DMD č. 24. pro 24. 4. 2025. Téma: Nemoc šílených dětí

„Když budou chtít změnu následnictví procpat parlamentem až budu členem, tak to zablokuju,“ dumá Calum.
„Do kandidování máš času až moc a v jednom nic nezablokuješ,“ mávne rukou Norman. „A potom,“ pokračuje, „je tu precedens. Hlavy rodů si taky následníka určujou. To znáš sám.“
Nejstarší potomek třetího syna sestry současné hlavy klanu přikývne.
„U krále to má přece jinej důvod,“ oponuje Malcolm, který utrpěl více historického vzdělání. „To bývaly strašný boje o moc, podplácení, věznění, vraždy, všechno. Šílený, jak se k sobě ty děcka chovaly, od malička. A po kolik generací. Úplná epidemie.“
Norman pokýve hlavou.
Její ozvěny zažil sám.

"A vůbec, Zdirade, až já případně někdy budu plánovat dítě, nechám se spolu s jeho potenciálním tatínkem geneticky otestovat. Dědičných chorob je spousta a já bych nechtěla šílené dítě."
"To zní racionálně," odvětí Zdirad.
V duchu si však myslí své. Počkej, já na to třeba jednou vlítnu, budeš v tom, ani nemrkneš, a budeš se moci jen modlit, aby to dobře dopadlo. Zároveň však ví, že tato úvaha je dosti předčasná. Proto jen podotkne:
"Tak to abych už začal šetřit do prasátka na to testování. Takové testy nejsou laciné a do budoucna to lepší nebude. Snad do oné doby našetřím."

Hihňání.
„Co to tam mají teď?“ ptá se San.
Vykouknu za roh.
„Malfoye,“ povídám. „Draca,“ dodám a San zhasne nadějeplný výraz.
„Prováděj tokání,“ objasňuji situaci.
„Kozeny.“
„No, moc jim to nejde,“ k pozorování cvrkotu se přidává i Gwen. „Bylo by to úsměvný, kdyby... jejda.“
„Udělala krok dozadu a někoho porazila? A když se zvedala, opřela se o jeho svaly?“ odhaduju.
„Tak něco. Šílený. Doufám, že to není nakažlivý.“
„Ša po nádraží...“ mumlám si začátek onoho pofidérního citátu, „ale ne, to není nakažlivý, snad. Neboj. Já vim, co s tim je.“
„Je to rozbitý,“ pokývá hlavou San.
„Ne. Je to puberta.“

Povrchové děti jsou divné. Verlien potkal dětský gang zlodějů (ti byli fajn, každý klerik Vhaerauna cení zlodějinu), githyanki děti (které ho disrespektovaly, což vyřešil po Menzoberranzansku), gobliní děti šikanující medvěda (které s ním neměly bojovat).

Teď? Stínová kletba stačí, musí v ní být prokleté dítě, které si ze stínů vytvořilo "maminku", "tatínka" a "pejska", vypadá, že mu hrabe, a když nechceš hrát na schovku, svoji "rodinu" na tebe pošle?

Verlien mu rodinu vyvraždil. Pak se dozvěděl, že dítě je půlka ducha města, a musí ho spojit s druhou ať se město uzdraví...

Nechal to na Halsinovi. O tohle neměl zájem.

“Něco se tu děje! Znáš Petra z béčka? Se známe od školky. A teď se chová úplně šíeně!”
“Nepřeháníš?”
“Viděl jsi Invazi uchvatitelů těl? Tak nějak takhle šíleně!”
“Kouká se na filmy pro pamětníky?”
“Nebuď debil!”
“Tak sorry, ale já tuhle vykopávku neviděl.”
“No chová se prostě úplně divně! Dívá se na mě z vrchu. Nedá se s ním už nic podnikat. A teď se mi zdá, že to od něj chytli i Honza a Dan!”
“Víš jak, ona to asi není tak úplně nemoc. Nejspíš ani šílenství. Já si myslím, že se z nich jenom úplně normálně stávaj dospělí.”

Zobudí ju jemný dotyk a vôňa lipového čaju. Starenka jej bez slov podáva šálku.
"Kto ste? Kto je on?"
"Som nik. On je Zlo. Najviac ho lákajú duše detí. Ty ich máš v sebe veľa. V každom pohľade, ktorý máš sa skrýva duša chorého zraneného dieťaťa. "
"Ale i on vtlačil pohľad."
"To boli duše, ktoré získal. Chce ich späť, spolu s tvojimi. Teba pri získaní na chvíľu oslabia, jemu dajú silu."
Edith chvíľku potichu popíja čaj, vstrebáva nové informácie.
"Čo znamená ten symbol?"
"Nik to presne nevie, ale prináša so sebou smrť. Preto ti ho vypálil. Neboj, už ho nemáš."

První matka přiběhla už dopoledne. Anežka prý mlátí kolem sebe rukama a s doširoka otevřenýma očima křičí, že nic nevidí. Museli ji svázat, aby si neublížila.
Odpoledne přiběhly další dvě matky. Kuba a Míša měli stejné příznaky.
K večeru už skoro každé dítě ve vesnici postihlo to zvláštní šílenství.
„Anežko, slyšíš mě?“ tázala se Tonička.
Vyčerpaná Anežka netečně ležela na posteli, už ani nezvládla křičet, jen šeptem zpivala „Rolničky, rolničky“.
Tonička si pořádně prohlédla její ruce a obličej.
S rozhodným výrazem vyšla před chalupu. Zavřela oči a nechala myšlenky plout.
Modré prsty, rolničky, smích. V tom mají určitě prsty elfové.

Tváří v tvář stájím šlechtěných koní bude chodit po kamenitých cestách bos.
Tváří v tvář zlatým nitím a zářivým ozdobám obleče nejprostší oděv.
Místo hole a meče se obrní laskavostí, vědomostmi a slovem.
Přesvědčit nemocné dítě přijmout lék vyžaduje mluvit jeho jazykem, přejít na jeho úroveň.
Jako jsou jejich domy otevřené, měly by být i naše. Jako se oni živí prací pro druhé, tak učiníme i my. Jako oni znají Písmo do poslední tečky, budeme i my jej studovat a předávat.
Poslední minci odevzdá domu v Prouille. Deset duší se obrátilo zpět k matce církvi.
Cesta řehole. Dlouhá a trnitá.

„MAMÍÍÍ!! Leo mi vzal plyšáka medvěda Otta! Řekni mu, ať mi ho vrátí! Mamííí! Prosííím!”

Žena si pouze povzdychne a pozoruje onu dvojici jejich dvou zlobidel, co se přetahovali o plyšáka medvěda. Měli hromadu hraček. Možná až moc. A obvykle jim to stačilo. Ale dnes ne. Dnes byl v hlavní roli medvěd Otto.

„Leo, dej Dantemu plyšáka... Šup! Můžeš si hrát s dalšími..”

„ALE JÁ NECUUU!” Obořil se na ni druhý chlapec.

Než něco stihla říct, rozmohl se pláč jednoho z chlapců. Potom se začali trochu bit.

Žena si jen povzdychla. Ach, ona z těch dětí snad jednou i zešílí.

Nic v království nebylo tak, jak být mělo.
Na spoustu věcí, které Jan dřív považoval za neměnné, se už nedalo spolehnout.
Jeho svět se zbláznil.
Včera ho ještě považovali za dítě, ale dnes s ním jednali, jako by měl mít odpovědnost (a rozum) dospělého. Na jednu stranu mu to imponovalo - konečně ho někdo bere vážně - ale na druhou ho to z hloubi duše děsilo.
Děti vždycky měly hájení. Našly zastání, nesmělo se jim nic stát. A ať udělaly sebevětší šílenost, dospělí to vždycky nějak 'vyžehlili' nebo přešli a prominuli.
Když zasedl k jednacímu stolu, místo hrdosti cítil bezmoc bez opory.