DMD č. 24. pro 24. 4. 2025. Téma: Nemoc šílených dětí

“Ráchelí, jdeš si splnit šifry?” ptám se nadšeně.
“Tak jó.”
“Ale nezapomeň, musíš to umět z paměti.”
“Tak to ne.”
Jasně. Moc práce. Skibidi ohio.

…

Trousí se jedna po druhé a trochu vypadají jako od krve. Chyba lávky. Červená barva na vlasy.
Otáčím se na další vedoucí a krčím rameny: “Hm, kdo to mohl čekat?” Pozdě bycha honit.

…

“A to je celý děj té knihy?”
“Filmu, borko, já knihy nečtu.”

…

Je noc, stojíme u sebe a jsme podělané strachy. Tu Kuba vylézá z lesa a jde se oživit.
“To jsem já, bába z mokřin!”
Děs je pryč, svíjíme se smíchy.

Když je vám lehce přes dvacet, není těžké být šílený.
Šílený honem za pravdou - jak to bylo, kdo jsem, kam patřím...? Jako Marek, co práskl dědovými dveřmi a dosud se neotočil zpět.
Šílený bojem za princip, jako Evžen, k překvapení všech syn vysokého straníka. Nevyvedl se otci podle plánů...
Posedlý.
Posedlý útěky do minulosti a mezi řádky veršů, jako Johánek s přezdívkou po světci z Pomuka.
Posedlý pokrokem a vesmírem zvlášť, jako Freda, co studuje medinu.
Posedlý člověkem… jako Rosťa.
Není na tom nic zvláštního - prostá konstanta věku.
Přetavit zápal v zárodek změny se podaří až jejich dcerám a synům.

Do městečka se přemístil profesor a další Frankovi kolegové. Jemně vodstraňovali černej prach, pohyby rukou byly skoro nepostřehnutelný. Kde černota zmizela, ustaly i rvačky. Zaťatý ruce povolily, prsty pustily vlasy, který držely, nohy přestaly kopat do bližních. Vodkletý lidi se zmateně rozhlíželi, jako nezvedený spratci, když dospělý přerušej bitku, jako nemocnej, co se mu náhle uleví, jako když se topící nadechne nad hladinou.
„Nechte děťátka si dál hrát,“ zašišlal démon dětským hlasem. Jenomže jako dítě nevypadal. Mrak černýho popela se mu točil nad hlavou, hnusnej a zvrácenej vír.
„Zmlkni,“ zasyčel Frank. A pak se rozezpívala magie a zněla jako zvon.

"Nevím, jestli Tonička nemá ADHD," řekne Mandarínek a přihne si z placatky.
Nezapomenutelný, Alois rozšíří nozdry s bojechtivým výrazem internetového diskutéra.
"Dneska musí mít každej diagnózu. Pcha! Rádoby nemoc dnešních šílených dětí - šílených rodičů, tak je to! Za mě tohle nebylo, zmydlili nás větví a jsem úplně normální," štěká, zatímco k sobě pevně tiskne Kopretinku.
"Chceš si o tom promluvit, dědku?" řekne Mandarínek jemně.
Nezapomenutelný, Alois po něm hodí holí.
"Jak můžeš mít takovou opici!"
"To je moje dítě, žádná opice!" rozbrečí se Mandarínek.
"Nemyslím tady malou! Ale už kvůli ní bys neměl chlastat!" zařve Alois a vyškubne Mandarínkovi placatku.

Máme u nás žáky, kteří do naši školy nepřichází ze základky dychtiví po poznání, ale doslova se někam upíchnout, když už nic jiného.
Tyhle děti, které svou motivaci k čemukoliv ztratily už dávno, protože nikdo nic po nich nechtěl, táta furt v práci nebo vůbec není, máma si raději vše udělá sama.
A tak jdou na pekaře - stipendium, nebo na kuchaře, protože vařit se přece naučí každý.
Když mám u nich supl, snažím se být klidná, protože od kolegyně vím, že to v těch třídách občas vypadá, jako by tam proběhlo stádo šílených krav.
Ale pak ze soutěže dovezou medaile.

Ahoj lidičky!
Jsem energické netopýří miminko. Už umím jíst sama červy! Zatím jen ty světlé svlečené, ale už se moc moc moc těším na jídlo!
Protože! Bude jídlo! Když nás všechny vytáhnou, znamená to, že bude jídlo!
A já mám veliký hlad! Tákhle veliký! Veliký jako moje zuby, které mají celou půlku milimetru!
Ale teď přese mě leze moje sousedka z boxu, která mi chce určitě sníst jídlo, přestože jí červy jen namixované ze stříkačky! Kuš! Já vím, o co ti jde! Odstrčím tě a hup na zahřívací kámen.
A jé, on to není kámen, ale ruka. Ale hřeje taky.

Chatrný dům stál až doteď tichý, a zdál se opuštěný, i když v něm žilo tolik osiřelých dětí. Jenomže teď se kolem něj shlukují lidé. Před polorozbitými dveřmi stojí žena, lomí rukama, trhá si vlasy.
„Já tomu nerozumim,“ pláče. „Včera začaly bláznit první, a dneska už půlka těch děťátek… mají bolesti, křeče, voči vobracejí v sloup! Mikšíček křičí, že vidí satanáše, škube sebou, že sme ho museli k posteli přivázat, aby nás nepokousal! Lidi dobří, modlete se k panence Marii, za ty chudinky! Jako kdyby už tak neměly dost bídnej život!“
Je to špatnou moukou, ale obviní z toho Židy.

Autismus, hyperaktivita, dysporuchy, komplexní trauma, genderová dysforie...

Tolik nových názvů.

Za mých mladých let to byli lenoši a nevychovanci. Dostali pár facek a hned je to přešlo. Dnešní doba děti strašně rozmazluje. Přecitlivělý sněhový vločky! Nevíš, co seš zač? Koukni mezi nohy. Visí ti tam bimbas? Tak seš chlap.

-----

To víš, dědo. A to, že nesníš pizzu, protože cokoli kulatý musí být sladký, je úplně normální. Že tvoje dcera musela svoje pocity tak potlačit, že dnes nedokáže projevit lásku ani vlastnímu dítěti, to určitě není následek těch vašich zlatých časů.

Dnešní děti si mohou konečně dovolit něco nového.

Svobodně cítit.

Rudolf Průcha si v chládku konečně sundal klobouk a plášť a obojí dal na věšák.
"Že se na ně nevykašleš," divil se poštmistr Hromádko sedící na židli pro pacienta.
"Jsem doktor," odpověděl Průcha a začal si dezinfikovat ruce. "A oni jsou děti."
"Jsou to náckové," odsekl Hromádko, "vzpomeň si na Boží tělo."
"Jsou to spratci, to je pravda. Ale spála není legrace..." Doktor mávl rukou. "Pokud mě Němci považují za přítele, hodí se mi to."
Jan Hromádko se ušklíbl. "A je to jejich chyba. Tak co pro mě máš?"
Průcha vytáhl z lékařské kabely několik listů papíru s hlavičkou Explosia.

Den O: Rodič 1 i Rodič 2 výjimečně předávají Ledňáčka dvojbabičkové službě. Po návratu nacházejí dvé zoufalých babiček a Ledňáčka s teplotou. Korelace náhodná.
Den 1: Ledňáček připomíná jehňátko. Povolné. Vláčné. Spící. Ochotně zobe všechnu chemii podávanou Rodičem 1.
Den 2: Jehňátko stále vláčné a mazlivé. Téměř ochotně zobe chemii.
Den 3: Ledňáčkova teplota klesá pod bod varu. Déšť za oknem zabraňuje jeho exodu. Chemie pouze po přemlouvání.
Den 4: Zahuhlaný a chrchlavý Ledňáček běhá jako magor po bytě. Chemie za úplatek.
Den 5: Ledňáček svévolně opouští byt. Chemie je zlo a jest plivána.
Nemocné dítě?
Šílenství hlavně pro rodiče.