DMD č. 24. pro 24. 4. 2025. Téma: Nemoc šílených dětí

Ostrov byl jedna velká zahrada. Cestičky kolem záhonů růží a pod pergolami vedly k milému domku. Důvěrně známé místo spojené s radostmi a sněním.
Vstoupil a usmál se.
Byla tu a zanechala vzkaz. Mořský racek zdraví orla. Připomínala dřívější setkání, kdy růže rozkvétaly a oni se plavili spolu, dvě děti ze vznešených rodin, obě na útěku před všedností a starostmi do světa pohádek a snů.
Napsal odpověď, ona jistě zase přijde.
Neměl tušení, že sám se k jezeru vrátí nedobrovolně, že dům na břehu se stane jeho žalářem. Volnost najde ve vlnách a ona mu na rozloučenou věnuje větvičky jasmínu.

„Zimoři, pomůžeš mi? Musím odběhnout, ale mají vyzvednout dračí ovoce pro mazlíka Nejvyššího. A pak tu mám blumy pro dětský domov, ten hnědý balík. Až se zastaví matka představená, dáš jí ho? Nespleť to!“

„Jasně, klidně běž, postarám se...“

Crotus se vrátil zrovna, když Zimoř odevzdával balíček pro Nejvyššího.

„Hotovo! Vše odevzdáno!“ hlásil Zimoř

Crotusovi se něco nezdálo – balíček, co odnesl posel z Citadely, byl hnědý…

„Tys ty balíky prohodil! Až děti to dračí ovoce snědí, na celé odpoledne zešílí!“

V novinách se druhý den psalo: Dětským domovem proběhla krátkodobá epidemie šílených dětí. Zdá se ale, že další nebezpečí nehrozí…

Kolem stožáru doznívá večerka. Louka tichne. Houstnoucí šero probouzí nevítané zárodky nebezpečné nemoci - stýskání a usedavý pláč.

„Chci mámu!" kvílí Terezka.
„Nebreč. Párkrát se vyspíš a budeš doma,” Káje se láme hlas. Nákaza se šíří hlasitě. „Chci domů," vyrazí ze sebe.
Stan se otřásá holčičími vzlyky.
„Brečte potichu," zlobí se Kristina, „je po večerce."
„Tobě se nestýská?"
Krista se zamyslí. Blíží se desátá. Doma by se přitulila k mámě. Zaryla bradu do klíční kosti. Nadechla se známé vůně. Tady má jen studený spacák.
"Ani ne," rozpláče se.
Dáňa si utírá slzy. Začíná štkát. Světluška je kolegiální - přece nebude trhat partu!

„Už jsi tady hodně dlouho nebyl,“ Rosmerta postavila před Hagrida tuplák máslového ležáku.
„To víš, tři malý děcka, času málo, hlavu z nich mám jak vykotlanej strom s lesníma včelama. Voni sou tento… hyper… řikala Olympa, noo…,“ nemohl si Hagrid vzpomenout na správné slovo, „no voni porád křičej a lítaj…“
„To znám,“ pokývala Rosmerta soucitně hlavou, „to je nemoc šílených dětí.“
„Voni sou trojčata marodný?“ vyděsil se Hagrid. „Je to vážný? A co se s tim dá promerlina dělat?“
„Ohnivá whisky,“ pokrčila rameny Rosmerta.
Hagrid se zamračil. „Whisky? Malejm prckům?“
„Těm ne. To je rodičovská nemoc. Naleju ti pořádného panáka.“

Karmína natrhala jedovaté kytky. Arku je maluje, ale neuklidí barvy. Karmína uklouzne a omylem natrhne Luře šaty. Lura brečí. Korak běží na pomoc. Oba Arkuovi a zejména Karmíně nadávají. Ta se naštve. Všem začnou z prstů šlehat rudé jiskry. Notha se vyděšeně choulí k Raxinovi. Korak uklidňuje Nothu. Pala začíná nadávat Karmíně. Raxin hasí jiskry. Až zadlouho se ho Notha pustí. Pala škemrá na Arkuovi jedovaté bobule (úspěšně). Karmína učí Palu uřknout krávu.
„Raxine, vedu ti kovářovic holky na hlídání!“ volá Ílie.
Alaba zase bude Raxina otloukat dřevěným mečem. Neska, ač nemá hudební sluch, pořád zpívá.
Dnes si Raxin neodpočine.

Pořiďte páreček, budou si hrát,
dětičky (z lásky?) se zkoušejí žrát.
Ten, který dřív neublížil skoro ani mouše,
vláčí ségru celým bytem, ona ječí, kouše.

O hračky musí se soustavně rvát,
anebo alespoň příšerně řvát.

Hlučná hudba, duté rány,
na klid v domě krachly plány.

Nemoc dětí šílených je každodenní boj,
kdy vzájemně válcují se jako parní stroj.

Už slyším ty komentáře, neb okolí nevydrží,
neříci, že dnešní mládež dost výchovných neutrží.

Chybí úcta, morál, všecko,
jaký rodič, také děcko.

Vychovávat vlastní děti, to je challenge největší,
můžou si to týden zkusit, jestli je to potěší.

Zapůjčíme hned, značka: nevracet!

Toho večera byla Turmilla nezvykle zamlklá. Vysvlékala se obzvláště pomalu a když tak učinila, všiml si hrabě na jejím těle několika podlitin a odřenin.
„Pověz, co se ti stalo?“
„Nic, akorát nějaký děcka na nádvoří běhaly jak šílení a porazili mě.“
„Opravdu? To by vypadalo jinak, co se stalo doopravdy?“ naléhal.
Rozbrečela se: „Když já se tak stydím … Předevčírem pozdě večer mne jeden z hradních vojáků popadl na schodišti, a … snažila jsem se bránit. Byl silnější a stejně si vzal co chtěl.“
„Víš který to byl? Jestli se mu vina prokáže, ztrestám jej sám!“
„Nejsem si jistá, neznám ho ménem.“

Crevan si otře krev z čela a dívá se jak zdravotník zkušeně provádí primitivní trasfuzi. Možná toho kluka zachrání.
"Napij se, potřebuješ to." Pedro mu podá svou lahev.
Crevan jen přivře oči a poslechne. Vedro, intenzivní boj a teď ztráta krve, všechno si na něm vybírá daň.
Ale je lepší na chvíli sedět uvnitř jejich impovizovaného úkrytu, než venku bojovat proti...dětem. Zdrogovaným teenagerům co baží po jejich krvi.
"Crevane, nevím, co tam děláš, ale potřebujeme tě venku,"ozval se Ward ve vysílačce.
"Pošlu Pedra, ještě ze mě felčar tahá krev."
"Tak by měl končit, blíží se další vlna."
"Kurva."

Pronájem letní chaty byl báječný. Užívali jsme si pobyt a konečně vypadali jako harmonická rodina. Dokud nepřišli oni…

Při vyhazování odpadků jsem zahlédl střapatou dětskou hlavu za stromem nedalekého lesa. Dívalo se na mě divnýma černýma očima. Otočím se, abych šel zpátky do domu, když vtom vrznou vrátka.

Ohlédnu se a nemůžu uvěřit vlastním očím. Střapatá hlava je hned za mnou. Vedle ní další, dívčí. Černé oči bez duhovek se jim podivně lesknou.

To už od zahrady přichází škvrně s nadrzlým výrazem.

Ustupuji pozpátku do domu. Vzduchem prosviští táhlé hvízdnutí, načež děti odněkud vytasí nože a vrhnou se na mě.

Budu vám vyprávět příběh jedné rodiny, plné snílků a šílenců, dědičně zatížené až běda. Anebo to bylo spíše infekční? Posuďte sami:
Otec: Žhavil železo místo nad kovadlinou nad magnetem.
Matka: Přehrabávala hromady odpadu.
Starší dcera: Jezdila sanitkou v křížové palbě.
Mladší dcera: Válečná korespondentka. Vyměnila piáno za pero.
Manžel starší dcery: Věnoval se alchymii.
Jejich dcera: Kromě běžného dědičného zatížení si vzala vnuka nápadníka své babičky, taktéž dědičně zatíženého.
Jejich syn: Taktéž dědičně zatížený, sbírá kameny, vodu a led pěkně daleko od rodné hroudy.
Jeho strýc: Jediný z rodiny normální. Odrodilec, protože je... biolog.
Víte už, o kterou rodinu jde?