Nasycený.
Vyhříval se pod lampou v zapomenutém teráriu.

Do důstojnické jídelny, kde si právě admirál, kapitán a šéflékař dávali večeři, vběhl vyděšený komandér Linkatta s mimořádnou novinou. „Císař rozpustil parlament a předal vládu admirálu Zenerovi!“

„Copak zešílel?“ vykřikl Bossack nevěřícně.

„Narozdíl od dynastie Rodrigovců se v naší linii syndrom dětského šílenství nevyskytuje,“ odvětil císař-otec Filip, bledý jako stěna. „Jestli můj syn něco takového udělal, buď ho k tomu donutili násilím, nebo-“ větu nedořekl.

„Co teď uděláme my?“ otázal se kapitán Caledri.

Bossack odstrčil talíř. „Zajděte za nadporučíkem Filmorem, jestli zase nedostal nějaké tajné instrukce – a pak mě spojte s kapitánem Hlavy v Oblacích, chci s ním mluvit.“

Koupelna voní. Vana přetéká. Colin sedí v pudinkové lázni a jemným kartáčem si drbe záda. Chloupky příjemně lechtají. Začne si zpívat.
Maličký námořník v papírové lodičce vyráží napříč vanou. Vedle něj se spokojeně čvachtají housata. Jsou větší. Kanárkově žluté peří vybledlo do pastelova. Krásně splývají s hladinou.
Klika se líně pohne. Je upatlaná a sladká. Nakoukne Chloé. Otře si ruku do lemu cestovního kostýmku.
"Co to má být?" zírá na pudinkové nadělení.
"Vrátila ses!" Colin se rozzáří jako novorozené house. "To nic, lásko. Standardní léčebná procedura na třináctou dětskou nemoc."
"Chudáčku," Chloé mu setře vanilku z vlasů. "Stýskalo se ti?"