DMD č. 24. pro 24. 4. 2025. Téma: Nemoc šílených dětí

Jokohamským přístavem se šíří podivná epidemie. Zasaženi mohou být všichni, kteří mají nějakou speciální schopnost, jak členové Agentury, tak Přístavní Mafie, tak úředníci z Divize speciálních operqcí. Šušká se, že cílem je zneškodnit všechny.
Proč? To se snaží všechny tři organizace usilovně zjistit.
Problém je, že většina jejich členů už byla epidemií zasažena. Kdo má ruce a nohy a je stále dospělý, tak hlídá své přátele a kolegy, kteří se proměnili v malé děti, které teď neumějí své schopnosti ovládat. V Jokohamě je slyšet křik a pláč a výbuchy.
Jediný Dazai není epidemií pokořen. Hledá toho, kdo celý zmatek způsobil.

Slunce probudilo malé spáče, ale také hlad.
Anička sedí před vstupem do domu. Opírá se o zeď. Na klíně má talíř a obětavě krmí mladší sestřičku.
„Já chci taky,“ ječí Vašík. „Nesnězte mi všechno!“ Ruka s lžící se marně snaží prodrat mezi děvčata a nabrat sousto.
„Dostal jsem tak málo a ještě se musím rozdělit s Vaškem,“ hořekuje Jirka. Slza lítosti stéká po tváři. Kručení v břiše přehlušuje vzlyk.
„Chudoba drtí stejně těžce jako nemoc. Když mají hlad, jsou jako šílení,“ posteskne si matka.
„Chléb náš vezdejší…,“ modlí se Adélka. „Ach děvče,“ pomyslí si nejstarší dívka, dnes žádný chleba nebude.“

„Nepřátelská lodi, sklopte štíty a okamžitě se vzdejte, nebo budeme muset použít fotonová torpéda!“ zní ve tmě chraptivým dívčím hlasem z první postele.
„To vy sklopte štíty! My máme tajnou paprskovou zbraň a provrtáme vám trup rup ťup!“ odpovídá chlapecký hlásek z druhé postele naproti a následně se mohutně rozkašle.
Z první postele vyletí plyšový medvěd a zasáhne noční stolek, kde vyleje stydnoucí čaj. „To byl varovný výstřel, hnusáku!“
„Tak za to zaplatíš, ty smradlavá hromado slizu,“ zabliká světlo baterky.
Jó, když jsou děti šílené už v základu ještě k tomu nemocné, a navíc obě najednou, stojí to za to.

Xénie si konečně přestane rvát vlasy a ječet zoufalstvím z představy, že se domů vrátí bez Evžena. Jak by svoje neomluvitelné selhání vysvětlila dětem? Vždyť by se z toho zbláznily, nikdy by se s tím nevyrovnaly… a ona taky ne. Nikdy.
Kdyby tu prokletou Cibulačku nechala naživu a předhodila ji démonovi… Jenže pozdě bycha honit. Evžen dvakrát dokázal démona zahnat a zranit. Třeba ještě žije.
Jak prorazit cestu do temnoty mimo tento svět? A jak proniknout přesně tam, kam potřebuje?
Xénie se jako šílená řeže do dlaní. Vlastní krví kreslí čáry, skládá kruh.
Evžen však na její úpěnlivé volání neodpovídá.

Je to dlouhodobé a mění se to s věkem, dobou a tak.
Projevy jsou různé.
Soustředíme se na typ, kterým trpím i já.
Stupeň jedna, kimono koupené v krámě s potřebami na judo.
Stupeň dvě věci šíté na koleně, vlastním i cizím.
Stupeň tři, v dnešní době 3D tiskárna a komplet trooperské brnění.
Jiné typy operují s obleky, které by prošli i jako civil.
Něco je princezna/senátorka/královna [v současné době Disney (curse you, filthy fat rat!)].
Jiné typy vykazují nutnost obličejových úprav pomocí latexových nosů, uší, rohů.
Všichni jsme blázni, šílenci, kostýmovaní úchylové.

Aťsi. Stejně nám závidíte mečáky a brnění.

„Pane Manu, chystáte se někam do ciziny?“
„Ano, a na delší dobu. Výzkum ohledně nemoci šílených dětí.“
„Takže vás dlouho neuvidím? Ale už se těším, co mi po návratu povíte nového.“
„Víš, Esmeraldo, je tady možnost, že v cizí zemi zůstanu natrvalo.“
„Natrvalo…“
„Musím říct, že mě to docela láká. Neznámá nemoc domorodých lidí...“
„Já... Mám ve vašich plánech nějaké místo?“
„Jak to myslíš? Kdybych se někdy vrátil, zase tě přijdu navštívit. Jsi skvělá společnice.“
„Aha. Promiňte, jestli jsem něco nevhodného plácla. Takže mi nezbývá, než vám popřát všechno nejlepší do nového života.“
„Děkuji, Esmeraldo. Ať se i tobě daří.“

"Prý se nemám pokoušet o černý humor."
"To bys teda neměl."
"Ale i tak to zkusím."
"Chjo."
"Víte, co se plazí po zemi v červené louži?"
"Dítě s uřízlýma nohama!"
"Stařenka bez hlavy!"
"Jste všichni mimo! Přece rajče v malinovém sirupu. Člověk řekne černý humor a hned to musí být nějaký krvák, ale takové rajče plazící se v malinovém sirupu... zrádce, který se spřáhl s nepřátelský rodem. Zelenina v ovoci. To je jako...
"...by se Julie plazila v Romeově krvi!"
"...by se Harry miloval s Voldemortem."
"Bože! Co je to s váma. Vy snad máte nějakou nemoc šílených dětí? Přestaňte!"

„Opravdu nás opustíš?“ Anina zesmutněla, na Melchiora si už zvykla.
„Bůh mě teď prostě vede sem…“ kývl směrem k domkům, krčícím se na kraji lesa. „Tady žije má příbuzná. Tedy… doufám, že ještě žije. Byl jsem tu naposledy asi před rokem. To jsem se ještě bál, že mě zas chytí a jako zběha pověsí.“
Anina mu podala pár placek. „Vezmi si. Ať máte co jíst.“
„Teta bude ráda. Tehdy se starala o pár dětí, co nalezla v lese. Byly šílené strachy, rodiče je tam schovali před vojáky, ale už se nikdy nevrátili. Jestli tu ještě jsou, pomůžu jí s nimi.“

Neznámou plachetnici na obzoru oznámil lodník Bowes během dopolední hlídky.
Po obědě už bylo jisté, že mají tu čest s nepřátelskou fregatou. Hnala se za nimi jako foxhound po čerstvé stopě.
Plán byl prostý. Skřivánek konvoji získá čas na úprk.

Palubou se rozeznělo drnčení bojového poplachu.
Toby měl s ostatními plavčíky nosit prach.
Místo toho se choulil mezi děly. Hlavu si kryl rukama. Němý křik drásal hrdlo.
Kdosi ho popadl za límec.
„Nekřič! Upaluj k prachárně! A nevystrkuj nos.“
Nohy chromé hrůzou. Strnule klopýtal chaosem.

Nebyl jediný, koho zachvátila panika.
Slova vázla panu Pritchardovi v hrdle.
Nebyl připravený čelit smrti.

Salvátor rozhodně nehodlal odejít. Místo toho proti maskovanému muži vyrazil vší silou, s mečem namířeným na nepřítelův hrudník. Ten takhle náhlý útok nečekal a zareagoval na poslední chvíli. Prostým krytem srazil chlapcův meč do strany. Salvátor se ale nezastavil. Vletěl plnou parou do protivníka a udeřil ho hlavicí do obličeje. Maskovaný muž se zapotácel. Většinu nárazu však pohltila helma. Zasažený se oklepal a srazil Salvátora na zem.
"To jsi dostal nemoc šílených dětí? Nebo záchvat rytířství?" řval na chlapce. "Nemohl jsi prostě vypadnout a zachránit si krk? Musíš mi tu překážet při práci?"
"Nech ho být!" ozvalo se za padouchem.